Adam Votruba se ve své eseji kriticky zamyslel nad problematickou antinacionalismu a nacionalismu v dnešních podmínkách.
Dnes jsou u části intelektuálů velmi populární myšlenky protinárodní. Vyjadřují se, jako by nejen nacionální šovinismus, ale i samotná existence národů byla jen jakýmsi omylem dějin. Jejich argumentaci je možno kritizovat z různých úhlů pohledu. Zaměřím se především na otázku provázanosti mezi národem a státním zřízením.
Dodnes bývá citován Masarykův výrok, podle nějž se státy udržují myšlenkami, z nichž vznikly. Vzhledem k tomu, že téměř všechny evropské státy a jejich demokratické režimy byly založeny na myšlence národní, je třeba položit si otázku: Co by se mělo stát s dnešními státy, pokud by byla myšlenka národní opuštěna? Není nelogické předpokládat, že odstraníme-li hlavní pilíř státního uspořádání, podkopeme i legitimitu stávajících států. Bude pak důsledkem přesouvání moci a přepisování hranic? A lze očekávat, že přepisování hranic se bude dít cestou mírovou a pokojnou?
Ten, kdo požaduje zrušení národů a zrušení principů národního státu, by měl počítat s tím, že může otevřít Pandořinu skříňku. Argumentace, že nacionalismus vede k válkám, neobstojí. Tato argumentace stojí na chybném ztotožnění nacionalismu s imperialismem, jejichž spojení není nijak zákonité. Imperialismus existuje bez nacionalismu a naopak. Pokud nacionalismus v předmoderní epoše neexistoval, jak tvrdí jeho odpůrci, jak je možné, že v této epoše byly války na evropském kontinentě mnohem častější a běžnější záležitostí než později? Aniž bych chtěl popírat konfliktní potenciál nacionalismu, tezi “nacionalismus rovná se války” není možné v této podobě akceptovat.
Mimochodem obdobný pokus vymazat války učinili už osvícenci. Ti po zkušenostech mj. s válkou třicetiletou začali prohlašovat, že náboženství je zdrojem konfliktů a požadovali místo něj ateismus. Dnes již můžeme posoudit, zda se jim podařilo vybudovat svět bez válek. Proč my naopak prohlašujeme, že každé náboženství je z podstaty věci mírumilovné? Zapomněli jsme na náboženské konflikty? Nikoliv docela, jen už náboženství nebereme vážně, necítíme jako lidé 17. století, a proto se nám zpětně jeví jako pouhá záminka, nikoliv důležitá příčina konfliktu. Vede nás to k mylné logice. Z toho, co je dnes obecně prohlašováno, lze totiž odvodit, že svět organizovaný na náboženství by byl mírumilovný, zatímco svět založený na nacionalismu je konfliktní.
Podmínky míru jsou ale docela jiné než odstranění náboženství či národní myšlenky. Podmínkou míru je respektování hranic, mocenská rovnováha a legitimita stávajícího mocenského uspořádání. Kdo zpochybňuje stávající uspořádání, není mírotvorce.
Stát a loajalita
Státy nejsou nikdy založeny pouze na násilí. Důležitým zdrojem státní moci je loajalita občanů vůči státu. Ta může mít různé zdroje. Podíváme-li se však na několik tisíciletí známých dějin, zjistíme, že zdroje loajality lze redukovat na pouhé tři principy. Mohou objevovat v různých formách, mohou se navzájem doplňovat, v zásadě však jsou tytéž. Jsou to: 1) princip nábožensko-ideologický, 2) princip osobní loajality k panovníkovi, 3) princip loajality ke společenství.
Národní státy jsou založeny na třetím principu, přičemž druhý princip v nich nehraje vůbec žádnou roli, první princip zde může fungovat, je ale obvykle podružný. Středověké monarchie byly založeny na principu osobní loajality k panovníkovi. Vedle toho existovala loajalita náboženská, ta sice posilovala loajalitu ke státu, ale nikoliv výlučně, neboť zároveň spojovala celou Evropu. Loajalita ke společenství mohla být ve středověkých monarchiích přítomna, státní idea se však bez ní mohla případně obejít.
Politika založená na loajalitě ke společenství není nic nového, co by vynalezl teprve nacionalismus. Fungovala v předstátních kmenových útvarech, fungovala v rámci městských států apod. Důležitou okolností je, že demokratické byly v minulosti jedině ty státy, kde dominoval princip loajality ke společenství nad oběma ostatními mocenskými principy. Pouze v těchto státech lze totiž legitimitu moci odvodit zdola. Vladařský princip naopak z podstaty věci staví legitimitu moci nad obecný souhlas – poddaný má být loajální k panovníkovi a přijmout jeho politická rozhodnutí. Moc je v monarchiích děděna, případně navíc posvěcena bohem (bohy). Být proti panovníkovi je porušením základní loajality, proto je to v královstvích čin svatokrádežný a vrcholně protispolečenský. Nábožensko-ideologická loajalita naproti tomu znemožňuje názorovou svobodu, vede k cenzuře, ke kontrole myšlení, čímž se stává těžko slučitelná s demokratickým zřízením.
Stojí za zmínku, že státy, které nejúspěšněji překonávaly ve 20. století nacionální antagonismy, byly státy založené na ideologii komunismu. Komunisté o sobě tvrdili, že odstranili buržoazní nacionalismus a zajistily spravedlnost všem národním společenstvím. Obyvatelé komunistických zemí to dokonce tak mnohdy vnímali. Příkladem států, které měly zajistit údajný národnostní smír, jsou především Jugoslávie a Sovětský svaz. Vyváženost v postavení jednotlivých národů je ovšem typická spíše pro Jugoslávii, Sovětský svaz byl založen na ruské dominanci. Pád komunistické ideologie a demokratizace v obou zemích pak zákonitě obnovily odstředivé tendence.
Loajalita ke společenství má pochopitelně své meze. Tento typ loajality je těžko slučitelný s imperialismem. Není totiž vůbec snadné donutit obyvatelstvo anektovaných území, aby bylo loajální k cizímu společenství dobyvatelů. Proto také pokusy spojit imperialismus s nacionalismem byly poměrně neefektivní. Příkladem tohoto spojení je fašismus. Německé plány na germanizaci dobytých území vycházely ze snahy spojit logiku imperialismu s logikou nacionalismu. Historická zkušenost však ukázala na základní slabost tohoto spojení. Porovnáme-li úspěšnost fašistické expanze s expanzí komunistickou, pak je třeba jednoznačně konstatovat přednosti komunismu. Důvodem je důraz komunismu na loajalitu ideologickou.
(Na tom nic nemění ani skutečnost, že komunismus byl často spojen s nacionalismem v tom smyslu, že dokázal uplatnit koncentrovanou moc proti cizímu vměšování tak, jak by to demokratický režim nedokázal – např. na Kubě, ve Vietnamu, v Jugoslávii.)
Občanský, nebo “etnický” národ?
Bylo již řečeno, že loajalita ke společenství nemusí nutně znamenat loajalitu ke společenství národnímu. Kromě toho i národní společenství lze definovat různým způsobem. V novinářské praxi a veřejném mínění se udržuje povědomí o rozdílu mezi etnicky a občansky chápaným národem. Občanský národ má být definován občanskou příslušností k určitému státu, etnický národ společným jazykem, původem, historií, kulturou. Toto rozdělení je připisováno H. Kohnovi, podle nějž je navíc občanský nacionalismus demokratický, zatímco etnický nacionalismus má být protidemokratický.
Politici, kteří stáli u vzniku České republiky v letech 1992 a 1993, se snažili jí dát do vínku “západní” občanský princip. Odhadoval bych, že důležité slovo měl v této věci Petr Pithart, který se národní otázkou zabýval vícekrát i teoreticky. Projevilo se to v symbolické rovině tím, že pro pojmenování zákonodárného sboru se zavedl do té doby málo používaný anglicismus (Parlament České republiky) a ignorovala se pojmenování domácího původu s historickou tradicí (shromáždění, rada, sněm). Zatímco pak první československá ústava začínala slovy “My, národ československý”, začíná dnešní česká ústava slovy “My, občané České republiky”.
Teorie o dvou nacionalismech je navzdory stále trvajícímu vlivu považována v odborných kruzích za překonanou. Historická zkušenost totiž ukazuje, že občanský národ se nemůže zformovat bez určité míry kulturní jednoty, bez jaké se neobejde žádná společnost. Zdánlivě neproblematické občanské nacionalismy (např. francouzský, britský, nizozemský apod.) vznikly ve státech, kde hrály jazykové menšiny okrajovou roli. Situace ve střední a východní Evropě byla zásadně odlišná, ať už mluvíme o mnohonárodnostním Rakousko-Uhersku, Rusku, Osmanské říši, nebo o prostoru německém a italském. Mimoto nacionalismy, které původně vyrostly jako etnické, se po získání vlastního státu začaly chovat jako nacionalismy občanské. Výmarské i nacistické Německo označovalo autochtonní Lužické Srby a Čechy na svém území za slovansky hovořící Němce, Slováci v 90. letech označovali Rusíny na svém území za Slováky s mateřským jazykem rusnáckým apod.
Pro existenci společnosti je určujícím faktorem komunikace. Společnost, ať už národní, nebo jiná, se vyznačuje tím, že komunikační vazby mezi jejími členy jsou silnější než komunikace navenek. To umožňuje lidem uvnitř společnosti vnímat celkovou atmosféru, obecné nálady a mínění, avšak jen se značným úsilím je možné pochopit podobné dění ve společnosti jiné.
Můžeme tedy chápat společnost také jako určité komunikační pole, nebo jako výsledek komunikačně-sociálních vazeb. Hranice tohoto pole jsou determinovány několika objektivními faktory, jež se rozhodujícím způsobem podílejí na formování národů. Těmito faktory jsou společný jazyk, společné náboženství, státní hranice a geografická vzdálenost či blízkost. Každý z těchto faktorů mohl mít v závislosti na místních podmínkách buď silnější, nebo slabší vliv. “Společenství komunikace” se tedy neutvářela vždy stejným způsobem. Populace s týmiž objektivními znaky může být jednou jedním národem, jindy dvěma národy atd. Máme na jednu stranu národy používající dva i více jazyků (Irové, Bělorusové, Švýcaři), na druhou stranu známe i různé národy se stejným jazykem: Rakušané a Němci, Britové a Američané, Srbové a Chorvati (odhlédneme-li v posledním případě od poměrně nedávného rozdělení spisovné srbochorvatštiny).
Právě tato nemožnost definovat národ na základě objektivních kritérií slouží antinacionalistům jako argument pro jejich tezi, že národ je ideologický konstrukt. Ve skutečnosti je to důkazem pravého opaku. Národ je výsledkem sociální evoluce, nikoliv ideologické manipulace. Pokud by byl produktem ideologie, pak by zajisté mohly být (a také měly být) všechny národy stejné. Teze o ideologické manipulaci navíc nedokáže vysvětlit, proč se některé nacionalismy prosadily a jiné ne. Proč se neprosadily nacionalismy, které měly na své straně mocné zdroje k nátlaku a propagandě, a proč se naproti tomu prosadily nacionalismy naprosto chudé bez výrazných materiálních a mocenských prostředků?
Paradoxem je, že demokracie potřebuje národ, který je jak občanský, tak kulturně-jazykový. Funkční národ musí vyvážit oba tyto zdánlivě si odporující principy. Dalším paradoxem je, že národ, který by vsadil striktně na jeden z těchto principů, ztratí šanci integrovat menšiny na svém území.
Kdy vzrůstá nacionalismus a proč
Někteří novináři a politici dnes vyjadřují překvapení a zděšení nad růstem nacionalismu. Můžeme si tedy položit otázku, jestli nacionalismus skutečně narůstá, zatímco dříve tak silný nebyl. V jistém smyslu je to pravda. Pokud Evropané žili v národně stabilních státech a zároveň uspořádání Evropy bylo dáno obecně přijímaným principem neměnnosti hranic, pak prakticky neexistovalo ohrožení národní identity a lidi zajímaly jiné věci.
V poslední době došlo k tzv. rušení hranic – uvnitř EU se přestal kontrolovat pohyb osob a na mnohých místech se (přinejmenším dočasně) přestal kontrolovat i pohyb osob zvenčí. V posledních desetiletích došlo k nebývalé míře migrace a ke zvýšení mezinárodní mobility, která se v Evropě přiblížila úrovni z doby stěhování národů. (Pro srovnání: Slované osidlovali české země postupně během zhruba 200 let. Matematicky lze spočítat, že výměnu, resp. úplnou a nevratnou marginalizaci původního obyvatelstva během 200 let zajistí 1 % imigrantů ročně. Číslo vychází z předpokladu shodné porodnosti, realita tedy může být ještě výrazně jiná.)
Současnou situaci je možné také porovnat se situací v době průmyslové revoluce. I tehdy docházelo k velké míře migrace. Byla to zejména migrace lidí z venkova do měst. Rozdíl byl v tom, že do evropských měst tehdy přicházeli v drtivé většině pouze obyvatelé téhož státu, kteří ovšem mohli být jazykově odlišní. Tyto podmínky měly podle kritiků nacionalismu (nikoliv podle jeho obhájců) vyvolat nacionalismus k životu. Měl vznikat především tam, kde se střetávalo jazykově odlišné obyvatelstvo venkova a měst.
Paradoxní je, že dnešní antinacionalisté podporují migraci a multikulturní společnost, tj. chtějí vytvářet přesně ty podmínky, které k nacionalismu vedly. Takovou politiku můžeme označit za ideologickou, neboť pragmatik by se snažil nacionalismu předcházet tím, že by pro něj nevytvořil příhodnou situaci. I tak zaujatý odpůrce nacionalismu, jakým byl bezesporu Arnošt Gellner, konstatoval při svých analytických schopnostech, že nacionalismus vzniká při přechodu na moderní masovou a průmyslovou společnost zákonitě pod vlivem daných podmínek, mj. zvýšené mobility.
Dnešní antinacionalisté to vidí jinak. Chápou nacionalismus jako esenciální zlo bez příčiny. Nacionalismus je podle nich omyl dějin, který neměl vzniknout. K jeho vysvětlení proto potřebují, aby na scénu vstoupil deus ex machina – demagog, který nacionalismus vyvolá. Nebýt lidí, kteří chtějí vyvolávat nenávist, žili by normální lidé pokojně a spokojeně v multikulturním společenství, jak tomu údajně bylo odjakživa. (To mimochodem není pravda.) Aby vznikl nacionalismus, musí přijít nějaký “homogenizátor”, což je vlastní výraz kritiků nacionalismu.
Tohle pojetí má své politické důsledky. Pokud něco označíme za esenciální zlo, pak ospravedlňujeme libovolnou míru represe, abychom tomuto zlu mohli čelit. Osoby, které jsou označeny jako nacionalističtí demagogové, je třeba eliminovat, protože oni jsou příčinou toho, proč to nefunguje. Frustrace lidí z masové migrace je v zásadě řešitelná další migrací a správnou výchovou, protože až lidé poznají imigranty lépe, pak se zbaví své averze vůči nim. Liberální politika se vůči nacionalismu řídí v konečném důsledku nevyřčeným principem: Zvyšovat frustraci, zvyšovat represi!
Řekl jsem, že podpora migrace a potírání nacionalismu jsou ideologickou a nepragmatickou politikou. To ovšem není celá pravda. Tak tomu je pouze za předpokladu, že považujeme za svůj cíl zabránění nacionálnímu šovinismu a udržení míru. Pokud považujeme za svůj cíl likvidaci národů, pak je taková politika navýsost pragmatická.
Antinacionalismus proevropský
Ať už jsou důvody pragmatické, nebo ideologické, i antinacionalisté nakonec v jistém smyslu sledují logiku dobyvačného nacionalismu. Snaží se k likvidaci národů používat podobné prostředky, jaké používaly velké národy k ovládnutí těch malých. Potlačují údajné projevy národovectví, vítají migraci jako nástroj demografické změny společnosti, která zlikviduje údajně homogenní národy.
Zajímavá jsou i používaná zdůvodnění. Multikulturní společnost má být zdravější, kreativnější, přirozenější atd. (Úplně stejné argumenty – zdraví, přirozenost apod. – byly přitom ve 30. letech používány ve prospěch společnosti národně a rasově čisté, což už samo o sobě dost vypovídá o jejich “věcném” opodstatnění.) Důvodem není nějaké obecné dobro, prodej iluzí má zakrýt machiavellistickou logiku moci, jíž by měly národy ustoupit.
Podpora změn ve složení obyvatelstva není ani historicky spojena toliko s ideologií nacionalismu. Stalin podporoval migraci Rusů do vybraných oblastí SSSR s cílem dostat pod kontrolu místní národnostní společenství (jejichž příslušníky kromě toho deportoval do jiných oblastí). Podobně si počíná Čína v Tibetu. Tyto režimy jsou přitom založeny na ideologii, která se deklaruje jako zásadově antinacionalistická. Odpor proti demografickým změnám pak může vláda pacifikovat jako nacionalistický.
Jelikož antinacionalistické síly jsou z logiky věci většinou proevropské, dochází k prolínání proevropského s antinacionalistickým. A jelikož většina národů považovala za hlavní smysl svého vstupu do evropského společenství to, aby byly ochráněny před imperialismem velmocí, vzniká tak neřešitelný rozpor. Na jednu stranu stále slyšíme argumenty vycházející ze staré logiky ochrany národa před cizím imperialismem. Evropská unie má být např. u nás jedinou možnou alternativou k bývalé svazující podřízenosti vůči Rusku. Dochází-li však zároveň s tím k potlačování národní svébytnosti a suverenity v rámci EU, pak se z takové argumentace stává absurdita: Musíme se vzdát národní suverenity, abychom se nemuseli vzdát národní suverenity! Během dvaceti let se obrátil smysl Evropské unie (tak, jak ho středoevropské národy vnímaly a jak to lze doložit v dobové žurnalistice) o 180 stupňů.
Zajímavé je, že jeden z nejznámějších propagátorů evropské myšlenky Coudenhove-Kalergi už ve třicátých letech varoval budoucí sjednocenou Evropu před tím, aby se stavěla proti svým národům. Zdůvodňoval to tím, že národy jsou nositeli kultury. Coudenhove-Kalergi však dnes plní roli pouhého vyprázdněného symbolu. Má patřit do panteonu otců evropské myšlenky, jeho vlastní myšlenky se však z určitých důvodů (které zde nechci rozvádět) citovat nehodí.
Eurocentralisté si mohli vybrat. Mohli stavět svůj projekt na tradici, kultuře a evropské identitě, mohli do popředí postavit tezi, že národy jsou bohatstvím Evropy, jak se tuším kdysi vyjádřil jeden polský premiér. Místo toho se obrátili k ideologické koncepci. Proti identitě postavili ideologický univerzalismus, o němž hovoří jako o univerzalismu evropských hodnot a lidských práv.
Tyto ideje mají své politické důsledky. Jeden z nejproblematičtějších důsledků lze zjednodušeně popsat takto: Evropa nemůže chránit domácí obyvatelstvo, protože musí chránit imigranty. To necituji manipulativní obvinění ze strany pravicových populistů, byť by snad mohli něco takového říci. Tato věta zcela logicky vyplývá z běžných ideologických floskulí evropských politiků. Z floskulí typu: Evropa musí být otevřená, solidarita je naší povinností, lidská práva jsou nedělitelná apod. Výstižně to vyjádřil papež František absurdní větou, že bezpečnost jednotlivců je víc než bezpečnost národů.
Ukázalo se sice, že evropský establishment nemůže hnát svou vstřícnou imigrační politiku do krajnosti, protože hrozba, že by se lidé vzbouřili, je reálná. Zároveň se jí však nemůže vzdát, nechce-li se vzdát ideologie, z níž odvozuje smysl své politiky.
Proč si proevropští politici vybrali ideologickou cestu, lze pochopit. Je zdánlivě kratší. Zřejmý demokratický deficit této cesty však vytváří dilema: Prosadit centralismus násilím a riskovat, že v případě nezdaru se Evropa sama pohřbí, nebo se držet demokracie a riskovat, že voliči tuto cestu odmítnou? Pokud bychom dokázali nezaujatě analyzovat činnost evropských politiků, možná bychom nakonec došli k závěru, že lidé jako Victor Orbán a Matteo Salvini rozumí zájmům Evropy o poznání lépe než politikové typu Jeana-Clauda Junckera a Emmanuela Macrona.
Možnosti antinacionalistů
Antinacionalistické nepřátele evropských národů lze v zásadě rozdělit do tří skupin. První tvoří neoliberální technokraté a korporace. Pro ně je nacionalismus překážkou volného trhu a “vlastnických práv” nadnárodních korporací v jednotlivých zemích. Migrace je naopak prospěšná, neboť zajišťuje levnou pracovní sílu, a také potřebujeme růst populace, aby více rostlo HDP.
Druhou skupinou jsou tzv. eurofederalisté, kteří chtějí Evropu sjednotit za každou cenu v jeden superstát a pro něž by se dost dobře hodilo i označení euronacionalisté či eurocentralisté. Jejich postoj k Evropě je podobný jako vztah nacionalistů k jejich státům (k dosažení jednoty chtějí marginalizovat “menšinové národy”), ale oni jsou pochopitelně na rozdíl od svých nepřátel progresivními antinacionalisty.
Třetí skupinou je revoluční levice, která “pochopila”, že útlak není v ekonomickém systému, ale v kultuře, a proto chtějí kapitalismus zničit tím, že zničí západní civilizaci (v duchu hesla “operace se zdařila, pacient zemřel”).
Na téhle názorové koalici je na první pohled zřejmé, jak je nesourodá. Jenže navzdory této nesourodosti je to spojenecká aliance mocná. Její struktura nám mimochodem umožňuje pochopit, jak je možné, že v rámci politického establishmentu jsou dnes přijatelné levicově extrémistické názory – slouží mocenským cílům všech tří skupin. (Slovem extrémistické myslím neslučitelné se standardními funkcemi státu a standardním fungováním demokracie.) Je ovšem také zřejmé, že radikálně levicové názory, které jsou pro korporátní svět nepohodlné, do mainstreamu připuštěny nejsou a nebudou.
Je nepravděpodobné, že by se podařilo doopravdy realizovat vizi pokojné multikulturní společnosti. Již ze starověku známe biblickou literární dystopii o babylónské věži a zmatení jazyků. Multikulturní společnost je v ní vylíčena jako boží trest za lidskou pýchu. Žít ve společnosti, kde se soused se sousedem nedomluví, je poměrně obtížné a frustrující.
Každá doopravdy multikulturní společnost stane nakonec před dilematem, jestli se rozpadne/segreguje, nebo nastolí diktaturu. (Tzv. tavící kotlík nedává smysl, nemá-li jedna z kultur jednoznačný nárok na dominanci.) Diktatura se zpravidla jeví jako jednodušší a humánnější cesta, zejména nelze-li stát snadno rozdělit podle etnického klíče. Úspěšná diktatura nakonec bude ale potřebovat vytvořit silnou ideologickou loajalitu, která by nahradila loajalitu ke společenství. I pokud by diktátor k takovému kroku nesáhl (nebo pokud by státní ideologie nebyla dosti přesvědčivá), stejně po ní bude ve společnosti poptávka. Multikulturní společnost vytváří silný pocit vykořenění a jeho důsledkem bývá hledání náboženství-ideologie, které by člověku nahradilo ztracený pocit komunity. Takové náboženství musí zákonitě obsahovat silný moment konverze, dávat člověku pocit, že stojí na straně absolutního dobra, a být schopno v určitém okamžiku naprosto nemilosrdně zlikvidovat nevěřící (resp. konkurenční náboženství), aby nepřišlo o svou věrohodnost a integrační úlohu.
Předpoklady pro další udržení demokracie jsou proto v tuto chvíli relativně slabé. Antinacionalisté nemohou bez diktatury dosáhnout trvalého vítězství, což si dříve nebo později uvědomí. Stoupenci národního státu se demokracie teoreticky zbavovat nemusí, ovšem trvání na demokracii je i pro jejich cíle neefektivní. V některých zemích se může realizovat také scénář, v němž moc převezme oligarcha využívající svého spojenectví s lidovým nacionalismem jako konkurenční výhodu v boji proti jiným oligarchům. Vývoj v Evropě může být regionálně odlišný, neboť rozložení zmíněných sil není všude stejné.
Zdá se, že už dlouho nebyla situace v evropských zemích tak příhodná k tomu, aby malá a dobře organizovaná skupina uchvátila moc pro sebe a nastolila nad společností moc absolutní. Nejvážnější dosud překážkou je překážka mentální, neboť všechny strany se musejí dovolávat demokracie a předstírat, že nemají nic společného ani s fašismem, ani s bolševismem.