Jan Schneider a jeho několik poznámek k dokumentu Olivera Stonea o Vladimiru Putinovi, a také k veřejným reakcím na tento dokument.

Jak pěkně napsal Petr Štěpánek, in puncto Stoneova Putina „veřejnoprávní“ média selhala, ale mohutně sledovaná TV Prima tuto funkci zastala za ně. Avšak nedoprovodila seriál ideologickým předžvýkáním anebo předtrávením, což bylo mnohými ideology, kádrováky a politruky postrádáno a vzrušeně namítáno!

Samotný dokument nebyl nijak oslnivý, na tom se ostatně shodla i většina reakcí. Někteří si dokonce kladli docela případnou otázku, co bylo jeho vlastním záměrem, když nepřinesl žádné velké překvapení. Možná necíleně se ex post ukázalo, že největším významem Stoneova dokumentu je sama jeho existence, protože poodhalila skutečnou povahu současnosti a některých jejích aktérů.

Jaký užitek?

Dokument však přesto cosi originálního přinesl. V podstatě si toho nikdo nevšiml, byť to bylo celou dobu na očích. Téměř by bylo možno podezírat Olivera Stonea, že pracuje pro americké „specslužby“, řečeno jazykem Putinovým! Sáhodlouhý dokument (včetně těch vystříhaných, nepoužitých částí) totiž přináší obrovské bohatství materiálu pro zpravodajské psychology. Je to interview mnohem lépe zdokumentované, díky té videosložce, než podobná, která dělával Robert Maxwell (Ján Ludvík Hoch) s Honeckerem, Jaruzelskim, Brežněvem, Živkovem a Ceausescem, z nichž zpravodajské služby též vytěžily mnohem více, než na co se Maxwell ptal.

Užitek z takových interview má i několik dalších podob, byť se třeba Petra Procházková usilovně snažila najít nějaký kaz. Docela srandovně čtenářům sugerovala, že nejzajímavější na tom dokumentu byly titulky, tak strašně to prý bylo nudné. Doporučovala při tom docela usnout, kvůli těm nahraným pasážím a ukrutným Putinovým lžím. Zde však již zřejmě hovoří její propagandisticky naštelované podvědomí. Doporučuje typicky totalitní praktiku – nevidět, neposlouchat a nemluvit.

O jaký další druh užitku tedy jde? Především o užitek z atmosféry, když spolu lidé mluví, když nechají mluvit druhého, poslouchají, odpovídají si na otázky (a když ne, řeknou to na férovku). Potom jde i o užitek z toho, že se veřejnost dozví, co druhá strana chce říci, přestože její vlastní politická věrchuška z toho má ujímání (což přináší přídatný požitek ze zakazovaného ovoce).

McCain, Snowden a Hillary

Dalším užitkem jsou kultivované Putinovy reakce. Například John McCain dštil oheň a síru, aby se pak samozápalně nadchl: „Putin je vrah. Není žádná morální rovnocennost mezi Spojenými státy a Putinovým Ruskem. Opakuji, není morální rovnocennost mezi tím řezníkem, banditou a plukovníkem KGB, a Spojenými státy! Zemí, kterou Ronald Reagan nazýval zářícím městem na kopci!“ (na zdůraznění svých „argumentů“ McCain tloukl do pultíku – na rozdíl od Chruščova – rukou).

A co na McCainův výrok řekl Putin? „Po pravdě řečeno, je mi vlastně sympatický. Nežertuji. Je mi sympatické jeho vlastenectví. A to, jak důsledně brání hodnoty své vlasti. V antickém Římě žil Marcus Porcius Cato starší. Každou řeč končil slovy ‚Kartágo musí být zničeno!‘ Lidé s podobným přesvědčením jako senátor, kterého jste zmínil, stále žijí ve starém světě. Nechtějí se dívat do budoucna. Nechtějí pochopit, jak rychle se svět mění. Nevidí skutečné hrozby. Nemohou překročit svou minulost, a to je svazuje.“

K problematice amerického zpravodajského defektora Edwarda Snowdena Putin reagoval opět nesmírně reflektovaně: „Snowden není zrádcem Spojených států. Nezradil zájmy své vlasti, nepředal jiné zemi informace, které by poškodily lid jeho země. Kdybyste se mne zeptal, zda to bylo správné či nikoliv, odpověděl bych, že nikoliv. Když měl Snowden s prací pro NSA problém, měl odejít.“  Zřejmě podobně, jak to Putin udělal v roce 1991, když odešel ze zpravodajské služby, protože nesouhlasil se zapojením zpravodajců do protigorbačovského puče.

Hillary Clintonová zase přirovnala Putina k Hitlerovi. Co na to Putin? „Pro nás to není nic nového. Známe se osobně. Je to energická žena. Také bychom mohli použít různá srovnání, ale následujeme politickou kulturu a zdržujeme se extrémních výroků.“

Ohrožení Ruska

Podle Putina existují pro Rusko dvě hrozby. „První z nich je nasazení antiraket v bezprostřední blízkosti našich hranic ve východoevropských zemích. Druhá hrozba je, že by tyto antiraketové odpalovací rampy mohly být přeměněny na odpalovací rampy pro útočné rakety – ve východní Evropě i na moři, když budou instalovány na lodích hlídkujících ve Středomoří nebo v severních mořích.“ Rusko však bude reagovat, což ale bude znamenat další etapu závodů ve zbrojení. „Naše odpověď bude mnohem levnější. Naše zařízení mohou být horší, ale budou efektivní. Budeme zachovávat tuto takzvanou strategickou rovnováhu,“ uvedl Putin.

Fištejn a Kotrba

K problematice strategické rovnováhy se dosti neuvěřitelným způsobem vyslovil Jefim Fištejn (v debatě se Štěpánem Kotrbou). Ptal se, proč by mělo mít Rusko zbrojní paritu se Západem, když má tak málo obyvatel? Pak logicky nesouvisle připustil, že Rusko má velké území, což je slabost, ale pak se zarazil, protože by si tímto směrem argumentace sám podrazil nohy.

Kotrbovi zase připadlo směšné, že se Putin nešíří o své práci v KGB. České rčení, že „nesdělené tajemství není tajemstvím“, však v Putinově případě neplatí. Z celého Stoneova dokumentu lze pouze nabýt přesvědčení o velké Putinově profesionalitě. To nejzajímavější, tedy Putinova „body-language“, odhaluje občasnou Putinovu nervozitu, což významně snižuje podezření z „nakašírovanosti“ dokumentu.

Mluvíme-li o vypovídají hodnotě „řeči těla“, pak je dobré se u ní zastavit i ve Fištejnově případě. To je materiál! Neustále usrkává, posedává, klidu nemá. Jak by také měl, když z něj padají „perly“, svědčící o jeho „ryzí demokratické podstatě“. Například řekl, že Putina není třeba se bát, protože je slabý, neboť „neumí vyselektovat“ nepříjemné otázky z pořadu, kdy reaguje na dotazy obyvatel. Ano, podle Fištejna je slabý, protože nezvládá ani cenzuru. Možná je pes zakopán v tom, že podle Fištejna je „americké pojetí pravdy jiné, než ruské“!?

Fištejn se vyjádřil urážlivě, když řekl, že Stone je Američan a není proto schopen pochopit určité rozpory (šlo o naprosto banální pasáž, kde měl podle Fištejna Putin rozpory ve výpovědích, kolik v které době měl a nyní má vnoučat).

Perlou mezi Fištejnovými sentencemi je jeho úvaha o tom, že „bohužel zbytečná a nadměrná multipolarita světa vede k situaci, kdy není stát, který by nesl odpovědnost za nějaký řád světa“. O demokracii ani slovo, o mezinárodním právu jakbysmet. O civilizačně velevýznamném rozporu mezi konceptem americkým mocenským a ruským legalistickým (mezinárodní právo, mezinárodní organizace) naopak pohovořil Kotrba, Fištejnův sok v debatě.

Sebedehonestaci až do trapnosti dovedl Fištejn v okamžiku, kdy se snažil vysmát Putinovi v situaci, kdy údajně Stoneovi ukazuje v mobilu jakousi vojenskou akci, pokládaje ji za ruskou, kteroužto prý prokázaně není. „Jak mohli prezidentovi dát falešné záběry? To je možné jenom v Rusku,“ trochu sebemrskačsky dovozuje Fištejn. Dodejme, že i kdyby to byl „fake“, žádná škoda z toho pro Putina, Rusko ani svět nenastala (pokud tedy Putin neupadne do deprese, že se mu Fištejn vysmál).

Ona ta věc má ale háček, spíše tedy hák, předpokládáme-li ovšem, že Fištejn někdy slyšel o muži jménem Colin Powell. Ten kdysi označil za nejhanebnější den svého života ten, kdy mával jakousi zkumavkou v OSN a řečnil o tom, že to dokazuje irácké držení zbraní hromadného ničení. Tento fake však měl hrůzné důsledky, které trvají dodnes: Američané roztřískali Irák, jednu z posledních sekulárních zemí v oblasti, uvolnili tak prostor pro bujení nábožensky extremistických a teroristických skupin, až po vznik Islámského státu, což vše přispělo ke vzniku migrační tsunami, která ohrožuje Evropu. Zda tedy byl Fištejn za totálního ťulpase, řečeno politicky ultrakorektně, anebo za lháře a demagoga, to ať si vybere sám.

Fakemaker „Insider“

Ruský web Insider se prý zaměřuje na rozpoznání a odhalování lží, kterými Vladimír Putin klame ruskou veřejnost, a vybral dvacet, které mu prý spapal i Oliver Stone. Podívejme se na některé z těch tvrzení, a všimněme si též hanebných technik, které Insider používá.

Putin prý nezkrotil miliardáře, protože prý za Putinova nástupu k moci ještě žádní nebyli, míní perfidně Insider. Zapomněl však na to, že za Jelcina se miliardáři nesčítali, také i proto, že si teprve nakrádali. (Štěpán Kotrba v této souvislosti dodává, že se těm oligarchům neříkalo miliardáři, ale zbohatlíci,  „nuvoriš“, posléze kleptokrati.) Pavlačově však neopomene Insider uvést „neověřenou“ informaci o tom, jak prý je Putin ohavně bohat. Skutečně ukázka práce „seriózního“ média.

Insider se snaží vyvrátit Putinovo tvrzení, že Al Kajda je výsledkem činnosti „našich americkými přátel.“ Nejprve bez jakéhokoliv důkazu Putinovo tvrzení onálepkuje jako „konspirační teorii“, pak však připustí, že mudžáhidi, kteří bojovali proti Sovětskému svazu, byli financováni „americkými muslimy“, kteří prý ale se státními orgány USA neměli žádné spojení! (Zřejmě financovali válku z území USA „bez vědomí“ USA!) Pak se do toho Insider zapletl už fatálně: Spojené státy prý samy finančně podporovaly afghánské nepřátele SSSR, ale ne organizaci Usámy bin Ládina, která byla v té době nepočetná a slabá. Čímž potvrdil Putinova slova.

Insider se snaží obhájit rozšiřování NATO na východ. „Mýtus o slibu nerozšiřování“ prý sám Gorbačov vyvracel. Insider však připouští, že v roce 1990 smlouva „dva plus čtyři“, výrok generálního tajemníka NATO Manfreda Wörnera a prohlášení německého ministra zahraničí Hanse Genschera se týkaly – slovy amerického ministra zahraničí Jamese Bakera – „přesvědčení, že vojska NATO by neměla být  posunuta na dále na východ.“ Mluvilo se tehdy prý „jen“ o území „Východního Německa“, což je však pro geograficky jen základně gramotného člověka jasnou stopkou jakéhokoliv pohybu na východ, když je vyloučeno první území, sousedící východně s členským státem NATO.

Insider se snaží něco vyždímat ze zmatku, když plete dohromady dvě situace, časově značně vzdálené. Kdysi Putin Clintonovi navrhl, že Rusko vstoupí do NATO, což byla i úvaha některých amerických politologů, která však u válečných štváčů vzbudila hrůzu. Současné NATO, bez Ruska, avšak rozpínající se až k Rusku, je pro Rusko hrozbou. Na tom není nic rozporného či nepochopitelného, snad jen těm, kteří chápat nechtějí anebo nemohou.

Insider trochu švejkuje, neboli staví se za blbého, když deklaruje, že nechápe, na co by mělo Rusko doplácet, když se na bezcelní rusko-ukrajinský trh dostalo zboží EU podpisem asociační dohody Ukrajiny s EU, tedy bez jednání EU s Ruskem.

Insider se snaží vést definitivní soudy o tom, co se dělo na Majdanu, když ukrajinská vláda dodnes ony události nevyšetřila (a o taktéž nevyšetřeném upálení desítek lidí v Oděse pro jistotu ani nemluví).

Insider tvrdí, co se legitimity krymského referenda týče, že „ukrajinská ústava nezná možnost vypisování referenda o secesi jednotlivých regionů“. To je velmi sofistikovaná lež, jenže je to v rámci hádky Insidera s Insiderem, protože nikdo nic takového netvrdí (o referendech pro „jednotlivé regiony“). Krymská autonomní SSR se osamostatnila referendem 20. ledna 1991, ještě před vyhlášením nezávislosti Ukrajiny. 5. května 1992 krymský parlament vyhlásil „akt státní nezávislosti Krymské republiky“, což na nátlak Kyjeva odvolal výměnou za možnost vyhlásit referendum o sebeurčení Krymu v budoucnosti, což bylo zakotveno v ústavním zákoně, který byl až po majdanském puči neústavně „zrušen“, nicméně tím byla proti popíračům potvrzena jeho existence po celou kritickou dobu: krymské referendum se tedy odehrálo v souladu s ukrajinskou ústavou. Ostatní námitky proti referendu jsou komické, protože vzhledem k počtu Rusů na Krymu by pouze opačný výsledek referenda mohl být manipulací.

Insider omílá starou mantru, že prý „podle Budapešťského memoranda získala Ruská federace kontrolu nad jadernými zbraněmi rozmístěnými na Ukrajině výměnou za garanci teritoriální integrity Ukrajiny a respektování její suverenity.“ To je klasická desinformace. Budapešťské memorandum není mezinárodní smlouvou, a nadto bylo memorandum podepsáno s neutrální Ukrajinou (ta se ústavně zakotvené neutrality vzdala až 23. prosince 2014, čili do té doby byly „námluvy“ s NATO ze strany ukrajinských politiků porušením ukrajinské ústavy). Ukrajina tedy sama zrušila základní podmínku, za níž bylo memorandum podepsáno.

Insider falšuje historii druhé světové války, když zmiňuje pakt Molotov-Ribbentrop, a tvrdí cosi o údajných společných sovětsko-německých vojenských přehlídkách v době, kdy Němci potápěli britské lodě a začali bombardovat Londýn, a zcela opomíjí deset let masivních amerických investic zejména do německého zbrojního průmyslu, a následné – po celou válku trvající! – funkční vzájemné kapitálové vazby. Navíc smlouvě Molotov-Ribbentrop předcházela protisovětsky pointovaná německo-polská smlouva z roku 1934, o níž se důsledně mlčí.

Insider se snaží vzbudit dojem, že se v Rusku provádí odposlech občanů bez soudního povolení, aniž by k tomu uvedl jediný důkaz. Od roku 2000 prý funguje v Rusku systém, který tajným službám poskytuje přímý přístup ke všem záznamům telekomunikačních a internetových poskytovatelů. Žádných soudních rozhodnutí, o kterých Putin hovoří, se „ve skutečnosti“ prý neužívá. Paradoxní je, že i v tom nejhorším případě, kdyby tomu tak opravdu bylo, dostalo by se Rusko na úroveň Spojených států …. (prezidentský dekret k odposlechu nepotřebuje soudní povolení…). Nadto prý „rozdíl mezi ruskými a americkými tajnými službami spočívá v tom, že v Rusku se informace získané prostřednictvím odposlouchávání aktivně využívají při boji s opozičníky. Přepisy rozhovorů, které se dostanou do rukou tajných služeb, putují prokremelským sdělovacím prostředkům, které je dále využívají.“ Něco takového tvrdit s vážnou tváří, ve světle posledního vývoje ve Spojených státech, to je opravdu kumšt!

Ruský Insider tvrdí, jak je Rusko nedemokratické. K tomuto paradoxu přidejme ještě deklaraci obrovských životních zkušeností redakce Insideru, když dva z korespondentů Insideru přiznávají, že v roce 1996 ještě nebyli na světě. Strávili jsme tedy hanebně času na poctivé vyrovnání s velmi nekvalifikovaným pamfletem.