Tváří tvář možnosti nové krize je problémem eurozóny skutečnost, že se z minulé krize nepoučila a nereformovala.
Wolfgang Münchau se ve svém komentáři věnuje nefunkčnosti eurozóny.
Eurozóna je zároveň neudržitelná i nerozbitná. Ale recese může do obou kategorií znovu vnést konflikt. Zatím není jasné, do jaké míry jsou slabší data znakem přicházející recese, nebo jen zpomalení. Ale až recese přijde, pak ona neudržitelnost narazí na nerozbitnost.
A pak bude co? Nu, bude se reformovat, jak se říká. Problém je, že poučení z minulé krize nenastalo a reforma se vlastně neodehrála. Dnešní eurozóna není o nic silnější, než byla před polohotovou bankovní unií a před Evropským stabilizačním mechanismem.
Eurozóna přežila jen díky rozhodnutím ECB, tedy guvernéra Antonia Draghiho. První byl v roce 2012 poněkud vágní slib „udělat cokoliv“ (do whatever it takes), aby se eurozóna nerozpadla. Další krok následoval v roce 2015, kdy ECB začala nakupovat dluhopisy vlád. Ale pozor, připomíná Münchau, kvantitativní uvolňování nebylo reakcí na nefunkčnost eurozóny, nýbrž na deflaci. Draghi by jinak nikdy nenašel podporu pro sílu a šíři tohoto nástroje. A to bylo velké štěstí, píše Münchau.
Komentátor FT uvádí důvody, proč v budoucnosti už ECB takhle fungovat nebude. První je, že Draghi na konci tohoto roku odchází z funkce. Další věc je omezený mandát ECB k nákupu dluhopisů a třetí důvod – úrokové sazby už nelze snižovat, není kam.
Co to vypovídá o eurozóně, když je na vrcholu svého cyklu, a přitom má zápornou úrokovou sazbu -0,4 %?
Když tedy ve hře nebude ECB, bude potřeba v další recesi jít do skutečných reforem. Ty, co se dělají nyní, jsou reformy chybné, píše Münchau. Malý rozpočet eurozóna nepotřebuje. I kdyby byl někde kolem 1-2 % HDP eurozóny (a z toho by řada vlád šílela), pro země, na které udeří recese, to nebude stačit.
Münchau se ovšem domnívá, že plná fiskální unie není ani nutná, ani dostatečná pro stabilitu eurozóny, místo toho pléduje za plnou unii kapitálových trhů a euroobligaci. Jednotné „bezpečnostní“ aktivum tohoto typu by mělo i své geopolitické výhody, ale v diskusích o eurozóně je společné aktivum něco jako Voldemort – nesmí se vyslovit jeho název. V Německu a řadě dalších zemí je to tabu. Jenže v dlouhodobém horizontu bez toho není eurozóna udržitelná. Takováto aktiva plní roli záruky, nahrazují národní dluhopisy a mohou podpořit mezinárodní roli eura.
Bez bezpečného aktiva bude eurozóna vždy jednou nohou v krizi. K rizikům patří samozřejmě italský dluh – za dvacet let se italským vládám nepodařilo najít řešení nízké produktivity ani vysokého dluhového břemene.
Itálie by samozřejmě musela restrukturalizovat své dluhy. Ale na to není nikdo připraven, zahraniční vlády, banky, právní systém, nikdo. Místo toho, předjímá Münchau, se objeví paralelní měny, nekonvenční dluhopisy nebo i kryptoměny. A Itálie bude jak venku, tak uvnitř. To nerozbitné a neudržitelné bude koexistovat.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.