Čeká Rusko geopolitické osamění? Nebo je to jenom způsob, jak ospravedlnit jeho dnešní izolaci na základně diletantského chápání jeho dějin?
Kremelská praxe vede Rusko do izolace, ale kremelští teoretici se to snaží ospravedlnit, reaguje ruský sociolog Dmitrij Travin na článek Vladislava Surkova.
(Článek publikujeme jako ukázku debaty, kterou poslední text kremelského ideologa V. Surkova v Rusku vyvolal. Travinova kritika má odlišná, spíše zapadnická a liberální východiska, která chápou modernizační proces v Rusku v pozitivním odstínech. Oba články ukazují na pokračování starší debaty o místě Ruska ve světě i o jeho vztahu k západu či Evropě. Poznámka redakce.)
Poslední článek Vladislava Surkova přitáhl pozornost, i když vypadá, jako kdyby ho napsala popová hvězda, píše na úvod Travin. A je nutné přiznat, že je to dobrý článek. Především tím, že bez ohledu na malý rozsah představuje celou encyklopedii chyb, které vznikají při diletantském hodnocení modernizace Ruska.
Například pozápadnění (westernizace) je pro Surkova specifickou historií kroků státníků, kteří se snažili Rusko proměnit v Holandsko, Francii, Ameriku nebo v Portugalsko. Jak Surkov píše, carové si brali Němky a do Ruska přicházela cizí šlechta, ale nakonec se zde všichni poruštili.
Jistě, pokud někdo zná westernizaci Ruska z románů Alexeje Tolstého, může to tak chápat. Ve skutečnosti ale zavádění západních institucí počínaje Petrem I. a konče Borisem Jelcinem bylo spojeno s uvědoměním si našich slabostí v konkrétních sférách života. V minulosti zpravidla ve vojenské oblasti a dnes v hospodářství, v růstu blahobytu a ve schopnosti učinit Rusko přitažlivým pro ty nejtalentovanější občany, ty, kteří jsou schopni vytvářet duchovní hodnoty.
Modernizace nebyla lehkomyslnost
Příklon k západu nebyl lehkomyslností Lžidimitrije, ani pozdější lehkomyslností nějakého mladíka ze Simbirsku (myšlen V. Lenin: pozn.red.), jak si myslí Surkov. Modernizace je podle Travina objektivní proces, který má spasit Rusko před zaostalostí. Možná, že pro Surkova se rovná tomu, že se carové ženili s Němkami, ale ve skutečnosti bylo modernizací například zrušení nevolnictví, rozvoj tržní ekonomiky, urbanizace, industrializace. Tedy všechno to, co dělalo Němce přitažlivými, kromě princezen a marxistů.
Mimochodem slovo westernizace se přestávalo používat zhruba v době, kdy se Surkov narodil. Dnes se hovoří o modernizaci, protože se přiznává, že přímé přijetí západních institucí jen zřídka vede k úspěchu. Každá země má svoje zvláštnosti, které jsou dány historicky, píše Travin dále. Dokonce ani Petr Veliký nebyl reformátor západního střihu, protože například nezrušil nevolnictví. To bylo zrušeno o dost později a za jiných podmínek.
První věc, kterou je nutné při studiu modernizace pochopit, je to, že se jedná o dlouhý proces, který přechází z jedné generace na druhou a projevuje se ve společnosti tou měrou, jakou se lidé dovedou adaptovat na současnost. Proto se spíš jako překvapivá lehkomyslnost jeví Surkovovo veledílo, kde říká, že „na konci minulého století zemi přestalo bavit žít odděleně, znova chtěla být Západem“.
Rusko v 90. letech neprosilo o to být Západem, vstoupit do NATO a Evropské unie. Rusko se snažilo zbavit reziduí sovětské ekonomiky a přijmout moderní ekonomické instituce, na což byli lidé, unavení prázdnými regály, připraveni. Díky tomu je nyní v Rusku trh, sice slabý a neliberální, ale takový, díky němuž dnes ekonomika existuje a může se nebát odvetných sankcí, protože je schopná, sice bídně, ale přece, vyprodukovat vlastní výrobky.
O Západ se Rusko neprosilo, společnost na to nebyla připravená. Na konci 20. století se západními národy snažili stát ti, kdo se chápali jako Evropané a sdíleli základní evropské hodnoty. Tyto země vstoupily do EU, staly se součástí jeho obchodního systému a mohly se svobodně pohybovat po Evropě. Získaly řadu materiálních výhod, které Ruskové nezískali. A došlo k tomu proto, že modernizace není zábava pro elity, ale zkouška pro celou společnost.
Není to Surkovova vina, ale je to jeho bída, že tento složitý proces svým perem obrátil v komedii, v jakou jeho kremelští následníci obrátili nedávnou prezidentskou kampaň. Modernizace vyžaduje seriózní znalosti dějin a nedá se zasadit do apriorních schémat. Pokud se ale dějiny změnily pod taktovkou Vladimira Medinského (ministr kultury) ve výuku vlastenectví, pak lze jen těžko očekávat adekvátní analýzu faktů.
Hlavní myšlenkou článku je, že Rusko není Evropa, že se od Evropy odlišuje. Že Rusko není ani Asie, protože v Asii už byla, ale neudržela se tam. A to je důvod, proč nás čeká sto let samoty mezi dvěma světy.
Osamění v dnešním světě není možné
Představa, že existuje nějaká jednotná Evropa, je další Surkovovou chybou. Ve zkratce, píše dále Travin, představuje Evropa systém soustředných kruhů. V centru jsou pionýři modernizace, kteří v 18. a 19. století svými úspěchy svedli sousední země, aby provedly závažné změny. A tito sousedé se ve 20. století stali evropskou periferií sahající až k Rusku. Surkovovy představy o „konektorech“, které jsou po staletí standartní a beze změny, se dají opět objasnit jen tím, že Surkov dostatečně nezná dějiny.
Hlavní věc je ale skutečnost, že žádné osamění v dnešním světě není možné. Dokonce ani Stalin nebyl v době druhé světové války osamělý, i když myšlenky bolševické revoluce k tomu vytvářely podmínky. Pragmaticky smýšlející státy vždy hledají spojence, ne navždycky, ale situačně, podle principu: neexistují stálí přátelé, jen stálé zájmy.
Rusko svoje zájmy bezpochyby má. Jenže je velmi těžké je bránit, pokud se vydává cestou Surkovovy teorie o osamění či Putinovy praxe. Rusko má velmi zranitelné pozice v Asii, ale hádá se s Evropou a řídí se přitom divnými myšlenkami o tom, že se Rusko do Evropy nevejde.
Ve skutečnosti, píše v závěru Travin, se do Evropy nevejdeme díky velkým ambicím Putina a lidí kolem něj, včetně Surkova. Rozloha málo osídleného Ruska nebo jeho nepříliš efektivní ekonomika nemohou představovat překážku pro evropský směr Ruska.
Surkov se snaží vytvořit představu, že Rusko je infantilní, hašteřivý jedináček, který se manicky vrhá z komplexu velikosti do komplexu méněcennosti a naopak. Ve skutečnosti Rusko už nějaký čas opravdu trpí infantilností, za dohledu takových „hodných strýčků“, jako je Surkov. Bez jejich paternalismu přestane být Rusko rychle neklidným a osamělým.
Související článek: Rusko je míšenec a čeká ho století geopolitické osamělosti
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.