Sociální fond (social wealth fund) by z pracovníků udělal vlastníky, kteří by pak nebyli nepřátelští vůči kapitalismu.
The Economist (vydání 22/09/2018) se znovu vrací k jednomu z nápadů, jak snížit nerovnost, tentokrát o poznání méně kriticky.
Pozn. Redakce: je zajímavé, jak úzkostlivě se The Economist snaží vyhnout otázce, proč klesá podíl mezd na produktu a jak se snaží „povzbudit“ řešení, která by nebyla v zásadním rozporu s kapitalismem. Přiznává tím mnohé…
Pro ty, kteří pracují a nevlastní výrobní prostředky, nebyly předcházející dekády moc dobré, přiznává článek hned v úvodu. Trh práce se sice zotavil, ale krize ukázala rekordní úroveň korporátních zisků v podílu na HDP. Většina světa v posledních 40 letech zažívá pokles podílu příjmů z práce na národním důchodu.
Jako jedna z možností, jak snížit nerovnost, se nabízí zdanění bohatých. Jenže ti to s mezerami v daňových zákonech umí. Proto ti, kterým nerovnost vadí, přemýšlejí i nad odvážnějšími nápady, jak narovnat pokřivený vztah mezi vlastníky a pracovníky, uvádí článek.
V ideálním světě by trhy zajistily, aby každá firma i každý pracovník dostali to, co jim náleží. Jenže už Adam Smith dobře poznal, že trhy jsou pokřivené tím, že je nerovně distribuována moc. Právě on je autorem výroku, který odkazuje na schopnost těch „z jedné branže“ se dohodnout a spiknout se proti ostatním.
Socialisté 19. století vsadili na kolektivní vlastnictví. Ale experiment 20. století ukázal hrůzné nedostatky takového systému, tvrdí The Economist. Prý se tomu zatím vyhnula Čína, ale ani ta nemá spravedlivou distribuci bohatství.
Jenže existuje praktičtější levičáctví. Například by stát mohl vlastnit část z aktiv ekonomiky. Matt Bruenig se přimlouvá za „sociální fond“, který by akumuloval akcie, dluhopisy i nemovitosti a podíl z investičního příjmu by rozděloval na bázi „univerzální základní dividendy“.
I v rovnostářských společnostech minulého století 10 % nejbohatších stále vlastnilo většinu bohatství. Peníze přeplouvají z generaci na generaci a nabízejí příležitosti pro podnikání a vzdělání. Sociální dividenda by se snažila vykompenzovat tento typ výhody.
Existují fungující příklady, např. fond Aljašky, který je financován z příjmů z ropy a dosahuje už 113 % HDP, investuje se do diverzifikovaného portfolia a roční výnosy jsou cca 10 %. Norská vláda má také svůj suverénní fond sloužící k zachování štědrého sociálního systému, je v něm asi 60 % bohatství země.
Trošku náročnější by bylo nastavení fondu pro tak velkou ekonomiku, jako je americká. Je otázka, co se stane s konkurenčním chováním, když bude stát držet velké podíly ve firmách. Ale aktivní vlastnictví státu je něco jiného, i když zde zase hrozí problém korupce.
Sociální fond tohoto typu ovšem ukazuje na problém struktury ekonomiky. Vytvořil by konflikt mezi zájmy pracovníků, jakožto těch, kteří vydělávají mzdu a zároveň mají zájem na získávání dividend. Více peněz na mzdy by znamenalo méně na zisky. Levicoví ekonomové mají strach, že takovýto fond by mohl poškodit odbory. Mohl by teoreticky oslabit kritiku veřejnosti vůči krutosti kapitalismu. Lidé by mohli dospět k pozitivnímu hodnocení automatizace či přemístění firmy do zahraničí, pokud by se jejich dividendy i následkem toho zvyšovaly. Veřejnost by si mohla zvyknout na růst tržní síly korporací a technologické firmy by to, v téměř monopolistickém postavení, mohly mít snazší, protože by přispívaly na dividendu pro všechny.
I další návrhy, jak posílit pozici pracovníků, narážejí na kritiku. Silné odbory by možná snížily podíl kapitálu na ziscích, ale neměly by motivaci k reformám zvyšujícím produktivitu. Elizabeth Warrenová, americká senátorka, navrhuje členství odborů v dozorčích radách, což ale příjmy pracovníků moc nespraví.
Zkrátka ty radikální návrhy, co udělat s nerovností, mají svá rizika.
Ale sociální fond (social wealth fund), který by z pracovníků udělal vlastníky, tedy nikoliv nepřátelské vůči kapitalismu, by se mohl pracovníkům líbit a zároveň by nemusel jít proti mocným zájmům byznysu.
Možná by takovýto fond, shrnuje článek The Economistu, posílil smysl pro ekonomickou solidaritu a podnítil další kroky k více rovné společnosti. Nezavrhujme tuto myšlenku.
Tématu jsme se věnovali v souvislosti s návrhy britské Labouristické strany zde.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.