Ondřej Krátký se ve své eseji zamyslel nad fenoménem postfaktické doby. Jakou roli hrají fakta v kontextu informačního přetlaku? A proč a jak postfakta souvisejí také s postmodernou?

Určitá skupina lidí si vytvořila zvláštní fetiš z napadání další skupiny lidí jen kvůli tomu, že si rádi čtou zprávy v takové formě, která jim vyhovuje a má pro ně možná i terapeutický efekt, případně se po jejich přečtení prostě jen cítí dobře.

Zprávy o sklizně pšenice a zvýšení dojivosti už ve vysílání nejsou – je tedy něco divného na tom, že určitá část diváků touží (namísto skandálů, násilí a úzkostí /z/ celebrit) po informacích, které je tak nějak „pohladí po duši“? To by zde ovšem nemohli být „milovníci faktů“, kteří „milovníkům pohody“ dané pohlazení se zvláštní sadistickou zálibou (tak trochu připomínající výslech prostřednictvím odpírání spánku) nechtějí dopřát. Je přitom pozoruhodné, že tito „strážci faktů“ jsou častokrát řazeni, sami se nejednou hlásí nebo mají jinak blízko k nějaké formě (neo)liberalismu. V případě neoliberálů levicových pak z podstaty věci i k dekonstruktivismu; čímž ovšem tak trochu paradoxně staví na odkazu někoho, kdo byl přinejmenším velmi blízek tomu vysvětlit, jak slévání reality a symbolů v lidském vnímání funguje. A pro obyčejnou lidskou potřebu „vypnout před fakty“ by tak měl dost pravděpodobně větší pochopení než jeho následovníci.

Francouzský levicový intelektuál a humanitní myslitel Roland Barthes rád přemýšlel nad tím, jak na nás působí nejrůznější texty (resp. symboly či jejich kombinace) moderní doby. V rámci toho představil vlastní interpretaci procesu „semiózy“ (semiosis), tj. toho, jak vnímané ukládá a jak s ním dál nakládá naše vědomí. Velmi zjednodušeně řečeno, došel k závěru, že za vhodné konstelace (zejména když se tomu pomůže reklamou, propagandou či jakoukoli jinou cílenou „expozicí“ čehokoli tak, aby v mysli vnímajícího dříve či později vznikla kýžená asociace) tradiční, jaksi „bezpříznakové“ vnímání předmětu (jevu či věci) může nabrat zcela jiný význam; tj. že zatímco dřív byl něco jen „kohout“, dneska je to hrdý „coq“ – symbol Francie atp.

Je doba postfaktická novým jevem?

Poslední dobou se dost řeší, že je tu tzv. postfaktická doba. V té údajně nehrají roli fakta, ale polopravdy, zdání, klamy nebo rovnou lži. To je dost možná legitimní konstatování, otázek ale může být hned několik. Namátkou: Je to skutečně nový fenomén, resp. skutečně tomu tak nebylo i dřív? Nebo: To tvrzení, že hlavní roli hrají lži, by tak trochu implikovalo, že je někdo produkuje schválně – je tomu skutečně vždy tak a není to i tím, že si imitace pravd publikum žádá? Případně: Jde vždy o tvrdé lži, nebo jen akomodaci nabídky tomu, že „grand audience“ je (en grand) schopno zpracovat maximálně opět jen odlesk pravdy, tj. nikoli až tak lež, jako spíš (tak trochu made in China – tj. lacinou, lidovou, „dostupnou“, zároveň ovšem nikterak nepovýšenou) imitaci faktu, která docela i jako pravda vypadá?

Návaznou otázkou pak bude, zda je to špatně, nebo zda je to přirozený jev, za který nikdo nemůže. Případně potom, jestli za to někdo nebo něco může, tak kdo, (za) co, eventuálně proč. Pokud se něco děje, tak se to v první řadě děje. Až ex post můžeme objektivně hodnotit, jestli se to „dělo dobře“, nebo ne, resp.: jestli to bylo dobré, nebo ne. Zatím se to prostě děje. Přirozeně s tím souvisí i to „proč“. Zde nechci vyloženě zjednodušovat, ale „faktem“ je, že informací (včetně „fakt“) je dnes tolik, že jedincem (a součástí analytického kolektivu či think-tanku běžný člověk skutečně většinou není) jsou všechny logicky nesledovatelné, a tedy „objektivně“ nevyhodnotitelné; nehledě na to, že jich neustále přibývá. Jde-li přitom o ta „správná“ resp. „pravdivá“, tj. skutečně „tvrdá“ data, pak jejich prokletí spočívá právě v jejich unikátnosti. Právě protože jsou tak jedinečná a náročná nejen na dohledání, ale hlavně k ověření a případně i obhájení (!), jsou snad ještě hůř dostupná (a uvážíme-li martyrium, které k jejich dosažení musíme podniknout, pak i podstatně méně atraktivní) nyní – tj. v době „webové“ – než tomu bylo před ní.

Lze samozřejmě říct: „Ale vždyť dneska je všechno na Wikipedii!“ (a je to skoro „fakt“). Hned se ovšem můžeme zamyslet nad tím, jestli a) vše, co tam je, je opravdu fakt, dál pak nad tím, jestli b) je metodologie Wikipedie skutečně tak neprůstřelná, jak se zdá. I když všechno tohle potvrdíme (a to zde mluvím jenom o Wikipedii), je tu věc jiná a v zásadě skrytá, jíž se zase tak trochu dostáváme do sémiologie, resp. k něčemu na způsob „barthesovského“ vstřebávání dat: jde totiž i o to, jak je to c) s „vrstvením“ (vjemů) informací, které se nám v dané encyklopedii (ale i jinde online) předestírají.

Na jedné straně je sice v pořádku, že každý jeden určitý „informační“ či „datový“ (pojmový, terminologický atp.) element je nějak (staticky) pojat a osvětlen (či nastíněn). Na straně druhé je tu další vstup, a to v podobě (dynamické) klikatelnosti, jež nutně ústí v řetězení informací (a v určité fázi už v zásadě jen „vjemů“ či „dojmů“), které takto většina po poznání dychtících volky nevolky nasává. Podobně jako vyústí v určitý celkový dojem a pocit, získaný kontextem a formou podání té které informace. Data „vstřebávaná“ z Wikipedie (která je s přehledem nejčastějším zdrojem „poznání“ a spolehlivě si tak vydobyla svou pozici scholastického monolitu moderní doby) jsou tak potenciálně spojena nejen v určitých typizovaných řetězcích, ale mohou nabízet (podobně jako miliony dalších aktivity v online prostředí) i svérázný pocit „jednotného“ prožitku. Kdybych chtěl být zlý, řekl bych, že připustíme-li, že podstatné není to, jaký text je, ale jaký pocit či dokonce „jednotu“ ve svém důsledku plodí, má masová percepce Wikipedie dobře našlápnuto k tomu vyústit jednoho dne v cosi, co lze možná charakterizovat až jako „epistemologický fašismus“ (přičemž odkaz na to, co to ty fasces vlastně jsou, viz – kde jinde než – zde).

Viděl bych to proto na jinou věc: právě proto, že „faktů“ (či „dat“) je tolik (jakož i s konstatováním, že Wikipedie je jakýmsi splachovacím záchodem mentální hygieny dneška), dochází možná (u normálních lidí) k určité replice semiózy: lidé zkrátka ve velmi krátkém časovém úseku nasáli tolik více či méně stereotypizovaných vjemů (jejichž objem má k tomu všemu ještě narůstající tendenci), že pomocí jejich jakýchsi odrazů v mysli dost možná přenastavili mnohá z těžišť, vůči nimž vztahují (hodnotí, posuzují, legitimizují atp.) mnohé z ostatního. Spíš než hledáním faktů, která se schovávají kdesi za tekutými zákoutími, „hrábneme“ v mozku do nejbližší škatulky signálního archetypu a s jeho pomocí posuzovaný jev jednoduše vymezíme na té nejzásadnější ose, tj. „normální“ (bezpečné, sympatické…) versus „divné“ (nebezpečné, zneklidňující…), případně něco takového.

Námětů na to máme dost – ovšem hází-li to někteří jen na tzv. „alternativní“ či „obskurní“ weby, činí tak značně pokrytecky. Rezervoár podvědomé inspirace pro semiózy všeho druhu i míry divokosti stojící na počátku jakéhokoli post-faktického chování či éry přináší už i jen drobně odlišné subjektivní nálady jinak plně „rigorózně“ uvažujících autorů z ranku humanitních věd – o časopisech typu Květy, Svět motorů, popřípadě televizních diskusích či mediální masáži oficiální i neoficiální tedy ani nemluvě. Toto vše, jednotlivcem navíc absorbováno v mžicích a záchvěvech dne vyplněných různou bdělostí vědomí a větší či menší soustředěností, musí nutně napříč civilizacemi v přibližně stejné době dojít do stavu, kdy toho všeho bude už jednoduše dost.

Fakta a obrazy

Pak se snadno propracujeme ke stadiu, kdy fakta ztratí hloubkový význam a nahradí je buď jejich povrchová podoba či dokonce jejich relativizace vůči obrazům, stereo- či archetypům, případně konfiguracím, které je (a ve finále pak už možná byť jen cokoli) aspoň připomínají. To, co jsme dřív sledovali jen na obloze („Hele, Blaženo, ten oblak támhle vypadá úplně jak králík!“) se dnes projevuje v netušené praxi. Ač to leckdo může umět využít pro více či méně zištný účel, neřekl bych, že za to někdo „může“.

Barthes možná obviňoval ze selektivních chybek francouzskou buržoazii (např. z toho, že „nezdravé“ víno povýšila na symbol francouzského životního stylu), je ovšem známo, že byl socialista a takový byl tenkrát prostě trend. Své okolí ale nezpochybňoval jen tak – spíš se dá říct, že jedinečným způsobem přemýšlel za využití námětů jím nabízených. O to ostřeji s tím kontrastuje, jak za aplausu poblázněných davů daný poměr (tj. podíl zpochybňování za každou cenu vs. podíl skutečných myšlenek) zcela zvrátili jeho „následníci“ typu Lacana či Derridy. Ale možná i proto, že Barthes – na rozdíl od nich – trávil většinu svého života s maminkou za zády, podařilo se mu (v klidu) nakousnout řádně propečený koláč skutečného (tj. nikoli lacanovsky vyfabrikovaného) poznatku, který, jak se zdá, plně vychutnáváme či dojídáme dodnes.

Netvrdím, že fakta, resp. že kritické či „karteziánské“ (vědecké atp.) myšlení, jehož odrazem je faktická textová stopa, ztratila význam – jen se z privilegované pozice přesouvají na pozici rovnoprávnou s ostatními verzemi.

Ve světě přeplněném informacemi „rigorózní“ text (resp. přístup, rigorozita…) sice ztrácí exkluzivní postavení. Stává se ale jednou z menšin, které ve své pestrosti tvoří postmoderní celek. I proto dost dobře nechápu, proč se právě ideologičtí potomci dekonstruktivistů rozčilují nad tím, pokud by třeba (jak rádi někteří z nich uvádějí) Rusové (případně kdokoli jiný, na koho je to třeba hodit) v podobě paralelních soutěžících narativů uvedl do praxe něco, co právě výtečníci typu Derridy nebo Lacana naplno vypustili z láhve. Ono jestli to spíš nebude tak, že pokud je zpráva o „budovatelském“ úspěchu (nedej bože v Rusku!), je to fake news; pokud je zpráva o tom, jak moc se Rusku nedaří – je to narativ (či případně rovnou pravda).

Manuál budoucnosti

Manuál pro další roky tak může znít zhruba takto: Už není důležité, co něco znamená, ale jak to vypadá či čemu se to podobá. Konkrétněji řečeno pak: roli nehraje jen to, a) co něco je, ale i b) jak to působí či čím se to zdá být, případně jako je to vykládáno, jakož i c) jaký dojem to zanechá. Přičemž tvrdit, že jedině a) je správně, respektive popírat, že b) a c) mají právo na legitimitu znamená popřít spolu s bulvárem třeba i abstraktní umění, ale snažit se společně s tím v podstatě diskreditovat i všechny, kdo spíš než karteziánsky (IQ) uvažují dojmově, pocitově či v EQ rovině.

I proto není souboj tzv. „faktického“ s tzv. „dezinformačním“ férový už ze své definice – pocitově uvažující lidé nejsou o nic horší než lidé uvažující fakticky; pokud se na to díváme takto, řekneme za chvíli, že důchodci jsou horší než lidé na vrcholu pracovních sil; na druhé straně přetočím-li to pozitivně – nikdo se přeci nediví, že zaměří-li se někdo na důchodce jako cílovou tržní skupinu (a teď opravdu nemám na mysli jen šmejdy), tak při správném postupu, dlouhodobé férovosti i dostatečné empatii realizuje zisk větší, než kdyby cílil na třicátníky.

Neříkám ani, že kritické myšlení, občanský postoj či věda nemají své místo – samozřejmě mají a možná dokonce víc než kdy jindy. Zároveň ale konstatuji, že pro „běžný provoz“ je dobré vědět něco o tom, jakou moc mají symboly a práce s nimi, jakož i to, že vyloženě viníka toho, že stav je momentálně takový, jaký je, bych asi nehledal. Bylo by to možná pošetilé. Alespoň za sebe si totiž myslím, že informací začalo být prostě už tak nesnesitelně moc, že lidský (či „civilizační“) mozek zkrátka opět jednou přepnul do nové „fáze“. A podle mého názoru to udělal hlavně proto, aby se z toho nezbláznil.

Text byl publikován na základě mediální spolupráce s webem Rebuildsyria.cz.

Ilustrační obrázek: Autor –  DrGML; artist Leda Luss Luyken painted and photographed the artwork – artist Leda Luss Luyken’s own files, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=10394402