Jiří Malínský recenzuje a obšírněji komentuje novou knihu Evy Hahnové “Češi o Češích”, která se věnuje současným sporům o české dějiny.
Neustále přetrvávající spory o to, zda jsme národ mesianisticky orientovaných kabrňáků, nebo naopak zavrženíhodných čecháčkovských lokajů a slouhů, kteří se roztřesou při prvním větším zahřmění, jsou neklamným indikátorem poměrně sebezhlíživé národní sebestřednosti a nezralosti. Není to jen naše vina; smrduté poslední roky monarchie ani zkázonosné desetiletí 1938–1948, ani koroze normalizace nejsou náš výmysl. Staly se a jejich odestávání není snadné a opět není jen naší věcí. Věc zuřivých sporů starších generací sice míjí mladší a nejmladší českou generaci, ale její lhostejnost (jako pozorovatelná až převládající tendence) také není žádoucí alternativou. K tomu, abychom alespoň tušili, kudy jít a čemu se vyhnout, se neobejdeme bez historické paměti. Neboť i tyto spory mají svou letitou historii.
Nakladatelství ACADEMIA vydalo na přelomu letošního jara a léta útlou publikaci českoněmecké historičky a pražské rodačky historičky Evy Hahnové s výmluvným názvem Češi o Češích. Autorka, která tuto mimořádně zajímavou problematiku sleduje dlouhodobě v širokém evropském kontextu obohaceném o hlubokou životní zkušenost s prostředím německé historiografie okořeněném i poznáním subkultury někdejšího předkvětnového českého němectví, je pro polistopadové češství osobností badatelsky zvlášť povolanou. Téma její knihy – zpravidla mělké základy prestižní části historizující české polistopadové publicistiky – není nové a má na co navazovat. V zemi, která si dobrovolně zrušila výuku dějepisu a tento krok nadto okořenila zrušením jednotných osnov a vyšších forem soustavného průběžného pedagogického vzdělávání, jde proto o snahu zvláště záslužnou.
I.
Kouzelnými slovy zhroucené národní historické paměti země v srdci Evropy (s jistou nadsázkou lze mluvit o postižení “Alzheimerem” či “Parkinsonem”) jsou kontinuita a diskontinuita. V závěrečné kapitole své knihy – svým závažným obsahem mohla být právě tak kapitolou úvodní – si Hahnová podrobně všímá sporů o českou minulost během První republiky. Na příkladech nazírání na odkaz filozofa prof. Rádla, otce moderního českého národa Františka Palackého a jeho žáka Josefa Pekaře, které protičeská a vlastizrádná nacistická a kolaborantská publicistika vykládala jako apoštoly faktické germanizace našeho západoevropského slovanského národa, upozorňuje na faktografickou chudokrevnost těchto viditelně zkratových přístupů. Do značné míry to platí i o českém katolicismu (zejména ohledem na jeho šrámkovskou optiku tělocvičné organizace Orel). Důsledným zkoumáním celku jejich díla dovozuje a rekonstruuje jejich duchovní i odborný vývoj i bezprostřední vazbu jejich publicistiky na aktuální dění jejich doby. Zvláštní pozornost věnuje tato německá badatelka dobové publicistické rezonanci mnichovské katastrofy. Poměrně velká pozornost Hahnové je zaměřena i na okupační kolaborantskou historizující publicistiku.
Protože si ve své knize všímá české současnosti, neobjevují se tu starší témata sporů o českou reformaci, svatováclavskou tradici či bělohorskou katastrofu nebo o odborné, vědecké a současně politické uchopení novodobých českých dějin, které kdysi poprvé pojednal francouzský historik Ernest Denis (Konec samostatnosti české, Čechy po Bílé hoře). Naopak jistým pojícím prvkem knihy je osobnost druhého československého prezidenta a vůdce druhého odboje Edvarda Beneše vážící na sebe tak či onak až většinovou část témat tohoto současného rozporuplného českého diskurzu.
Že se i pro autorku jedná o téma nanejvýš osobní a v mnohém také zřejmě bolestné, naznačuje v mnohém i předmluva poněkud atypicky spíše typově než tematicky nazvaná Osobní poznámka. Ve svém životě prošla nejednou golgotou: postupně byla „agentem ve službách sudetoněmeckých (sudetistických) organizací“ i „českou nacionalistkou“, ačkoliv sebe samu charakterizuje jako „příznivkyni kritického racionalismu“ ražby Karla Poppera. Jednoznačná jsou i její nazírání historické vědy: „Od historických výroků očekávám, že osvětlují minulost podle pravidel odborného přístupu k pramenům informací, ať docházejí k jakýmkoli soudům.“ Tato stroze věcná nezdvořilá dělná kritičnost je tedy autorčiným metodologickým východiskem i stanovištěm zároveň. Neméně závažné je v této souvislosti i Hahnové další metodologické sebevymezení: „Čtenářům, kteří holdují empatii a rozumu, věnuji tuto knížku v naději, že v ní naleznou inspiraci k vlastnímu uvažování o českém národě a jeho minulosti v dnešních sporech o dějiny“.
II.
V úvodní kapitole příznačně nazvané V galerii nářků ponejprv uvádí Havlovo prezidentské zamyšlení v projevu k českým parlamentníkům z roku 1997: Václav Havel si v něm všímá údajné minimální české výdrže a krátkozraké lišáckosti a dovozuje, že Češi jsou jedním z mnoha národů. Kritiků této problematické, údajně jedinečné vlastnosti české národní povahy je ovšem více: Hahnová dále jmenuje mj. Pitharta, Peheho a Denemarkovou. Součástí těchto samorostlých soudů je i poněkud násilná kritika První republiky: „Jenže pravdivé vypořádání s minulostí se zatím nekonalo. Konají se převážně orgie mýtů. V nich je například první republika líčena o to více jako ráj demokracie, oč méně se hovoří o podílu českých politiků i médií té doby na převaze partokracie nad skutečnou demokracií, na patronizujícím zacházení se Slováky nebo na neschopnosti učinit z ´české´ demokracie i domov pro etnické Němce.“ Tato kritika zprava kontaminuje novodobé (novočeské) dějiny (mj. křečovitým novotvarem novonárod) i opakovaným voláním po omluvě za údajné české zločiny během transferu německočeského a říšskoněmeckého obyvatelstva z ČSR (např. Janu Urbanovi „ušlo“, že tuto omluvu splnil a naplnil úspěšný projekt Paroubkovy vlády, jehož mediální ozvučnost však upadla poté, co se prokázalo, že nejdůslednějšími bojovníky proti henleinismu byli mezi našimi Němci převážně sociální demokraté a komunisté). Toto virtuální sebemrskačství nad zčásti skutečným, zčásti virtuálním přepisováním novodobých českých dějin je dalším tématem, které Hahnová probírá, citujíc v této souvislosti návazná kritická stanoviska českých historiků (Věra Olivová, Jiří Pernes, Robert Kvaček) k převážné části našeho současného historizujícího publicistického diskurzu.
Invenční bídu soudobé české kultury a vědy naznačilo také druhé kolo první přímé prezidentské volby roku 2013. Křečovité adorace Karla Schwarzenberga opřené o jeho údajně „šlechtického ducha“ (Jiří Menzel), kontrastujícího s úpadkem údajného „národa nevolníků“ (Petr Placák; nevolnictví bylo zrušeno roku 1781) a protikladem upadlé vzdělanosti českého lidu-veřejného mínění a údajné Schwarzenbergovy vzdělanosti a kultivovanosti-tzv. dobrých způsobů (Jiří X. Doležal; Schwarzenberg je středoškolsky vzdělán a průběh volební kampaně prokázal v tomto ohledu politikovy zřetelné znalostní limity). Ještě absurdněji vyšuměla slova o údajných Benešových válečných zločinech a sytém českém bytu během německé okupace (v logice tvrzení českobritského vysokoškolského pedagoga Jana Čulíka by válečnými zločinci byli i Churchill, Roosevelt či de Gaulle a kritický český vlastenec Masaryk byl podle Čulíkova mínění podle jeho líčení vlastně polovičním Němcem; v dobovém reálu se však Masaryk začlenil do hnutí Mladá Morava a své stati podepisoval značně neněmecky Tomáš Vlastimil Masaryk). Tím ovšem Čulíkovy virtuální abstrakce neustaly: „Poválečný československý režim se choval k československým Němcům přesně tak, jak se choval nacistický režim k Židům.“ Obdobných nekritických komentářů a tvrzení se v duchu zmíněných příkladů objevilo více. Jejich účinek však byl kontraproduktivní: usnadnil Zemanovo průkazné vítězství v druhém kole. Hahnová dovozuje, že toto virtuální lkaní je příznačné pro národ (národy), které ve své seberealizaci a úsilí o pokrok narážejí na bariéry nejrůznějšího druhu. Nelze je přeceňovat, ale ani pomíjet.
Významnou část svého díla (v kapitolách Obrazy z pera Jana Patočky a Postmoderní obrazy Václava Bělohradského) Hahnová věnuje historizujícím glosám duchovního otce havlovské části Charty 77 prof. Janu Patočkovi a soudobému autorovi prof. Václavu Bělohradskému; pro jejich velký rozsah a zevrubnost analýzy se tu spokojím s obecnými hodnotícími glosami. Dovozuje tu podrobnou analýzou jejich textů v proměnách času a doby, a konstatuje, že především zrcadlí jejich bezprostřední lidské reflexe na zákruty a výkruty doby, v níž žili a žijí. Zejména Patočka, proslulý až protikladnými hodnoceními Edvarda Beneše, se stal východiskem na podkladě svých prý až vědeckých analýz řady statí a vystoupení polistopadových publicistů. Obdobně někdy až v míře nečekané je podle Hahnové poznamenána jinak jiskřivá a řadou konstruktivních podnětů se vyznačující publicistická tvorba Václava Bělohradského.
III.
Výmluvnou a zvláštní pozornost si zasluhující je obsáhlá kapitola U kolébky nové kapitoly sporů o dějiny. Je věnována kontroverzní – v tomto případě je to ještě spíše deminutivní charakteristika – knize Podiven: Češi v dějinách nové doby (Pokus o zrcadlo); pod staročeským pseudonymem se skrývá autorská trojice Pithart, Příhoda, Otáhal. Oč méně pozornosti vyvolala tato nikoliv tenká publikace v širší čtenářské veřejnosti, o to více vzbudila rozruchu mezi odbornými historiky. Podivenovo přihlášení se k Patočkovi nevyplňuje celek jejich (jeho) autorského heuristického zázemí. Naopak na místo stereotypů starých nastoupily postupem devadesátých let stereotypy nové. Nikoliv náhodou se Podiven proklamativně usilující o nové uchopení českých dějin izoloval od výsledků soudobého historického bádání; o to rozporuplněji působila jeho proklamovaná snaha o podivnou „nedokříženou“ syntézu populárně vědné formy a fakticky komplexní obsahové revize českých dějin.
Podiven se dostal do veřejného povědomí v průsečíkovém období zrodu nových stereotypů a mapování a zachycování bílých míst českých národních a státních dějin. Autorský sebezpyt se tu měnil v tříšťově kontroverzní subjektivní pohledy na celek českých dějin. Bohužel přitom rezignovali na poznámkový aparát; většině čtenářů tím zdroje nabízených mouder zůstaly utajeny. V návaznosti na staršího Danubia (pozdějšího poslance Federálního shromáždění Jána Mlynárika) se tak pokoušeli o nový pohled na transfer sudetizované většiny německočeského obyvatelstva (odsouzení principu kolektivní viny), českého chování vůči Slovákům a menšinovým Polákům a řadu dalších sporných pohledů a názorů zřejmě zpravidla nepodložených pramenným studiem. Nejdemokratičtější a nejtolerantnější národ meziválečné střední Evropy se v jejich virtuálním pohledu měnil v nesnášenlivé šovinistické etnikum fakticky nedotčené vývojem mezních let 1938–1948. Mělkost jejich záběru i pohledu dosvědčuje také tato jen obtížně obhajitelná věta: „Všichni ti konstruktéři českých dějin od Palackého po Nejedlého, ať už vedení starostí nebo záští, byli současně destruktory.“ Tato chudozubá metodologie je vedla k snižování skutečných úspěchů a snah našeho druhého odboje (v přímém rozporu s výsledky historického bádání, ale v souladu se stalinistickou optikou, pro kterou bylo množství prolité krve přímo úměrné velikosti docíleného vítězství), snižování vysokých civilizačně kulturních standardů našeho národa a naopak přeceňování jinak v řadě ohledů nesporných německých (ovšem nejen německých, ale i anglosaských, ruských, polských, francouzských, irských a obecně keltských i italských a antických a křesťanských) vkladů do českých národních a státních dějin. Takto determinovaný koncept nahrává pozdnímu sudetismu sudetoněmeckého landsmanšaftu; zbývá napolo řečnická otázka, nakolik toto poloslepecké tápání je možné označit za vědecky akceptovatelný přínos. Podobě kontaminovány jsou epochy národního obrození i První republiky. A tak příčinou mnichovské katastrofy byl údajný „letitý nedostatek péče o vnitřní soudržnost republiky (včetně soudržnosti ideové) o její postavení ve střední Evropě a v neposlední řadě nedostatek péče o výběr politické reprezentace samotné.“ Autoři Podivena dokázali „odhalit“ i hlavního pachatele těchto virtuálních katastrofických výsledků ve skutečnosti plodné a dynamické československé meziválečné demokracie tímto výkřikem mimo prostor a čas: „Skličující nedostatek jakýchkoli alternativ byl dílem Benešovým, ale netoliko jím. Celé české reprezentaci – nejen politické, ale i kulturní – chyběl zahraničně politický smysl, ba i zájem.“ Podjatý trojslepec Podiven usilující o vidící vědoucnost naší národní historické paměti byl podroben chirurgicky zdrcujícímu posudku Hahnové: „Její výklady spočívají na šabloně onoho specifického žánru obrazů Československa, s nímž se setkáváme od jeho vzniku dodnes a který lze označit jako styl apriorního antičechoslovakismu …“. Spadá tak pod „transnacionální tradici jejích předpojatě odmítavých obrazů.“
V odborné veřejnosti byl ze zřejmých důvodů Podiven přijat převážně kriticky, někdy velmi kriticky. Platí to jak o zesnulém velkém znalci novodobých českých dějin Otto Urbanovi, hloubavém zkoumání Jiřího Raka, rozhořčeném odmítnutí Věry Olivové, kterému Hahnová věnovala zvláště zevrubnou pozornost, i řadě dalších osobností tehdejší i dnešní české historické vědy. Kladné ohlasy, které se také objevily, byly ve zřetelné menšině. Hahnová se ovšem, věrna své popperovské (supra)objektivnosti, vyjadřuje k vlasteneckým recenzím knihy a i tu nachází prvky, které poněkud přesahují její vymezení historické vědy (Stanislava Kučerová, sborník Věrni zůstaneme 2014). I tu postrádá důvěrnější ponor do diskurzu, zvládnutí disponibilní pramenné základny a naopak vytýká nadhodnocené závěry mluvící o katastrofě národa. Tj. konstatuje v zásadě stejnou badatelskou deviaci, kterou vytýká Podivenovi.
K tomu se sluší dodat, že prokazatelný a navíc generačně vymezený předěl ve vnímání historické paměti v české populaci působí českým demokratům, navazujícím na nejlepší prvorepublikové tradice, minimálně úzkost a že tradice, jimž jsou oddáni, byly v třicátých letech také různým (až překvapivě aktuálně působícím) způsobem zlehčovány až do data mnichovské katastrofy (zlatá mládež, kolaborantská pozářijová a pobřeznová publicistika, z níž Hahnová konec konců ve své knize také hojně cituje). Zanícení, třebaže nadsazeně působící, je vždy ve srovnání s lhostejností a polovzdělaností tím stále lepším. Týká se to i benešovského českoslovenství, které je výrazem zejména moderní bezpomlčkové česko (–) slovenské vzájemnosti, jak ji v devadesátých letech minulého století reprezentoval slovenský týdeník s východostředoevropskou (visegrádskou) aspirací MOSTY zesnulé šéfredaktorky Soni Čechové, choti-vdově po předním slovenském komunistickém intelektuálovi Edu Frišovi. Zdá se spíš, že se tu prolínají a střetají dvě základní tendence novočešství (moderního češství): konzervativní, tíhnoucí ke konzervativnímu katolicismu, a liberální, doplňovaná demokratickým socialismem (nejlépe je symbolizována vazbou austroslavismu a českou modifikací austromarxismu). Jedno je přitom – jak v závěru kapitoly zdůrazňuje Hahnová – jisté: že lidé oddaní vědeckému poznání, lépe vzdorují módním dobovým výkyvům oproti těm, kdo čerpají ze svých prvoplánových reflexí.
IV.
V poslední části své knihy (pominu-li závěrečnou kapitolu knihy, jež je záměrně probírána v úvodní části této úvahy) – v kapitole Československo z různých perspektiv – se Hahnová obírá ozvuky dějepisných sporů v polistopadové publicistice ve veřejném mínění země. Konstatuje, že První republika se navzdory rozpadu někdejšího učebního předmětu dějepis jeví jako dějinně nejúspěšnější období naší země v jejích novějších dějinách. S tím úzce souvisí i popularita oficiálního data jejího vzniku – 28. října 1918. Nikoliv náhodou se letošní rok a oslavy stého výročí vzniku ČSR staly společným kulturním statkem vlád v Praze a Bratislavě. Vedle tohoto upozornění některých autorů (Bohumil Doležal), že si připomínáme výročí státu, který už dávno neexistuje, působí až nepatřičně (asi jako zpochybňování našeho navazování na velkomoravskou tradici). Naopak rozporuplně je vnímán obdobně komponovaný svátek 28. září: týká se více pomyslného data zavraždění svatého Václava jeho bratrem Boleslavem I. Ukrutným nebo naopak hromadné liblické vraždy rodu Slavníkovců roku 995 na rozkaz stárnoucího Václavova synovce Boleslava II. Pobožného (z rodu Slavníkovců vyšli dva čeští světci: Vojtěch-Adalbert a Radim-Gaudentius). I když je zřejmé, že v historiografii jako každé vědě nemohou být nadčasové modely, přece jen je zřejmé, že v dějinných základech Československa je patrná, jak upozorňuje Hahnová, i tradice Velké francouzské revoluce a její revoluční hymny Marseillasy. Stejně obtížné je v její historii zpochybňovat tradice obou odbojů a její vazby na současnou demokracii včetně úlohy a významu zakladatelů Československa TGM, EB a MRŠ. I tady ovšem platí jasná priorita vědy, jejího poznání a použité odpovídající metodiky a metodologie.
V této souvislosti zmiňuje Hahnová záslužně působení Masarykovy společnosti i Společnosti Edvarda Beneše jako opor právě takto pojímané historické paměti a tradice. Za cenné považuje i publicistické stati i odborné výstupy významného českého medievalisty Dušana Třeštíka; podobně jako obě již zmíněné společnosti i on vystupoval proti velmi rozporuplné publicistické optice Podivena. Lze dodat, že některé historické vazby mohou také působit nepřímo, zprostředkovaně (známe to konec konců i z přírodních věd). Bylo-li třeba, byť ojediněle vstupovali do historizujících diskurzů historici jako korporace (2002 tzv. Havlova omluva, 2003 Deklarace 17. listopadu). Obhajoba základních fakt a souvislostí konceptu a posléze modelu československé státnosti jakoby v rovině elementárních fakt proto zacházela až do banalit všednodennosti české demokracie: „Československá republika vznikla a ustavila se jako výraz funkční české domácí státnosti, vůle, ochoty a schopnosti převzít odpovědnost za válkou vyčerpanou zemi a její obyvatelstvo a zároveň jako důsledek rozsáhlé a úspěšné politické i vojenské zahraniční akce. … Československo zajisté nebylo státem dokonalým. Ve střední a východní Evropě však nejdůsledněji usilovalo o vybudování demokratického zřízení a vytvořilo unikátně vysoký standard pro státně podporované kulturní, společenské a politické uplatnění národnostních menšin.“ Toto stanovisko bylo plně podporováno další klíčovou organizací české historické vědy Asociace učitelů dějepisu, která je členkou opět klíčové evropské organizace Euroklió (mj. působí soustavně i na území Ruské federace; jedna z jejích členských organizací pracuje v Novosibirsku). Byť tento fakt Hahnová neuvádí, tvoří další působivý argument jejího věcně vyváženého pohledu na soudobý český historizující diskurs.
Mluví-li Hahnová v další části této kapitoly o Holubcově rekonstrukci pohledů a výroků prvního a druhého českého prezidenta, je k tomu třeba nově připojit i podobně koncipovaný soubor pohledů nedávno zesnulého českého myslitele, historika a filozofa Miloslava Ransdorfa v jeho obsáhlé knize Nové čtení Marxe II. A pominout v této souvislosti nelze ani prezidenta současného, někdejšího vědce-prognostika Miloše Zemana. Dotýká-li se dále Grušovy odborně nezvládnuté publikace-tiskoviny Beneš jako Rakušan, činí tak v důsledně věcném a až sžíravě působícím duchu. Zpětnovazebně k tomu lze dodat, že podobné publikace činí úsilí brněnské badatelské a občanské, v československých tradicích působící skupiny, k níž patří i již zmíněná emeritní profesorka Masarykovy univerzity Stanislava Kučerová, nejen pochopitelným, ale i lidsky a odborně nadmíru potřebným dojmem.
Životu i odkazu churchillovského zralého evropského státníka se tak dostává péče, která náležitě doceňuje – včetně kritických pohledů – velikost jeho státnického a myslitelského díla. K tomuto úsilí se rovněž pojí jména demokratických českých historiků Karla Kučery, Věry Olivové, Evy Broklové, Jaroslava Opata, exilového filozofa Erazima Koháka (zde je nutné připomenout jeho pozoruhodnou knihu Domov a dálava), Bořivoje Čelovského, Zory Dvořákové, Roberta Kvačka a mnoha dalších, kteří navazují jak ve svých životech, tak ve svém vědeckém působení a občanském veřejném angažování na nejlepší tradice a odkaz odbojových organizací PVVZ (Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“) a R 3 (Rada tří) či londýnského poúnorového exilového Ústavu dr. Edvarda Beneše pro politické a sociální studium, ale i českého 19. století a Pražského jara, jehož byli namnoze přímými spoluaktéry.
V.
Charakteristiky a trendy, zmíněné v předcházejících částech této recenzující úvahy, doplňuje Hahnová i o převládající prvorepublikový katolický diskurz. Dokazuje, že černobílá charakteristika apriorního katolického negativismu vůči obrozené poříjnové státnosti neplatí ani přibližně (stojí za to uvést, že předsedou válečného exilového kabinetu byla vůdčí osobnost křesťanského hnutí kněz Jan Šrámek) a připomíná i oběti, které řada členů lidoveckého hnutí přinesla v boji proti nacistické okupaci a v prvních stalinistických letech poúnorového režimu). Obdobně nakládá i s dílem a odkazem historika Josefa Pekaře.
Demokraticky založenou pluralitu pohledů a názorů českého polistopadového historického a historizujícího diskurzu dokládá Hahnová v závěrečné části kapitoly i panoramaticky pojatým výčtem citátů předních současných českých publicistů, odborníků a vědců. A završuje tak své důsledné sledování vůdčí myšlenky této části knihy: že totiž diskurz, dotčený v dostatečné míře nikdy nekončícím procesem vědeckého poznání, důsledně sledujícího jeho komplexitu, je zpravidla (tj. téměř vždy) dostatečnou prevencí proti degenerativnímu působení emociálně a bájivě založené, zpravidla lkavé publicistiky, jejíž hodnotové kořeny je nutné hledat často i v biedermaierovém období předminulého století.
Do útlé knihy, mapující období časově nejlépe vymezitelné datem autorské předmluvy (26. srpna 2017), vložila českoněmecká historička, prožívající završující čas své lidské i badatelské zralosti, výsledky celoživotního úsilí. Až chladně působící korektnost skrývá horoucí ženské srdce, usilující o mír evropské i světové myšlenky všelidských ideálů západoevropsky komponovaného slovanského národa v srdci Evropy. Hluboký historický ponor vyvažuje aktuálně působícími daty i objevnými úsudky ze studia současné faktové matérie. Priorita vědeckého pohledu, odmítajícího dogmatickou prostotu ambiciózních tezí a o proklamativní nadčasovost usilujících karikaturních konceptů, je v jejím jakoby neosobním podání osvěžována nepomíjejícím dobrodružstvím poznání a otevřenosti. Svěží vítr kritického ducha přitom nalézá svůj odraz v plastickém, do dokonalosti cizelovaném autorském jazyku a nezaměnitelném stylu.
Oč je tato kniha drobnější rozsahem, o to je nadčasovější a potřebnější svým poselstvím.
Recenzovaná kniha: Eva Hahnová: Češi o Češích. Dnešní spory o dějiny, Academia: Praha 2018, 238 str.