Veronika Sušová-Salminen píše o omezeních pro vznik vlády hnutí ANO a o tom, proč Andreje Babiše ve skutečnosti politika vůbec nezajímá.
Vyjednání o nové české vládě, kterou Česko nemá od říjnových voleb, naznačilo limity volebního vítězství hnutí ANO. Jak se ukazuje, těchto omezení je hned celá řada a dohromady vedou k tomu, že se hnutí nedaří ani po šesti měsících vytvořit životaschopnou vládu s důvěrou.
Prvním problémem je omezený koaliční potenciál hnutí, které vede jeden z vítězů postkomunistické transformace (jejíž podstatou nebylo budování demokracie, nýbrž přerozdělení společenského bohatství, které se stalo vlakem do stanice „oligarchie“). Postkomunističtí pohrobci neoliberální pravice TOP 09 a ODS vládní koalici s vítězem voleb odmítají obvykle z morálně-ideologických důvodů. Výsledkem je „český paradox“, ve kterém politické hnutí řízené představitelem velkého kapitálu hledá podporu u sociální demokracie a komunistů. V podstatě ale sledujeme jen jeden z dalších příkladů naprostého rozpadu levice a pravice, které mnozí slavili, aniž by pochopili, že je popřením politiky samotné.
Druhé omezení vítězství plyne z postavy Andreje Babiše, který čelí trestnímu stíhání s politickým podtextem, který je v případě politika vždy nějakým způsobem přítomen. Dokud soud nerozhodne, je zde určité podezření a obvinění, což v politice body nepřidává a Babišovu pozici oslabuje. A to hned dvakrát – vůči voličům (ne všem tato situace nevadí) a v rámci vyjednávání o vládě s partnery. Celkem pochopitelně se Babiš snaží celou kauzu nějak „uhrát“.
Třetí problém se ukazuje být problémem vlastního vyjednávání o vládě. Babiše dohnala politika, která se opravdu nerovná uzavírání pragmatických obchodních dohod a řízení státu jako firmy. To, co jsme zatím sledovali, není mistrovská strategie, ale spíše experimentování a bezradnost, jak najít kompromis mezi Babišovými ambicemi a zájmy potenciálních partnerů, k nimž (vzhledem k situaci) patří existenciální hrozba. Sociální demokracie i KSČM bojují (jestli ne o život) o svou politickou budoucnost jako parlamentní strany – to ukázaly poslední volby naprosto jasně. Obě strany stojí před zásadní otázkou, zda státotvorný pobyt ve vládě nebo tichá podpora Babišovy vlády pro ně nakonec nebudou hřebíkem do rakve. Babiš jim musí nabídnout dost na to, aby takové riziko dávalo smysl. Jak moc stabilní vláda na takových základech vznikne, je ve hvězdách.
Andrej Babiš, zdá se, ne všechna tato omezení a oslabení vidí a chápe. Naposledy se nechal slyšet, že nesouhlasí s podmínkou sociální demokracie, se kterou se vrátil k jednacímu stolu po krachu před krátkým časem, aby členem vlády nemohl být člověk nepravomocně odsouzený. Ani to pro Babiše nepředstavuje překážku. Co nám tím premiér v demisi chce sdělit? Snad to, že soudy v Česku rozhodují nespravedlivě? Nebo to, že (nepravomocně) odsouzený premiér či ministr pro něj „není téma“? Bohužel hlavním poznatkem z dosavadního vyjednávání o vládě s důvěrou je skutečnost, že Andrej Babiš se nechce vzdát své hlavní ambice být premiérem Česka bez ohledu na okolnosti a za každou cenu. Těžko se pak člověk dopátrá toho, jestli je tenhle naprostý nezájem o legitimitu, důvěru a vlastně i politiku jako veřejnou službu jen pokračováním známého příběhu české politiky po (a před) roce 1989, nebo její zcela novou a „upgradovanou“ kapitolou? Asi obojí.
Ilustrační obrázek: Autor – Jan Polák – Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=52013104