Dnešní liberální koncept „otevřené společnosti“ je koncept imperiální a transnacionální a neobejde se bez násilí.
Pokračující krize Spojených států vede už k celé řadě komentářů o krizi liberální ideologie. Nejde jenom o útok na Kapitol 6. ledna, o bezprecedentní (z hlediska bezpečnosti) inauguraci prezidenta Joe Bidena a o zablokování Trumpových účtů na sociálních sítích. Problém je hlubší. Dříve byly USA vnímány jako „země svobody“, dnes spíše jako země omezení, míní ruský akademik Alexej Feněnko pro Nězavisimou gazetu.
Feněnko dále píše, že ideologie politické korektnosti, jak ji pěstují Spojené státy, vedla k omezení liberálních svobod. Svobody slova, shromažďování, tisku a vyznání.
Proměna liberalismu ve svůj opak doposud nebyla vysvětlena, ale zaslouží si pozornost. Je možné, že v současném liberalismu je zakódován myšlenkový potenciál, který ústí v autoritativní ideologii.
Liberalismus se objevil v 18. století jako ideologie akcentující nezcizitelné svobody. Po roce 1848 se přeměnil do klasické čtyřky svobod: svoboda slova, tisku, shromáždění a vyznání. Dále směřoval vývoj klasického liberalismu dvěma směry. První – rozšíření standardu liberálních svobod na další kategorie obyvatel, což vedlo k zavedení všeobecného hlasovacího práva. Druhý – souhlas liberálů se vznikem přerozdělujícího státu. Všechno to byl liberalismus národního státu, píše dále Feněnko.
V polovině 20. století se začala objevovat myšlenka „otevřené společnosti“. V centru této myšlenky stály svobody osvobození se od tradičních společenských norem, klasické kultury, omezení rasových nebo sexuálních menšin, a dokonce i osvobození se od státu.
Jenže myšlenka „otevřené společnosti“ je myšlenkou imperiální. Její realizace je možná podle Feněnkova článku jenom prostřednictvím imperiálního uspořádání s mechanismem násilí a tlaku vůči odporu. Není náhodou, že američtí demokraté vytvořili koncepci „globálního demokratického impéria“ a republikáni se snažili srovnávat USA s římskou říší. Vybudovat „otevřenou společnost“ vyžaduje státní území či skupinu států, kde se její myšlenky budou realizovat a odkud se budou dále šířit do dalších zemí. Taková základna potřebuje velké finanční a vojenské zdroje k tomu, aby ostatní donutila k přechodu k hodnotám „otevřené společnosti“. „Demokratická říše“ je říší transnacionální, nepodobá se impériím novověku (Rusko, Británie). Neopírá se o nějaký konkrétní národ nebo lid. Do svého centra staví stavovské, nikoliv národní hodnoty.
USA se díky osudu staly centrem „demokratické říše“ a tato koncepce se stala velmi přitažlivou pro transnacionální finanční elity, které sídlí v USA. Nicméně se ukázalo, že „otevřená společnost“ není totální amerikanizací ve smyslu kultu amerických dějin a kultury. Rasové nepokoje v USA jsou podle Feněnka ukázkou toho, že ve jménu „otevřené společnosti“ se likvidují památníky amerických dějin úplně stejně jako jinde. Jako všechny ostatní společnosti se rovněž USA mají z národního státu stát „novým impériem“.
Zde je také důvod pro velkou ideovou propast mezi republikány a demokraty v 90. letech. V centru jejich sporů byly klíčové otázky jako jsou potraty, nelegální migrace nebo podpora nebělošských komunit. Obě politické strany se většinou shodnou na otázkách zahraniční politiky, ale nikdy ne například ohledně umělecké výstavy nebo o pravidlech chování. Tento rozkol má v rámci USA také teritoriální podobu.
Jenže každé impérium potřebuje určité násilí. To „demokratické“, které překresluje kultury ve jménu „otevřené společnosti“, tím spíše ve srovnání s národními říšemi. Postrádá totiž, a postrádat musí, kompromisy s národními státy. Proto současný liberalismus sahá k represivním funkcím a popírá svobody, za které dříve bojoval.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.