Andoni Olariaga z baskické nadace Iratzar píše o tom, jak v současnosti nahlížet otázky národní nezávislosti Baskicka nebo Katalánska, suverenity a demokracie z levicových pozic.

Úvodní poznámka překladatele: V listopadu loňského roku se v baskickém Bilbau konalo celoevropské shromáždění tzv.“Evropské fórum progresivních, envirometálních a levicových sil“, kterého se účastnilo více než 400 účastníků ze 120 stran a hnutí, odborářů a NGO. Protože Baskicko, jeho historie i politická situace, je v naší zemi relativně málo známé a pokud ano, pak hlavně přes jen některá fakta a místa, aniž to umožńuje udělat si komplexnější obraz, požádal jsem baskické přátele z Iratzar Foundation, která je pozorovatelskou organizací Transform!europe o podrobnější informaci. S textem, který mi poskytli se chci s vámi podělit. Jde mi o to, aby Baskicko nebylo u nás vnímáno jen přes světoznámou budovu Musea Guggenheim (architekt Frank O. Gehry), architektonickou ikonu 20. století, či přes ETA, organizaci, která po desetiletí bojovala proti španělské centrální vládě formou městské guerilly, jež přinesla i mnoho nevinných obětí, a které někteří dávají přívlastek teroristická. V minulém období došlo k politickému řešení tohoto konfliktu, takže lidé již neumírají, ale řada problémů přetrvává. Následující text na situaci nazírá z levicových pozic. Při překladu (z angličtiny) jsem doplnil několik drobných vysvětlujících poznámek a provedl několik nepodstatných stylistických úprav.

Jiří Málek, SPED, člen Transform!europe

Stručný úvod do baskického politického konfliktu

Neexistuje jednomyslná shoda o tzv. basickém konfliktu a důvodech, které ho vytvořily. Krátký přehled nás přivádí ke krvavému dobytí a anexi (části-pozn. překl.) Navarrského království Kastilským královstvím v roce 1512. 16. století bylo provázeno sociálními nepokoji, které vyzývaly institucionální centrální moc. Po Francouzské revoluci v roce 1789 byly potlačeny baskické instituce a na změny v režimu místní správy odpověděly baskické protesty. V jižním Baskicku v 19. století proběhly Karlistické války (poslední velké evropské občanské války, ve kterých bojovali uchazeči o trůn – pozn. překl.). Existují tedy souvislé historické události, v nichž se baskické instituce dostávají do konfliktu se španělskými a francouzskými vládami. Koncem 19. století se jednalo o vznik nového baskického nacionalismu, který založil moderní baskický nacionalismus jako hnutí. Sabino Arana založil baskickou nacionalistickou stranu (EAJ-PNV) v roce 1895 a je chápán jako otec baskického nacionalismu. Celé nacionalistické hnutí té doby sleduje stejný cíl, zdůrazňuje historické argumenty, které ospravedlňují právo baskického národa na nezávislý stát v Evropě. Důležité historické důvody (dobytí Navarry, potlačení baskických “fueros” /specifických zákonů zakládající privilegia v rámci zakládacích listin měst a obcí – pozn. překl. / a tak dále), jakož i ekonomické, sociální, politické, kulturní a jazykové důvody, které odůvodňují potřebu nezávislé budoucnosti, byly jinak řešeny každým baskickým nacionalistickým hnutím své doby. Pokles a asimilační politika vedená jak španělským, tak francouzským státem měla význam v 20. století, kdy byla politická suverenita považována za jediný způsob, jak zajistit budoucnost baskického jazyka. 20. století bylo zcela určitě zrodem levicového nacionalistického hnutí odporu proti frankisismu a kapitalismu. Zrození Euskadi Ta Askatasuna – Baskicko a jeho svoboda (ETA) má své kořeny v rámci frankismu a nedostatku levicového nacionalistického projektu, který předkládá socialistické a demokratické požadavky. Za španělskou občanskou válku v letech 1936-1939 následovaly hospodářská potíže, hlad, brutální represe a úplný zákaz baskické kultury a jazyka. Baskická vláda v exilu, která doufala ve skončení Frankova fašistického režimu podporovaného americkými a britskými tajnými službami, nerozvinula žádnou strategii a nedokázala splnit očekávání mladších generací, které přicházely na politickou scénu. Strategie a myšlenky staré nacionalistické strany byly vážně kritizovány. Toto bylo pozadí, na kterém se skupina mladých lidí začala organizovat v nové hnutí, vyrůstající pod vlivem nových evropských levicových ideologických idejí, jako je existencialismus, antikoloniální boje a v pozdějších letech z marxistické a socialistické literatury. To bylo v roce 1958, když tajná skupina založila ETA, organizovanou v šesti směrech: publikační, studijní skupiny, baskičtina, hromadné akce, propaganda a vojenské akce. Další roky budou klíčové pro desetiletí bojů. Hnutí, jeho ideologické a strategické základy byly objasněny na druhém, třetím a nejdůležitějším pátém shromáždění. Spisy Frantze Fanona, stejně jako vliv vietnamských a kubánských revolucí, byly důležité pro pozdější rozvoj myšlenkových a strategických koncepcí. Ve čtvrtém a pátém shromáždění se ETA prohlašuje za socialistické a národní osvobozenecké hnutí. Politická reforma, nesprávně nazvaná španělským přechodem (od frankismu k demokracii) přinesla zachování frankistických struktur v rámci formální demokracie. Bylo to provedeno španělským modelem beztrestnosti, ve kterém nebyly vyšetřovány zločiny fašistického režimu proti lidskosti, a zločinci nebyli stíháni, protože zákon o amnestii zahladil stav 40 let kriminální a fašistické historie režimu. Neproběhl žádný proces vyšetřování a odškodnění. Navíc nový model zavedený španělským státem prosazoval integraci Basků a baskických institucí do nového španělského nadvlády, jež znamenala monarchistické reformy a přijetí kapitalistického systému, popřelo práva na sebeurčení, zavedlo protiteroristický zákon, rozdělilo Baskicko a Navarru, stanovilo povinnou převahu španělského jazyka a obecný nedostatek národních svobod. To vedlo organizaci ETA, aby rozhodla o pokračování své činnosti, aby se postavila proti (španělskému) 78. režimu se všemi svými silami.

Padesát let státního terorismu, ozbrojená činnost ETA, nedostatek občanských a politických práv, brutální potlačování Basků (další informace zde) ukázaly, že politický konflikt musí být spojen s politickým řešením. Problém je politický a je vázán na právo rozhodovat o teritorialitě, hospodářské a sociální struktuře a budoucnosti Baskicka. Současnou blokádu španělské vlády odpovídají levé síly “Abertzale” (tak označovaní lidé a síly spojené s baskickým nacionalismem – pozn. překl.) politickými návrhy, aby se politický konflikt přesunul z násilných sfér do politických oblastí. Cílem demokratického procesu jsou opětovný požadavek svrchovanosti na politickém centru. Hlavním záměrem baskického hnutí za nezávislost je zdůraznit radikální myšlenku, že lidová a institucionální suverenita má zásadní význam pro demokratizaci. A v tomto smyslu, projekt baskického konfederálního státu, je nyní smysluplnější než kdy jindy. V závěru tohoto krátkého úvodu o basickém politickém konfliktu musíme zdůraznit neocenitelnou podporu Skupiny přátelství mírového procesu v Baskicku (Friendship Group Towards a Peace Process in the Basque Country), ve které se angažoval Jiří Maštálka (tehdejší člen VV ÚV KSČM, současný český europoslanec za KSČM – pozn. překl.).

Suverenita opět v centru debat

Současné politické a ideologické debaty uvnitř levice Aberzale a evropského levicového hnutí znovu přinesly do centra debat nárok na svrchovanost. Svrchovanost je vždy spojena s demokracií, rozhodováním lidí, přinášením slušných hmotných podmínek všem a s politickými institucemi, jak být co nejblíže lidem. Je zřejmé, že jedním z důsledků globální finanční krize neoliberálního řádu v roce 2008 je zvýšený zájem mezi evropskou levicí o myšlenku suverenity. Od začátku finanční krize v roce 2008, zvýšení hospodářské globalizace, zhoršování podmínek zaměstnanosti, privatizace demokracie, zvyšování úrovně chudoby v Evropě, stejně jako nárůstu ultranationalistického pravicového přístupu se znovu objevila myšlenka suverenity v centru současného politického diskurzu. Od roku 2008 se v Evropě vyskytly nejméně tři významné jevy: Prvním je, že lidé a státy ztratily velkou míru suverenity ve prospěch nadnárodních mocností a korporací, jako je Evropská centrální banka a mnoho dalších. Jak poznamenává Bob Jessop,  neztrácí  se národní stát jako výrazná forma teritorializace politické moci, ale přináší změnu jeho funkcí: je více než kdy jindy nezbytným nástrojem k obraně hospodářských zájmů kapitálu. Tato mutace změnila roli státu v globální ekonomice. Vlády omezily regulaci podnikání a financí, zprivatizovaly veřejné služby, snížily programy sociálního zabezpečení a podobně. To znamená, že struktury, které poskytovávaly určité kapacity pro samosprávu v západních demokraciích, jsou privatizovány. V rámci marxistické tradice se stát obvykle chápe jako základní nástroj ekonomicky dominantní třídy k udržení ekonomického vykořisťování a politické kontroly nad svým územím. Jak však Bob Jessop poznamenává, „stát je konkrétní komplexní soubor vztahů, který teoreticky lze pochopit pouze pomocí předchozí, abstraktně zjednodušující konceptuální analýzy.“ V důsledku této mutace státu Jule Goikoetxea tvrdí, že demokracie byla privatizována, denacionalizována. To samozřejmě souvisí s tím, že demokracie je neslučitelná s kapitalismem a svobodným trhem, protože se řídí různými logikami: nerovnoměrně rozdělenými vlastnickými právy na jedné straně, rovnými občanskými a politickými právy na straně druhé; ziskově orientovaného obchodu v rámci kapitalismu, na rozdíl od hledání společného dobra v rámci demokracie. Druhý jev souvisí s předchozím: neoliberalismus nejen privatizuje demokracii, ale také narušuje společenské vazby a otevírá nový prostor, kde projekty emancipace a pravicové autoritativní reakce vzájemně soutěží. Třetím pozoruhodným jevem je povstávání pravicových fašistických hnutí, stejně jako zrození nových emancipačních subjektů. Obě, jak posílení hnutí za nezávislost, tak i takzvaná populistická hnutí, která se vynořila z krize v roce 2008, přinesly nové způsoby politizace lidí. Tyto nové subjekty mají různá chápání Evropy, místní a globální demokracie, teritoria, národa, demokracie a tak dále. Takže v ideologickém konfliktu se v této diskusi objevují alespoň tři pojmy: svrchovanost, demokracie a teritorium (území). Otázka zní: jaký je vzájemný vztah? Suverenita je jádrem jak levého, tak pravicového strategického myšlení a projektů, je to jejich duch, ale samozřejmě s protichůdnými cíli. Na jedné straně jsou nároky pravicových hnutí pokryty silnou ultra-nacionalistickou pýchou postavenou jak proti vnějším, tak vnitřním nepřátelům, nejzranitelnějším sociálním skupinám, jako jsou migranti a nejchudší. Pravicová hnutí jsou místry využívání mravního hněvu, strachu a společenské frustrace lidí, která prosazují nějakou suverenitu, ale ve skutečnosti se ponořují do neoliberalistické agendy. Například jak heslo Donalda Trumpa „Amerika na prvním místě“, tak kampaň „britský odchod u EU”, zaměřené na získání suverenity vně Evropské unie, jež ilustruje slogan „vzít si zpět kontrolu“, jsou toho dobrými představiteli. Na druhé straně, jak jsem řekl na začátku kapitoly, levicová hnutí a strany tvrdí, že svrchovanost je vždy spojena s demokracií, rozhodováním lidí, přinášením slušných hmotných podmínek všem a s takovými politickými institucemi, které jsou co nejblíže lidem. Ovšem samozřejmě existují různá chápání v levé části spektra toho, co suverenita znamená dnes. Zmiňme jich několik, alespoň dva, konfrontovaných zleva: na jedné straně suverenita je nárokována z hnutí a stran, které působí na úrovni národních států. Například Podemos obhajuje myšlenku / projekt Španělska jako symbol toho, co shrnuje požadavky suverenity a sociálních práv. Přirozeným prostorem pro svrchovaný emancipační projekt by pak bylo španělské území. Na druhé straně existují národní emancipační hnutí bez státní příslušnosti, která tvrdí, že svrchovanost je vždy spojena s určitým územím a že je vždy spojena s demokracií a rozhodovacími způsobilostmi. V tomto smyslu pro-nezávislostní hnutí brání svůj projekt jako demokratický požadavek, a také jako emancipační a sociální levicový projekt. Tato druhá myšlenka se zdá být v některých vrstvách evropské levice problematická. Někteří z evropských levicových soudruhů dokonce tvrdili, že levičák nemůže být nezávislý, přinejmenším ve španělské levici. To je jedna z otázek, se kterými se budu dale zabývat.

Je možná demokracie bez suverenity a území?

Než se tam dostaneme, chci poukázat na několik názorů o vztahu demokracie, suverenity a teritoria. Začněme jednoduchou otázkou: je demokracie možná bez svrchovanosti? Tradičně, myšlenka demokracie byla chápána jako nutně související se suverénními národními státy. Vyhlídky na rozvoj radikální demokratické politiky u národů bez vlastního státu zůstávají z velké části neprozkoumané. Někteří liberální myslitelé, stejně jako ti levicoví, směřují k odmítání národní svrchovanosti jako možné cesty k demokratizaci institucí, států a Evropy a namísto toho obhajují, že demokracie může být udržována bez jakékoliv lokálně územně rozvinuté politické kapacity. Takže v diskusi je další prvek: teritorium. Jak to souvisí s ostatními dvěma? Svrchovanost je vždy spojena s územím. Immanuel Kant říkával, že neexistuje žádné občanství, pokud neexistuje komunita, která dává smysl obecné vůli územního celku. Ale když mluvíme o území, máme tendenci sloučit a omezit ho na jediný význam, obvykle na národní státní území, kde se rovná národ a stát. Ale kromě toho musíme vzít v úvahu, že existují státy tvořené mnoha národy, a naopak existují národy nebo jejich území, které přesahují státní hranice. Tak územně demokratická svrchovanost spočívá v tom, že určité území dokáže vytvořit politickou realitu, a tudíž neexistuje demokracie, pokud by území nebylo schopno se samo řídit. Abych shrnul tuto myšlenku, cituji Jule Goikoetxea: „soubor veřejných struktur, které nazýváme stát, spolu s teorií a praxí lidové a státní suverenity jsou pro demokratizaci zásadní (…), protože čím méně institucionální a ústavní síly má, tím méně suverenity, kterou komunita bude schopna získat, a tudíž méně přínosné síly bude mít pro vlastní udržování jako demokracie v průběhu času a v prostoru.“ Ale kosmopolitismus tvrdí, že vymezení území a hranice mizí. To, co se skutečně děje, je opak: buď vaše teritorium, nebo vaše komunita dostávají ze strany Státu “odúzemnění” nebo znovuvymezení území. Ano, stát, slovy Boba Jessopa má tři prvky, „jasně vymezené jádrové území, politicky organizovaný donucovací, administrativní a symbolický aparát (…) a trvalou nebo stabilní populaci, na níž se státní politická autorita a rozhodování vztahuje”. (Jessop, 74) Takže politická moc je vždy územně vymezená, institucionalizovaná státem. To, co říkám je, že školy, nemocnice, veřejná doprava, jakákoli sociální služba, recyklace, výroba, zemědělství atd., všechno je vázáno na území – ano, libovolně, ale územně. Samozřejmě hranice území, státní hranice jsou arbitrární, stejně jako všechno ostatní, mimo jiné: rodina, náboženství, platy, samotný kapitalismus. Takže, co je lidová suverenita? Vzhledem k tomu, co zde obhajuji, je to institucionální a územní kapacita země řídit se podle vlastních rozhodnutí. Někdo by tvrdil, že tváří v tvář konfliktům za nezávislost tam jsou decentralizační procesy, federalistické vzorce a tak dále a tak nadále. Problémem je, jak říká Saskia Sassen, že proces globalizace přinesl nová měřítka nebo úroveň pravomocí; a politické a ekonomické síly se vždycky mírně rozpouštějí směrem k centru: k Madridu, Paříži… Stejným směrem jsou kosmopolitní a globální praktiky vždy lokalizovány na přesně vymezených územích a kontrola této lokalizace je v rukou státu. Stát je proto nezbytným nástrojem k tomu, aby tyto globální praktiky probíhaly. Existuje další klasické řešení národnostních bojů bez státní příslušnosti: ve federálním evropském rámci (na základě skutečných národních států), který by lépe představoval každou zemi. Jedná se o klasický levicový vzorec, který obvykle brání například Yanis Varoufakis. Tento vzorec zapomíná, že v těchto podmínkách zůstávají skutečnosti, které byly skryté globalizací stále skryté, jako národy bez státní příslušnosti. Pokud je cílem levice vybudovat jak místní oblíbenou suverenitu, tak globální společnou, široce suverénní Evropu, musí se objevit noví političtí činitelé, skrytí za globalizačními procesy. Jinými slovy, chceme-li demokratickou Evropu, potřebujeme proces emancipace zdola nahoru, protože není možné mít globální evropskou demokracii bez místní demokracie.

Několik předsudků o národnostních bojích

Po první světové válce bylo právo národů na sebeurčení podporováno Leninem, jehož cílem bylo ve své době zničit imperialismus; Woodrow Wilson ho použil k rozpadu říší Evropy v té době ho také Organizace spojených národů napsala do článku jedné ze svých zakládajících smluv. Toto vše se stalo v jistém historickém kontextu. Problém spočívá v tom, že když boj o svrchovanost, demokracii a sociální spravedlnost pochází z národů bez státu a třída není hlavním hnacím mechanizmem těchto nároků či procesů, levice tyto požadavky nechápe jako sociální. Jak zdůraznil Paul Mason v článku o katalánském případu, „levice selhává v porozumění základnímu principu: za určitých okolností národnostní otázka není odvedením pozornosti od boje za sociální spravedlnost – je to její první linie. A nemizí to.“ Jinými slovy, třídní boj má v některých případech podobu národnostního boje. Národní osvobozenecký boj je konkrétním projevem třídního boje. Proč není hlavní proud levice schopen pochopit národní osvobozenecký boj jako konkrétní projev třídního boje? Rád bych odpověděl na tuto otázku z různých hledisek. Za prvé, existuje zavádějící myšlenka, že vytvoření nových států nevyžaduje vytvoření národních států. Jinými slovy, Španělsko nebo Francie nejsou jedinými přirozenými územími, která by řídila národní, kulturní a jazykovou rozmanitost naší oblasti. Baskická republika by byla lepším strážcem kulturní rozmanitosti, jež se vyvinula v dějinách než dva státy, které ji nyní řídí, protože by byla lépe přizpůsobena ke zvládání rovnováhy mezi různými kulturami na baskickém území (Zubiaga, 10). Za druhé, existuje další mylná představa, která věří, že vytvoření nových států znamená nové tvrdé hranice v rámci Evropy. Yannis Varoufakis se staví proti katalánské nezávislosti i když akceptuje, že poslední slovo patří katalánskému lidu, ale tvrdí, že je proti vytváření pevných hranic. Marxistická teorie vyžaduje, aby jednotlivé případy byly analyzovány zvlášť. Tvrdé hranice již existují, přinejmenším pro 99 procent lidí, ne pro nadnárodní společnosti. Zatřetí, motivace hnutí za nezávislost souvisí s problémy národní identity. To drobné hašteření vyžaduje, jak doslova poznamenal. Tyto problémy s identitou, tyhle nacionalistické markanty, jak řekl i Juan Carlos Monedero, zmizí. Národnostní boje nejsou pouze a většinově problémy s identitou, ale jsou sociálními problémy. Ve Španělsku je už etnický mono-národnostní nacionalistický stát, v němž nejsou respektována kulturní a sociální práva. Fantom nacionalismu je zavádějící. Tak to vyznívá v literatuře. Hlavním problémem je to, že převládající literatura o nacionalismu má tendenci ho kategorizovat alespoň dvěma různými a odlišnými způsoby, založenými na zjednodušeném a zaujatém přístupu k francouzským a německým nacionalistickým konceptům: zatímco první je občanský, druhý je romantický. Samozřejmě, že občanský nacionalismus je vždy spojen s aktuálním nacionalismem národního státu; a romantická myšlenka národa je vždy spojena s národními emancipačními projekty bez vlastního státu. Je jasné, že nikdo nemá rád slovo nacionalismus, ale buď žádný není, nebo je vždy. Je absurdní, že pokud se zítra narodí Baskická republika, budeme dnes označováni nacionalisty a zítra za občany evropského občanství. Přestaňme to slovo používat pouze na emancipační nezávislé hnutí. Nejnebezpečnější nacionalismus je ten, který se sám nerozeznává jako takový (Michael Billig to nazval banálním nacionalismem).

Za čtvrté, Baskové už měli dostatek výsad v rámci Španělska. Je třeba si uvědomit, že pravomoci a schopnosti, které už měly regiony jako je autonomie, byly výrazně sníženy, a nemluvě o katalánském případě, přeměňují politickou situaci ve Španělsku z autonomie na kvazi-direktivní formu vlády. Pokud se podíváme na vnitřní územní správu, Ústavní soud zrušil desítky sociálních a ekonomických zákonů, které oba naše parlamenty schválily v posledních několika letech. Několik příkladů: schválili jsme zákon o univerzální bezplatné zdravotní péči a španělský Ústavní soud prohlásil, že je protiústavní. Španělský ústavní soud potvrdil odvolání španělské vlády proti zákonu proti frakcím, který předkložil baskický parlament. Také před dvěma lety přijal odvolání španělské vlády proti zákonu o bydlení Baskického autonomního společenství, který stanovil dočasné vyvlastnění bytů bankám. Existují desítky dalších případů. Pro nás je Baskická republika sociální potřebou a požadavkem, nezbytným nástrojem nejen k udržení toho, co jsme měli, co získáváme, ale také k rozvoji lepší sociálně spravedlivé společnosti nebo socialistické republiky. Pátým předsudkem je ten, který tvrdí, že každý národní proces je veden buržoazní třídou jako odvrácení sociálního boje, aby překryl třídní boj. Toto prohlášení se často děje z předpojatého ideologického hlediska. Je třeba si uvědomit, že marxistická teorie vyžaduje, aby byl jakýkoli sociální problém zarámován do určitého historického okamžiku, vyžaduje konkrétní analýzu procesu. Jedná se například o katalánský případ vedený buržoazní třídou, jak zdůrazňují znovu a znovu někteří členové Podemosu? Kde je buržoazní třída, velké banky, velké společnosti, které nyní vyvádějí své podniky z Katalánska? Jaká je pozice velkých španělských vládnoucích ekonomických elit v Katalánsku? Jaká je v tom pozice skupin evropské elity? Mnoho dalších otázek by mohlo být položeno. Zásadní je, že tento konkrétní proces nebyl veden buržoazní třídou: část buržoazie, která se bojí ztráty institucionální moci, byla vtažena sociálním hnutím do stávající pozice. Dalším běžným argumentem proti procesům za nezávislost je skutečnost, že v současné politické krajině vzniká další kapitalistický stát. Je zřejmé, že vytvoření nové republiky v Evropě znamená, alespoň v dnešní době, vytvoření dalšího kapitalistického státu. Otázka zní: jak můžeme vytvořit socialistický stát, pokud nejdříve nemáme stát? Formulujeme tyto druhy podmínek na jakýkoli jiný společenský požadavek? „Tak, práva žen na stejnou mzdu jsou demokratické a spravedlivé, ale ženy jsou stále uvnitř kapitalistického systému.“ Každý sociální a demokratický požadavek, který znamená demokratizaci společnosti, musí být podporován bez jakýchkoliv „jestliže a ale“.

Marx v Baskicku

Kde jsou požadavky na nezávislost v rámci evropské levicové agendy? Proč lidé znovu stavějí otázku sebeurčení? Skotsko, Katalánsko, Irsko … Ano, samozřejmě existuje směs faktorů v každé zemi: přímá správa autonomie, korupce, úsporná politika, kontinuum frankistické politické, soudní a kulturní architektury v našem případě … Každá charakteristika a politické procesy jednotlivých zemí se různí. V našem případě z našeho socioekonomického hlediska a v podmínkách územního uspořádání nebo občanství, je nám jasné, že pro každou zemi je lepší být nezávislou než být ovládanou jinými. (Zubiaga, 7: 2012) V hlavní převládající levici jsou hlasy, které navrhují demokratizaci Evropské unie, federální unii na základě současných národních států, jako řešení politických konfliktů národního osvobození. Evropská unie, v níž by byly tyto regiony zastoupeny lépe, než jsou dnes. Tento návrh se snaží vyřešit jak globální, tak i místní problem shora. Neexistuje žádné řešení pouze shora dolů. Ve skutečnosti neoliberalismus v ekonomice potřebuje být doprovázen globalizmem v politice. Na závěr a jako shrnutí: dnes jedna z největších ideologických debat v levé části není, zda se rozhodne mezi spojenectvím za nezávislost a levicovými pokrokovými hnutími, nebo mezi novou federální Evropou hnutí národních států. Debata je mezi federální jednotnou Evropou stejně svrchovaných zemí a neoliberální Evropou trhů a fašismem. Hnutí za nezávislost musí být součástí evropské levicové agendy směřující k svrchovanosti a sociálním právům lidí: směřujeme stejným směrem. Hlavním cílem baskického hnutí za nezávislost není trvat na kulturních nebo národních rozdílech, je třeba zdůraznit radikální myšlenku, že suverenita lidu a institucí jsou fundamentální pro demokratizaci. To znamená, že v každé zemi budeme muset budovat subjekty zahrnující širokou veřejnost a pak vytvořit síť, která je propojí. Budování všeobecné vůle znamená v podstatě vybudovat zemi, demokracii, kde se sdružují společně národní i lidové.

Bibliografie

Aiartza, U. and Zabalo, J. (2010) The Basque Country: The long walk to a Democratic Scenario. Berghof Transitions Series No. 7. http://www.berghof-conflictresearch.org/

Apaolaza, U., Galfarsoro, I., Olariaga, A. (2012), “A European state in the Basqueland: on conditions for a Nation to become state”, Towards a Basque State: nation-building and institutions, Iparhegoa, Bilbo, pp. 12-25.

Goikoetxea, Jule (2017), Privatizing democracy, Global ideas, European politics and Basque territories, Peter Lang.  :- “Estado, Territorio y Soberanía: obstáculos para la democracia privada o neoliberal.” In El salto diario. https://www.elsaltodiario.com/polirika/estado-territorio-y-soberaniaobstaculos-para-la-democracia-privada-o-neoliberal

Jessop, Bob. “The State: Past, Present, Future.”

Mason, Paul (2017), “Catalonia, Lombardy, Scotland… why the fight for self-determination now?”, The Guardian, 23 October 2017

Tansey, O. (2011), “Does democracy need sovereignty?”, Review of International Studies, 37 (4), pp. 1515-1536, available at: http://centaur.reading.ac.uk/20815/

Zubiaga, M. “Introduction. Statehood today”. In Towards a Basque State. Nation building and institutions. Iparhegoa. 2012.

Tento text vychází na !Argumentu v rámci spolupráce s organizacemi SPED a Transform !europe.