V pravidelném nedělním jazzovém průvodci Jan Schneider představuje další tři kompozice z oblasti (nejen) jazzové muziky.
Co takhle na začátek valčíček na tři tempa? Valse a 3 temps? S hóódně dlouhým, avšak – u houslí obzvláště ku podivu! – nenudícím sólem Pierre Blancharda? Všechno se to odehrálo v Záhřebu v roce 1982, valčík zkomponoval a krásně zaranžoval francouzský pianista Martial Solal a zahrál ho se svým bigbandem, z něhož kromě houslí nejvíce uslyšíte nádherně vázanou basu Césaria Alvina a šťavnaté bubny Umberta Pagniniho.
Takže něco klidnějšího? Co byste řekli tanečku na starý dobrý způsob? Old Time South Side Street Dance? V poměrně poklidném tempu vám ho zahraje Umělecký soubor z Chicaga (Art Ensemble of Chacago, AEoC). – Cože to je za zběsilost, při niž člověk hned vzpomene na nejlepší kousky Vráti Brabence, a až do konce ho ten amok neopustí? No, na AEoC to tempo je takové, že vám to v něm (po)klidně zahrají i znova. Nevím, jestli tu úvodní saxofonovou vánočku (speciální dechová technika bez přestávky pro nádech!) hrál Joseph Jarman nebo Roscoe Mitchell, rozhodně ten druhý hrál zase na konci, a tu rozvážnou trumpetku zahrál Lester Bowie. Malachi Favors na basu držel celou dobu tempo s pološíleným Famoudou Don Moyem. Respektive pološílení jsou z něj bubeníci, co to musí poslouchat, protože Don Moye i při tom největším fofru vždycky vypadal docela usedle, prevít.
Doposud jsem neslyšel jméno Georges Gurdjieff, a když jsem se dočetl o jeho theosofické blízkosti s mme Blavatskou, už jsem dopředu zaváhal. Pak jsem narazil na jeho hudbu, hranou na sólovou elektrickou kytaru, a chtěl jsem to skrečovat úplně – avšak již po prvních tónech jsem zbystřil a poté téměř „vytuhl“. Na youtube to není, ale dojem o nahrávce nazvané Ex Oriente si lze učinit v míře náramné. Na youtube pak je mnoho ukázek jeho skladeb především pro klavír, a rozhodně to není zmařený čas. Ostatně, teď ho bude poměrně více, a to soustředěným duchovním aktivitám určitě svědčí. Budeme to duchovní usebrání potřebovat, protože zcela nečekaně nastávají podmínky pro něco podobného tomu, co se kdysi odehrálo a poté bylo reflektováno jako jakási „osová doba“.