Historik Jiří Malínský se pokouší podívat na nedávný historický vývoj a vlastně i naši současnost prizmatem polsko-amerického politologa Zbigniewa Brzezinského v jeho knize Bez kontroly.
V další části své knihy americký politolog podrobuje bližšímu pohledu společnost nejmohutnějšího kapitalistického státu (svobodného světa). Podrobný výčet jeho nedostatků je současně dialekticky i programem obnovy americké společnosti počátku devadesátých let minulého století a předpokladem zachování přesvědčivosti její tehdy se již zřetelně rýsující osamělé supervelmocenské pozice. Postupně vytýká tato slabá místa USA na počátku devadesátých let: zadluženost (4 biliony dolarů, v současnosti 30 bilionů USD); obchodní deficit (USA patří k největším světovým dlužníkům a je tu proto ohrožena řada klíčových výrobních odvětví); nízké úspory a investice (orientace na konzum, kontinuální snižování amerického náskoku ve výzkumu a vývoji); konkurenční neschopnost průmyslu; neadekvátní zdravotní péči (desítky milionů Američanů postrádají přiměřenou péči, obvyklou v západní Evropě nebo Japonsku, což se projevovalo podstatným zkrácením délky života a vyšší dětskou úmrtností); nízkou úroveň středního školství (nekvalitně vzdělaná mládež a 23 milionů funkčně negramotných Američanů; USA měly na počátku devadesátých let kolem 250 mil. obyvatel); zvýšený úpadek měst (týkalo se většiny amerických měst a vyjevovalo bidonvilly /slumy, neudržovanými zbořenisky/, zanedbaností dopravních staveb vedle řady dalších negativních jevů); hrabivou bohatou vrstvu (stupňování sociálních rozdílů, doprovodná kriminalita, častá porušování zákonů managery, utajování docilovaných příjmů, vyplácení smluvních nepřiměřeně vysokých neoprávněných odměn); parazitní posedlost právními spory (náklady na soudní spory pohlcovaly 3% amerického HNP); prohlubující se problém rasového soužití a bídy; zvýšenou zločinnost a násilí (počet vězněných několikanásobně poměrně přesahoval a přesahuje číselnou úroveň obvyklou v EU); rozšíření narkomanské subkultury; přenášení sociální beznaděje z generace na generaci (základním zdrojem příjmů sociální podpory a jejich generační přenosy, nezřídka rodina ve druhé či třetí generace žije převážně ze sociálních podpor); masová propagace morální zkaženosti ve vizuálních médiích (obhajoba pohlavního styku a násilí provázená okamžitým uspokojováním osobních materiálních přání); úpadek občanského uvědomění a rostoucí pocit duchovní prázdnoty; vznik potenciálně rozvratné mnohokulturnosti (hrozba balkanizace multirasových a multietnických USA), oslabování důrazu na společný /oficiální, úřední/ jazyk jako vyrovnávající činitel historických tradicí a politických hodnot v tavícím demografickém kotli, jakým Spojené státy byly ještě v nedávné minulosti (s. 105–108). Diagnózy a terapie těchto ad hoc vybraných palčivých problémů jsou podle Brzezinského obtížné a pozitivně řešitelné výhradně v delších časových horizontech (v současnosti pozornost evropského veřejného mínění vyvolaly např. nedávné události ve Francii nebo kontroverzní usnesení Bruselu o imigraci).
K oslabení tíhy těchto problémů lze dospět i relativizací dostupných statistik, jak také uvádí ZB. Vložíme-li k tomu analýzu vzdělávacích systémů, jak ji před necelými dvaceti lety provedl rakouský vědec profesor Konrád Paul Liessmann (nar. 1953; zejména v knize Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění), je nabíledni otázka, kde brát a nekrást; a to nejen v USA. Brzezinski k těmto úvahám dospěl při zvažování předpokladů, jež by umožnily delší trvání americké privilegované mocenské převahy a nesporného prvenství, jež USA nabyly pádem SSSR; Brzezinski je jeho významným ideovým představitelem. Brzezinského konstatace zobecňující jeho předcházející analytické postřehy je vyčerpávající: „Zdá se, že (buržoazní – JM) demokracie založená na systému volného trhu momentálně vítězí. Tento triumf však vyplývá spíše z nezdaru komunismu než z úspěšného prokázání životaschopnosti demokratických ideálů za všech okolností. Pro většinu chudé části světa se to musí teprve projevit v rovině praktického života.“ (s. 175). A dále dodal: „Po pravdě řečeno, ideologický obsah tohoto vítězství je nesporný, ale jeho globální dosah je z filozofického hlediska povrchní.“ (s. 176, zvýraznil Brzezinski).
Americká globální hegemonie a její předpoklady
Dále se Brzezinski obírá hodnocením možných alternativ k rýsující se světové pozici globální (super)velmocenskosti Spojených států amerických. Analyzuje vyhlídky EHS a Japonska. Dospívá k názoru, že poměrně zranitelná pozice Japonska na východním okraji Eurasie podobně jako rýsující se vnitřní národně státní, často také skupinové partikularismy uvnitř EHS a zejména jejich zesílené působení po jeho tehdy očekávatelné proměně v Evropskou unii, provázené přílivem nových členů z jeho dnes již historické východní a jižní hranice (mj. i členských států Evropského hospodářského sdružení volného obchodu) činí takovou perspektivu v dosažitelné době krajně nepravděpodobnou. Podle jeho názoru to platí i pro francouzskou představu, kterou r. 1963 vyjádřil prezident generál Charles de Gaulle (1890–1970): „Aniž bychom podléhali iluzím, kterým se oddávají jen slabí, a aniž bychom ztráceli naději, že svoboda a důstojnost člověka jednoho dne zvítězí všude, musíme předpokládat, že jednou může dojít ve Varšavě, Praze, Budapešti, Bukurešti, Sofii, Bělehradu, Tiraně a Moskvě, v komunistických totalitních režimech, kterým se stále daří věznit lidi, k vývoji, který bude v souladu s naší vlastní transformací. Pak se před Evropou otevřou perspektivy odpovídající jejím schopnostem a možnostem.“ (s. 135). Podle ZB je tento předpokládaný proces však ještě komplikovanější: „Dnes se většina Evropanů zajímá o ´dobré bydlo´, které je definováno podobně jako v americké konzumní morálce a které se projevuje politickou podporou selektivně protekcionistických obchodních překážek, posiluje ho ekonomicky paternalistický stát a stále více mu chybí hlubší filozofická náplň. … Evropa bez duchovní vize a zbavená filozofického obsahu může být přinejlepším pouhou ozvěnou Ameriky.“ (s. 140).