Politolog Petr Drulák píše o protestech zemědělců ve Francii, kteří čelí díky domácí i bruselské politice utahování smyčky.
Po německých zemědělcích se dali do pohybu francouzští. Od počátku týdne blokují silnice po celé Francii a chystají se s traktory na Paříž, chtějí odradit vládu od dalšího utahování finančních a byrokratických smyček, jimiž je Brusel i Paříž dlouhodobě dusí. Macrona staví před neřešitelný problém. Zatímco v Bruselu se staví do pozice nejpříkladnějšího obhájce Evropy, doma se snaží přesvědčit, že nic mu neleží na srdci více než tradiční Francie, k níž zemědělci neodmyslitelně patří. Macron se i v jiných oblastech snaží naplňovat zcela opačné cíle podle hesla „a současně“. Takový nesnadný úkol by však vyžadoval schopnost syntézy a strategie, které tento jinak brilantní analytik a politický taktik zcela postrádá.
Utahování smyčky není pouze metafora. Smutné statistiky ukazují, že v posledních letech každé dva dny spáchá jeden francouzský zemědělec sebevraždu, často právě provazem. Spolu s policisty jsou v tomto ohledu nejohroženější profesí. Pětina z nich žije pod prahem chudoby. Protestující si nevymáhají žádná privilegia, pouze chtějí, aby ze své dřiny mohli důstojně žít.
Co je tlačí do bídy a zoufalství? Smyčky splétají hned čtyři sudičky, které dnes škodí napříč Evropou – progresivismus, technokracie, liberalismus, a oligarchie. Zemědělci patří k prvním obětem progresivistického boje s klimatem. Klimatičtí aktivisté v mocenských pozicích se nijak netají tím, že evropské zemědělství chtějí transformovat, tedy zničit. Podobně jako jejich kolegové jinde v Evropě i francouzští zemědělci čelí stoupajícímu daňovému zatížení tzv. zelené nafty, která pohání traktory a zemědělské stroje. Zatímco loni platili energetickou daň z litru kolem čtyř centimů, letos už je to kolem sedmi a daňová smyčka se bude každý rok stahovat o tři centimy, až v roce 2030 dosáhne 24 centimů. Pokud už nezbyde nikdo, kdo by ji platil, budou progresivisté spokojení.
Ale zdanění nafty (francouzská vláda v této otázce protestujícím zemědělcům v pátek 26. února ustoupila a od daně upustila) je pouze jeden z mnoha technokratických mechanismů, jejichž soukolí zemědělce drtí. Stále větší část svého času musejí věnovat nejrůznějším formulářům a kontrolám, jimiž je Brusel a Paříž zaplavují. Drobný zemědělec nemá šanci se orientovat v neustále se měnících předpisech. Sklízí pokuty od úřednické inkvizice, nedokáže proniknout do informacích o dotačních možnostech. Nechce trávit dny v kanceláři, chce být se zvířaty a na polích.
Transformace kdysi hrdých a samostatných zemědělců na nevolníky bruselské mašinérie souvisí také s liberalizací obchodu se zemědělskými produkty. Do Evropy se dováží produkty z různých koutů světa, kde nejen panují příznivější přírodní podmínky, ale které také nejsou zatíženy evropskou regulací všeho, co rolník smí či nesmí. Čerstvě byla ratifikována obchodní dohoda s Novým Zélandem, na řadě je dohoda s Chile, na evropský trh se valí ukrajinské obilí. Francouzská neoliberální elita opouští původní dohodu s Německem, která v padesátých a šedesátých letech položila politickoekonomické základy evropské integrace. Francie tehdy vzdala evropskou ochranu svého průmyslu ve prospěch konkurenceschopnějšího Německa, které naopak vyšlo vstříc Francii evropskou ochranou zemědělství. Dohoda oslabila francouzský průmysl a její postupné opouštění směrem k větší liberalizaci dnes ničí francouzské zemědělce. Není divu, že zemědělci nechtějí o Bruselu ani slyšet.
Revolta francouzských zemědělců nemíří pouze na klimatické progresivisty, bruselské technokraty a neoliberály, je také protestem proti velkým hráčům francouzského a evropského agrobyznysu. Tito oligarchové si na EU stěžují jen zřídkakdy, neboť si Brusel umí ohlídat. Nejen to. Ohlídají si i národní organizace, které mají hájit zájmy zemědělců. Současný šéf zastřešující organizace zemědělských odborářů (FNSEA) Arnaud Rousseau má více zkušeností ze spekulací na trzích se zemědělskými produkty, dovozem argentinského masa či řízením agroprůmyslového koncernu než s jízdou v traktoru. Kritiku Bruselu slyší nerad a vyšší zdanění zelené nafty loni schválil. K současným protestům se přidává, jelikož mu nic jiného nezbývá, pokud si chce udržet svoji pozici. Ale motorem protestů jsou buď místní odboráři nebo organizace Mladí zemědělci, kteří s podobnými papaláši moc společného nemají.
Protesty podporuje národně orientovaná opozice i komunistická levice, naopak progresivistická levice nositelka výhružné ekologie se snaží nebýt vidět. Opatrně našlapují vládní politici. Premiér slibuje jednání, ministr vnitra rozeslal bezpečnostním složkám instrukce nabádající k umírněnosti. Zemědělci sice představují pouhý jeden a půl procenta aktivního obyvatelstva, ale dnes za nimi stojí přes osmdesát procent francouzské veřejnosti. I obyvatelé měst si zachovávají mentální vztah k venkovu, uvědomují si, že mnohé z toho, co stále ještě činí Francii velkou a přitažlivou, krajina, gastronomie či tradiční způsob života, tkví právě na venkově a v jeho obyvatelích.
Prezident i premiér proto v následujících dnech věnují budoucnosti francouzského venkova spoustu hezkých slov. Nelze však čekat, že by mohli či chtěli zemědělcům skutečně pomoci. Na to jsou s globalizací a Bruselem příliš těsně provázáni, mentálně i finančně. Budou se snažit zahrát požadavky zemědělců do autu. Pak bude záležet na síle, která z protestů vzejde. Rozplyne se jako svého času žluté vesty nebo otřese stále odmítanějším režimem?
Článek byl původně publikován v časopise Štandard. Přetiskujeme se souhlasem. Článek není určen ke sdílení na jiné weby!