Jiří Málek míní, že prezidentská kandidatura pro mnohé kontroverzního Josefa Skály vyjadřuje celkovou situaci KSČM i širší české levice.
Někdy mi to v české levicovější levici připadá jako v situaci, kdy se očekává úmrtí relativně majetné osoby, aby se už konečně pozůstalí dostali k předpokládanému dědictví. A dotyčná se stále k úmrtí nemá, a ještě ke všemu využívá pro své potřeby tak očekávané dědictví. Je to opravdu velmi zajímavé, jak různé kruhy a jednotlivci, které je možno považovat za určité příbuzenstvo, sledují a komentují kroky KSČM a „hodnotí“ její zdravotní kondici. A to i ve vztahu k prezidentské volbě.
Nabízí se otázka, kdy bude (konečně) vyzdvižen kandidát nebo kandidátka, která naplní požadavky na osobnost reprezentující moderní levicovou politiku a má šanci uspět v prezidentském klání. Pak bude možné posoudit, zda „sázka na minulost“, jak byla charakterizována kandidatura Josefa Skály, najde v levé části spektra rovnocenného protivníka, který bude schopen úspěšněji zaujmout potenciální elektorát. V takovém případě lze předpokládat, že i velká část z dvou stovek tisíců voličů komunistické kandidátky v posledních parlamentních volbách by byla ochotna hlasovat pro takovou kandidaturu. Dokud ale budou pouze zaznívat kritiky rozhodnutí KSČM postavit svého vlastního kandidáta, které odráží názor relevantní části členské základny, pak to nic moc neřeší. Naopak tento kandidát KSČM může i část levicových nekomunistických potenciálních voličů oslovit. Je samozřejmě možno litovat, že jako i v jiných případech v poslední době nedochází k nějakému přibližování se levicových subjektů k sobě, jak potom mimochodem volá velká část levicově orientovaných občanů. Jde tady o určité vyvrcholení procesu posledních týdnů.
Pro řadu levicových, ale nekomunistických (popř. i antikomunistických) uskupení a příznivců, komunistické rozhodnutí o vlastním kandidátovi prakticky eliminovalo možnou diskusi o společném kandidátovi širší koalice, kde by i případné typy z výše zmíněných uskupení měly přece jenom větší šanci být více vidět, zvláště, měly-li by k dispozici také organizační strukturu KSČM (i když je stále méně efektivní) a její materiální možnosti. Komunistům se podařila jedna věc. V situaci, kdy se stále v levicových nekomunistických kruzích diskutovalo, zda a v jakém složení se budou hrát politické šachy a kdo bude mít možnost či právo si k šachovnici za levici sednout a zda KSČM je možno dát rovnocenné místo, KSČM byla u šachovnice první a zahájila bílými figurami. Takže všichni ostatní již musí sledovat bílé tahy a hledat na ně případnou černou odpověď. Kdo něco ví o šachách, ví, že bílý má vždy určitou výhodu přinejmenším v počátku hry a někdy až do její střední části. V této fázi bílý diktuje varianty i tempo hry. Někteří potenciální hráči se v této situaci mohou rozhodnout, že si tentokrát k hracímu stolu vůbec nesednou.
Demografická prognóza je jasná a neúprosná. Přirozený úbytek věrných příznivců tradiční politiky, reprezentované především KSČM, je predikovatelný. Co ale není tak snadno předpověditelné je, jak tento vývoj se bude projevovat v politickém chování příznivců komunistického proudu. Současnou nominaci Josefa Skály je možno považovat za „nabídku“ současnému a věkově starému elektorátu. Ten má úplně jiný „horizont“ než střední generace. Mnoho z jeho členů již fakticky nezajímá, co se bude dít v další prezidentské volbě a jak to bude za deset let. Současné vedení KSČM v těchto dimenzích ale musí přemýšlet. Má před sebou dva protikladné úkoly. Politicky naplnit život těch, kdo po celou dobu od Listopadu 89 stáli za komunistickou politikou a je pro ně nepředstavitelné, že by náhle došlo k nějakému veletoči. Zároveň ale řešit to, co radikálně levicovou, marxistickou a komunistickou odnož levice očekává v horizontu deseti let. Půjde o podstatnou změnu téměř všeho a zároveň o zachování základní kontinuity. Komunistická strana pro to má určité podmínky. Při rozumném hospodaření jí nehrozí insolvence. Ale bude muset zavést vnitřní (daleko kapitalističtější) systém, zaměřený na ekonomickou, kapitalistickou efektivitu. Dosavadní sociální podnik, starající se (seč to jen šlo) o sociálno svých zaměstnanců, je u konce. Moc se neví, ale soustavně okolo 50 % prostředků šlo na osobní náklady, a to ne „papalášů“, ti měli ohodnocení z parlamentu apod., ale pro řadu pracovníků na okresních článcích, krajích i v centru, i když jejich platové ohodnocení určitě nebylo „nadstandardní“. Proto teď takové „propouštění“, které je připomínáno i některými liberálními levičáky. Sem ten kapitalismus došel až po mnoha letech a samozřejmě, že to bolí.
Jeden další moment je, že (přinejmenším) zatím ve vystoupeních a názorech Josefa Skály se vyskytuje „komunismu“ docela málo. Daleko více je zdůrazňován levicově vlastenecký koncept, který jde do větší šíře než jen radikálně levicový, chcete-li komunistický narativ. On je součástí i uskupení Kudy z krize, jehož intelektuální zázemí a kredit lidí z jeho vedení ve veřejnosti je špatně zpochybnitelný. V takové konstelaci poukazovat na obecně uváděnou Skálovu afilaci k Josefu Vissarionoviči nebo jeho „nevlídný“ poměr třeba k Lvu Trockému a další „hříchy“ asi nebude tou zásadní kartou v politické hře, která by mohla přinést nějakou změnu v rozložení sympatií a anti sympatií u potenciálních voličů.
Josef Skála není žádný politický prosťáček, jde o velmi zkušeného a vzdělaného politika a také dobrého komunikátora. Má svoji historii, takže je pro většinu občanů „čitelný“. To sice je výhodou, ale i nevýhodou, uvidíme, co vlastně převáží. Samozřejmě, že část z občanů jeho politická historie dráždí, jiným ale přinejmenším nevadí. Co ale Josef Skála zatím přináší do své dnešní polohy oproti „historii“, je širší rozkročení i do tzv. vlastenecké sféry mimo marxismus a „komunismus“ a zde i spolupráce s lidmi, kteří nepatří k příznivcům KSČM a patřili do bývalého disentu. To je určitě pro řadu lidí překvapující, ale pro znalé není tento posun u Josefa Skály něco zásadně nového. On se skupinami a jednotlivci hlásícími se k národoveckým principům spolupracuje již delší dobu. Zdá se, že právě tyto faktory kritikům jeho kandidatury vadí, protože od momentu vyhlášení kandidatury, jí kandidát předurčuje a ovlivňuje další diskusi na levici. A to v situaci, kdy ve velké části levicového spektra je velmi obtížné nalézt jméno, které by mohlo kandidovat a chtělo kandidovat. Své zkušenosti s tím mají i některé tzv. nové levicové subjekty, které se domnívaly, že levicově orientované osobnosti s radostí přivítají možnost být jejich vůdčími tvářemi na různých kandidátkách, a nakonec z toho zbyla snad jen jediná úspěšná osobnost z této širší levicové sféry, která se do minulého politického předvolebního boje zapojila – Matěj Stropnický.
Levicovým strukturám a jejich případným úvahám, jak přistoupit k prezidentské volbě, přesněji těm, kdo činí rozhodnutí, byly hozeny tzv. vidle. Tak dlouho se mimo KSČM interně diskutovalo, zda jak a jestli vůbec s „komunisty“ debatovat o levicovém postupu, až KSČM tuto situaci vzala na vědomí a přijala vlastní řešení s cílem optimalizace své situace. I jednání předsedů KSČM a ČSSD ukázalo (podle toho, co je známo), že pragmaticky lze dojít k oboustranně přijatelnému řešení, kdy se zbytečně nevyostřují ideologické rozdíly, nepřekračují se platné politické hranice (jako je např. Bohumínské usnesení), nechá se dostatek prostoru pro oba subjekty ke spolupráci, kde dlouhodobě pozitivně funguje, aniž je moc navenek vidět (to je na úrovni míst, měst i okresů a v minulosti i někde na krajích). Osobně si myslím, že vedení KSČM implicitně uznalo, že dnes nemůže být hegemonem celé levice (ale snaží se být hegemonem té části levice, které můžeme říkat radikálně marxistická) a ani se do boje o hegemona nyní aktivně nezapojuje. Tato strategie by mohla zajistit co nejméně kritický přechod přes „bouřlivé vody“ do období, kdy již nebudou občansky aktivní ti, kdo byli socializováni v reálném socialismu a bude nastupovat nová generace. V tomto procesu půjde o zachování „zdravého jádra“ radikálního levicového, antisystémového, které se hlásí k marxismu a třeba i ke Komunistickému manifestu, ale je reprezentováno již jinou generací občanů. To je záležitost na příštích několik let. A kandidatura Josefa Skály neznamená v tomto momentu žádné ohrožení tohoto transformačního procesu. Naopak kandidatura může určitým způsobem stabilizovat a mobilizovat jádro cca 70 % starších voličů komunistických kandidátek v posledních volbách. Tito voliči mají reálný horizont svých úvah jen v jednotlivých rocích. A nechtějí se podstatněji měnit, ani své volební zvyky a preference. Tito senioři chtějí završit svůj život bez pocitu jakékoli viny nebo studu. Drtivá většina z nich nechce měnit své názory a také je měnit nebude. V případě, že jim nebude ve volbách nabídnut a vyhovovat takový kandidát, který by koreloval s jejich pocity, pak nejspíše se voleb vůbec nezúčastní. A mladá „komunistická“ generace? Určitě ve své velké většině nebude stejná, jako jejich předchůdci. Jejich vidění světa a řešení problémů bude, předpokládejme, vycházet z učení marxismu, ale v úplně jiných interakcích s okolním světem. Přesto ani mezi „straníky“ není kandidatura Josefa Skály přijímána jednoznačně a jsou signály, že na sbírání podpisů se všichni nebudou podílet a určitým způsobem to štěpí i některé okresní organizace. Současná realita je taková, že šance přiblížit se druhému kolu je pro tohoto kandidáta velmi, velmi vzdálená. Zároveň to ale znamená, že pokud to nevyjde, pak to vlastně není žádná tragédie z dlouhodobějšího hlediska pro komunistické, marxistické uskupení, protože cokoliv jiného by byl „zázrak“. Mluvíme-li o prezidentských volbách, pak pro levici komunistického typu bude důležité, zda bude schopna postavit na startovní dráhu osobnost v roce 2028. Komu může Josef Skála v letošní prezidentské kandidatuře činit konkurenci? Může to být kandidát vycházející také z „vlasteneckého“ uskupení, třeba SPD. Avšak oproti antikomunismu T. Okamury, komunistickým kandidátem jsou oslovovány skupiny, které ke „komunismu“ nemají negativní vztah.
V těchto dnech je již skoro jasné, že přání cca 70 % levicově orientovaných občanů na společný levicový postup před komunálními volbami a volbami do části senátu, se nenaplní. Určité možnosti jsou v malých místech, obcích a městech, kdy více rozhoduje konkrétní znalost kandidáta svými spoluobčany než jeho politická legitimace. Z tohoto pohledu nominace Josefa Skály nehraje výraznější roli, snad jen v tom, že jí budou případně vysvětlovány důvody, proč nelze s „komunisty“ spolupracovat.
Radikálně „zelené“ struktury nikdy vážně neuvažovaly o bližší součinnosti s komunistickou částí levice. Proto také, budou-li chtít se zapojit do prezidentské volby, budou muset hledat vlastního kandidáta nebo se navázat na nějakého partnera. Zdá se, že zatím jediná společná platforma „zelených“ aktivistů s levicovými strukturami je při organizování konkrétních demonstrací a jiných kroků, např. proti vládní smlouvě o Turówu.
Josef Skála se snaží o vytvoření širšího levicově vlasteneckého projektu a zatím se nesetkává s většími překážkami. Pokud se mu podaří udržet kolem sebe široké spektrum občanů, kteří mají určitou společenskou autoritu, a to i od bývalých signatářů Charty, přes levicové intelektuály a že tam bude možná ne sice přímo viditelná, ale organizační a technická zručnost, pak to může být viditelný a slyšitelný kandidát. Pro nominující stranu i potenciální podporovatele Josefa Skály bude testem politické síly to, jak a zda se podaří shromáždit dostatečný počet podpisů pod nominaci. Podpisy budou muset být sesbírány předběžně do konce října. Budou paralelně zajišťovány s kampaní a průběhem komunálních voleb. Z tohoto pohledu by mohlo být využito synergického efektu, nebo se ukáže, že nelze dostatečně zmobilizovat levicový aktiv na této bázi a do konečného klání nepostoupit. Politologové ale také upozorňují, že dosud v žádné přímé prezidentské volbě nijak nezazářil „stranický“ kandidát, nikdy nepostoupil do druhého kola. Možná, že i to je důvod, proč se Josef Skála nijak výrazně neprofiluje jako kandidát komunistického politického subjektu a více zdůrazňuje „vlastenectví“. A také nijak nenapadá voliče jeho případných oponentů, vymezuje se proti některým názorům, proti politickým postojům (NATO, EU apod.), prezentovanými dalšími kandidáty, ale ne proti jejich voličům.
Vše bude ale ovlivňováno vnějšími vlivy. Kdo se přihlásí do boje o prezidentství nebo naopak, koho budou klíčové politické síly nominovat. A pro levici bude klíčové, jak se rozhodne ČSSD. Žádná jiná levicová relevantní síla se (zatím) neukazuje. Zdá se, že česká levice je na tom obdobně jako ta francouzská před volbou jejich prezidenta, je také rozdrobená beze snahy hledat společné a pro levici přijatelné řešení. Jen jí chybí i těch cca 10 % hlasů, které jsou zatím předpovídány pro kandidáta Jean-Luc Mélenchona za francouzskou levici.
Ilustrační foto: che, CC BY-SA 2.5 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.5>, via Wikimedia Commons