Michael Kroh píše o tom, proč Evropská unie jako společenství postavené na univerzálních hodnotách nemá budoucnost.
K napsání této úvahy mne vyprovokoval výrok Angely Merkelové při tiskové konferenci u příležitosti návštěvy maďarského premiéra Viktora Orbána. Kancléřka prohlásila v polemice s jeho pragmatickým přístupem, že Evropu charakterizovala lidskost. Od dcery evangelického pastora bychom nic jiného ani nečekali, jenže mezinárodní politika není modlitebna, a navíc od představitelky národa, který se před třemi čtvrtěmi století zrovna lidsky nechoval, to zní poněkud ironicky. Ostatně lidské není jen dobro, ale i slabosti a hříchy, člověk je zkrátka hříšný, jak přiznává i náboženská věrouka. Znamená evropská lidskost, že lidé ostatních kontinentů se lidsky nechovají? Už jen tento logický galimatyáš ukazuje slabost kancléřčiny argumentace, jíž chce obhájit svoji zásadní chybu z roku 2015.
Angela Merkelová není ale jen premiérkou největšího státu EU, ale i jakousi její neoficiální autoritou, bez níž se nic nedohodne. Přitom představuje idealistický směr, který se pokouší budovat integraci nejen jako společenství zájmů, ale i hodnot. V době studené války byl takový přístup pochopitelný, nicméně byl jen doplňkem původní koncepce směřující k vytvoření jednotného hospodářského prostoru. Eurofederativní vizionáři však po ukončení studené války nesmírně posílili, protože rozpad východního bloku pro ně představoval potvrzení univerzalismu sociálně-liberální demokracie. Sociální a křesťanští demokraté tradičně ovládali Evropskou komisi i parlament a prostřednictvím přípravy evropské ústavy tlačili na výraznější zabudování tzv. evropských hodnot do základních smluv. To se stalo v podobě Lisabonské smlouvy, ve které jsem tehdy právě kvůli jasné artikulaci sociálního státu a lidských práv viděl mantinely vůči snahám české pravice o osekání podle nich příliš rozbujelého sociálního systému. Ve chvíli, kdy Evropská komise ani parlament proti nim neprotestovaly, a naopak tehdejšího ministra financí Kalouska vychvalovaly až do nebe, jsem si uvědomil svůj omyl, a od té doby je můj postoj k Unii rezervovaný až kritický.
Založit nějaké mezinárodní společenství na hodnotách je vždy riziková záležitost
Nejsou dva státy, které by sdílely úplně stejné hodnoty. „Společné hodnoty“ představují vždy výběr, zúžení, průnik, a to se nemusí všem líbit. Základní hodnotou vznikající evropské integrace bylo v první řadě udržet mír a najít vhodnou platformu pro řešení případných sporů zájmů. Principy sociálně-liberální demokracie byly doplněny později v konfrontaci se sovětským blokem. S tím souhlasili všichni tehdejší západní státníci. Přidali se společenskovědní teoretici, kteří proklamovali v devadesátých letech minulého století „konec dějin“ a tudíž možnost jen kosmetických vylepšení stávajícího systému. S liberalismem se smířili i levicoví filozofové i politici. Dodnes se snaží prohloubit liberalismus co to jde, zejména v duchu dědiců Frankfurtské školy o pozitivní diskriminaci menšin, ve kterých spatřují utlačované skupiny hodné pozornosti a podpory.
Hodnotové společenství má smůlu, že se automaticky musí vymezovat vůči těm, kteří vyznávají hodnoty jiné, v jejích očích méně univerzální. Toto spektrum je ovšem natolik široké, že se hodnotové vymezení rozporů (tzv. idealistický směr mezinárodní politiky) dostává do konfliktu s reálnými zájmy dané skupiny států diktovanými nezbytností široké kooperace a ekonomické spolupráce. Reálné zájmy vedou k dvojímu metru, protože u těch, na kterých je obchodní či politický zájem, se musejí zavírat oči před prohřešky vůči liberálnímu univerzalismu. Například největším arabským dodavatelům ropy Západ promíjel nejen nedemokratické uspořádání, diskriminaci menšin i žen, ale i vyložené zločiny a vojenská dobrodružství. Naproti tomu vůči sovětskému bloku a později i Rusku se vytýkaly sebemenší skutečné, ale také pouze fiktivní přešlapy. A tam, kde diplomacie nastoluje zdrženlivost, nastupují samozvaní bezskrupulózní fanatici typu Jakuba Jandy a jeho Evropských hodnot se svými „černými listinami“, „bojem s dezinformacemi“, „hybridními válkami“ a podobnými klacky na nepohodlné a svobodomyslné osoby či alternativní média. Úvahami nad tím, proč například separatismus ukrajinský či kurdský vadí, zatímco totéž v barvách Kosova nebo Tibetu ne, se nezatěžují.
Přesto je třeba objektivně přiznat, že právě tito fanatici jsou nejdůslednějšími zastánci deklarovaných hodnot. Na rozdíl od protřelých a cynických pragmatiků, kteří se řídí zásadou, že řeči se vedou a skutky činí, to myslí doopravdy, a své poslání chápou černobíle jako boj proti zlu. Na jedné straně vysněná liberální Unie, na druhé straně „autoritářské“ státy, v prvé řadě Rusko, pak Írán, Sýrie, zkrátka přesně ti, na koho ukáže Juncker, Tusk, Mogheriniová a v čele všech Angela Merkelová.
Už to tady kdysi bylo
Jenže podobně jako kdysi komunistům se sázka na hodnoty a jedinou pravdu nevyplácí ani Evropské unii. Kromě eurofanatiků se totiž opravdovosti hodnot dovolávají i různí lidskoprávní aktivisté, whistlebloweři či „vítači“ migrantů. K původním několika základním hodnotám přidávají aktivističtí eurokomisaři a poslanci Evropského parlamentu další a další, základní směr se štěpí do detailů, které logicky narážejí na specifické poměry v členských zemích. Namísto upevňování evropské spolupráce nastává chaos a zostřují se rozpory. Jejich zářným příkladem může být nesmyslná žaloba Evropské komise vůči Polsku, předstírající, že penzionování několika desítek starších soudců znamená, když ne konec, tak alespoň vážné narušení demokracie.
Tvrdou ránu pro pojetí EU jako hodnotového společenství představuje migrační krize. Vezmeme-li doslova fráze eurospeaku o solidaritě, pomoci a šíření dobra, spolu s vykreslením syrského prezidenta Asada jako zosobněného zla a současně jeho odpůrců jako demokratů až za hrob, měli bychom uprchlíkům skutečně otevřít brány, vítat je chlebem a solí, zahrnout je veškerými vymoženostmi evropského sociálního státu. Tak to také chápou a prakticky realizují promigrační aktivisté, a ještě k tomu v duchu neofrankfurtských „kritických teorií“ (tento termín považuji za přesnější, než v médiích užívaný „neomarxismus“) přidávají chválu na multikulturní obohacení Evropy (zatímco podle koncepce univerzálnosti liberální demokracie by se migranti měli spíše asimilovat a opustit své konzervativní neuniverzální kulturní vzorce). Následný krach merkelovského „wir schaffen das“ jen potvrdil hluboký rozpor mezi slovy a činy evropských špiček, který už vidí i mnozí dřívější podporovatelé integrace, a svoje sympatie přesouvají k tzv. populistům, kteří se nebojí říkat pravdu a „nekorektně“ odhalují obojakost a logické rozpory oficiálního evropského politického diskursu.
Obecné vymezení hodnot bývá záludné
Problém se skrývá v interpretaci obecných pojmů. Všichni se asi shodneme v tom, že svoboda a demokracie jsou fajn. Nicméně každý si pod tím představí něco alespoň trochu jiného na základě svého světového názoru, funkční pozice, životních zkušeností, někdy i přání a tužeb. Která interpretace se prosadí jako oficiální, se rozhoduje v oblasti politiky. Důležitá je i úloha osobností, autorit, které umí přesvědčit ostatní. Obecný termín obsahuje ve zhuštěné podobě veškerou praxi (je jejím zobecněním), je tedy rozporný, a proto není radno pojmy definovat příliš podrobně, neboť tím vzniká nebezpečí dogmatismu a inkvizitorství. Naopak historie potvrdila prospěšnost svobodného vyjadřování různých, ba protikladných názorů a jejich tříbení v diskusi. Ne nadarmo říkal Masaryk, že demokracie je diskuse. S tím je ovšem inkvizitorské počínání fanatiků v naprostém rozporu, a hodnotám, které se snaží prosadit, vlastně škodí. Svévolně nastavují hranici diskuse a tváří se jako jediní nositelé pravdy. Jejich počínání se proto rozchází i se základními principy liberalismu, za který údajně bojují.
Evropskou unii nedrží ani tak hodnoty, jako strach z budoucnosti; reformy jsou nutné
Rozpory hodnotového pojetí Evropské unie odsouvají do pozadí bohužel i kladné stránky spolupráce států na našem kontinentu. Ty nejsou jen výsledkem abstraktních „hodnot“, nýbrž především pragmatické součinnosti při realizaci průnikových zájmů. S určitými hodnotami souvisejí, mohou se do nich propagandisticky „zabalit“. Dogmatické lpění na detailně definovaných hodnotách a procedurách může však odsunout do pozadí mnohé skutečné základní hodnoty, na kterých byla evropská spolupráce po druhé světové válce založena, především mírové řešení sporů mezi státy. Namísto toho jsme v poslední době zažili „humanitární bombardování“ i jiné aktivity sledující prosazení určitých geopolitických zájmů velmocí (v Evropě silnějších států – Francie, Velké Británie, Německa) pod rouškou šíření „hodnot“. Výsledkem není ale ani mír ani upevnění spolupráce, ale nárůst rozporů. Smutnou skutečností je, že Evropskou unii nedrží dnes dohromady ani tak deklarovaný hodnotový rámec, ale především strach z toho, co by vzniklo po jejím rozpadu. Katastrofické scénáře Evropy se zadrátovanými hranicemi a celními bariérami, s úprkem kapitálu, poklesem HDP i zaměstnanosti, mají být nejpádnějším argumentem pro zachování statusu quo. To je ovšem argumentace slabých a neschopných přiznat dřívější omyly a snažit se o jejich nápravu, ti silní předkládají realistickou vizi budoucnosti. Důraz je třeba položit na slovo „realistickou“, protože naivních snílků a lhářů začínají mít Evropané konečně dost.
Budou-li evropští lídři nadále tvrdošíjně zastávat pozici obránců „evropských hodnot“, vnucovat je druhým i za cenu narušování jejich suverenity, a současně je denně porušovat, v blížících se eurovolbách spláčou nad výdělkem. Nepomohou ani inciativy k upevnění eurozóny a dalších integračních projektů, jejichž hlavním protagonistou se vedle slábnoucí německé kancléřky stává dynamický Emmanuel Macron. Ten se pravděpodobně stane vůdčí osobností evropského mainstreamu (ovšem tvářící se podobně jako náš Andrej Babiš, že je v opozici) a donutí socialisty a křesťanské demokraty podřídit se jeho autoritě podobně jako je tomu v jeho domovské Francii. Jenže Macron bude mít velmi silného a schopného protivníka. Vítězstvím v prezidentské volbě sice velmi oslabil svoji hlavní konkurentku Marine Le Penovou, ale italské volby (a hlavně to, co nastalo po nich) mu vygenerovaly nového zdatného a schopného protivníka v osobě Mattea Salviniho, lídra hnutí Liga a současného ministra vnitra. Tomu vykonávaná funkce umožnila alespoň v otázce migrace předvést svoji zásadovost, což mu vyneslo velkou podporu a raketově rostoucí preference. Příští volby do Evropského parlamentu mohou být bitvou mezi dvěma tábory populistů – Macrona a Salviniho, kterému budou tradiční evropské strany pouze přihlížet. Ať vyhraje kdokoli, bude konfrontován s nezbytností hlubokých reforem a ač si to dnešní evropské elity nechtějí připustit, i se změnou základních smluv.
A co se týče univerzálnosti hodnot, možná, že v daleké budoucnosti se k nim lidstvo i na základě předchozích neblahých zkušeností skutečně dopracuje. Cesta k nim bude z pohledu současnosti ale nesmírně složitá a konfliktní. Jednotlivá světonázorová východiska jsou od sebe vzdálená natolik, že o nějakém multikulturalismu mluví dnes jen nenapravitelní naivní fantastové. Dokonce se zdá, jako by se civilizační modely od sebe spíše vzdalovaly, než přibližovaly. V „postmoderním“ chaosu naší doby se vyskytují až přehnané snahy o rozbití tradičních hodnotových vzorců (například vážně míněné návrhy na toleranci pedofilů) a jako logická reakce na tyto excesy i posilování ne vždy zdravého konzervatismu a náboženského dogmatismu – nejen v islámu, ale i v křesťanských církvích. A vůbec už není dobrým receptem prosazovat „ty naše“ hodnoty pomocí násilí, importovaných revolucí, exteritoriálními hospodářskými sankcemi nebo dokonce zbraněmi. Nemůžeme si totiž být vůbec jisti, zda naše dnešní hodnoty vydrží ještě v delší budoucnosti, a zda právě ony jsou univerzální, vhodné a prosaditelné pro lidstvo jako celek. Naopak je dosti pravděpodobné, až jisté, že se liberální kapitalismus časem přetransformuje v novou kvalitu i s novými hodnotami a z těch dnešních přetrvá jen to, co bude budoucí společnost schopna přijmout. Evropským lídrům by proto více slušela pokora, než převládající povýšenost a přesvědčení o vlastní převaze nad „pomýlenými a nedospělými“. Evropská unie jako kooperativní společenství svobodných a nezávislých států má budoucnost, jako hodnotově univerzální systém však není dlouhodobě udržitelná.