Jiří Malínský pokračuje ve svém historickém portrétu významného českého politika Vlastimila Tusara.
Tusarova poříjnová vídeňská mise byla současně klíčová i delikátní. V přechodných týdnech paralelních procesů postupného odumírání předlitavské i zalitavské části říše a konstituování nových národních států plnil zadání podávaná jak Prahou (Kramář, později i Švehla a Masaryk), tak Paříží (zejména Beneš). Rozhodným datem se v tomto ohledu stal 1. listopad 1918. Nejen Tusar, ale i zmocněnci ostatních nástupnických států si osvojili právo volného přístupu do prostor v tomto okamžiku již bývalých předlitavských i ústředních institucí a knihoven s právem provádět v nich kontroly a uvádět tu jim podřízené pověřence. Tyto postupy měly vyústit do finální odluky. Zvláštní místo tu zaujímal trojblok československého, jihoslovanského a rumunského pověřence; s vědomím nových metropolí tu tak začaly vznikat zárodky nové mezinárodní struktury – Malé Dohody.
Občas – přes slovenskou otázku – Tusar jakoby zastupoval i nástupnické Maďarsko Karolyiho vlády. Nebylo to snadné; Maďaři byli oddáni představě, že územní změny ve východní části zanikající monarchie budou minimální. Jako problém se ukazovalo vlastně všechno: všichni nezávisle na svých úmyslech a pohnutkách se pohybovali v nových, doposud naprosto netušených agendách. Nebylo možné podcenit určité části archivní odluky: týkalo se to zejména těch písemností, které mohly v mnohém důkazně napomoci při řešení mnohých potenciálně trestních kauz. Neméně nesnadné byly i územní otázky spojené spíše s virtuální než skutečnou existencí tzv. nových korunních zemí; první Rakouská republika se tu snažila navázat na austroněmecké expanzionistické válečné snahy o rozdělení Česka.
Doba rozhodně nebyla černobílá a zdaleka ne všechny německé požadavky byly neoprávněné. Nebylo náhodné, že nejlépe si rozuměli ti Češi a Němci, kteří již před válkou byli s to se vzájemně stýkat buď korektně, nebo i přátelsky. Nastaly však první poválečné týdny, bída, nouze, epidemie a v případě tzv. španělské chřipky dokonce i pandemie. A nejistota kolem budoucího uspořádání nových věcí a poměrů. Nejednalo se „jen“ o nové územní uspořádání a nereálná očekávání, která s touto nevyhnutelnou proměnou byla spojována. Byla tu tíže rakouského válečného dluhu a nevypořádaných válečných půjček upisovaných hlavně německoučeskou buržoazií a velkokapitálem (očekávali adekvátní odškodnění). Původní Tusarova představa, že republika jako součást tábora Dohody nebude platit vůbec nic, však byla neudržitelná a pro Československo bolestná. Agend, které padaly na Tusarův úřad ve Vídni, však bylo více. A tak ani personálně, ani nákladově nešlo troškařit (úřad zaměstnával 125 lidí).
Situaci nadto komplikovali vedoucí představitelé tzv. nových korunních zemí, kteří se až do podpisu mírové smlouvy v září 1919 pohybovali po vídeňském parlamentu jako jeho plnohodnotní členové. Docházelo i k nesnadným situacím, z nichž nejtíživější byly bouřlivé a nezřídka i tragicky krvavé události spojené s volbami do Národního shromáždění Německého Rakouska. Československá branná moc v těchto okamžicích neměla na vybranou: rozhodnost v akci při hájení národního a státního zájmu měla přímý vliv na vyjednávací Kramářovu a Benešovu pozici v Paříži. Obdobnou váhu měla i rozhodnost ministra financí Aloise Rašína a jeho kolkovací, deflačně zaměřené akce, která měla příznivý vliv na měnu nového státu – československou korunu.
Československá oficiální politika přitom přes to všechno měla daleko ke gestům msty a odvety za válečná příkoří a ztráty. Humanitární rozměr, kterým se vyznačovala, byl nepřehlédnutelný. Týkalo se to zejména dodávek potravin a uhlí pro Vídeň, ale také pro pohraniční území. Velkou výhodou pro obě země bylo, že na obou stranách pomyslného jednacího stolu byli sociální demokraté Karel Renner a Vlastimil Tusar. Delikátní situace s brizantním potenciálem však i tak byly na denním pořádku a kladly na oba partnery a jejich diplomatický důvtip mimořádné nároky. A to i poté, co se Tusar vrátil z Vídně do Prahy, aby se stal třetím československým premiérem. Jak k tomu došlo?
Kramářův výkon premiérského úřadu byl velmi neobvyklý. Po celou dobu svého působení se nechal – až na výjimky – zastupovat. Měnila se i politická mapa republiky: Národní výbor československý konzervoval stav z r. 1911 a vývoj prvních měsíců republiky byl naopak ve znamení exploze levicových hodnot a ideálů. Za těchto okolností Masaryk hledal ke Kramářovi alternativu. Vařil přitom z čisté vody a spoléhal na Beneše.
Byl to on, kdo do popředí posunul svého vlivného podřízeného – Vlastimila Tusara. Byl to svého druhu kompliment – Benešovy nesmlouvavé nároky na podřízené byly pověstné už tehdy. Tusarovo jmenování počátkem července 1919 mělo ještě jeden důležitý akcent: byla to tak trochu sázka na jistou stabilizaci situace uvnitř sociální demokracie sužované už tehdy tíhou rychle rostoucích vnitrostranických rozporů. A tak se v průběhu několika týdnů na přelomu jara a léta 1919 do popředí dostal další politický nadějný, stále mladý politik. Původně skeptický Masaryk 5. července Benešovi do Paříže napsal: „zvyknou si na náš socialism páni v Paříži a jinde a tím snáze, že budou ho mít po krk doma u sebe“. Bolestně dotčenému Kramářovi pak objasňoval, že Tusar se stal mužem poslední možnosti: dříve oslovení alternativní kandidáti Antonín Švehla a František Tomášek odmítli a alternativu odbornické vlády pro tuto chvíli považoval za nemožnou.
Jmenování premiérem nebylo prosto nikoliv nepodstatných limitů. TGM ve své propozici (při příležitosti vládních inaugurací je psával zhruba do r. 1921) upozornil jednak na přechodnost vlády, kterou měl Tusar vést, jednak na vytvoření jakési vedoucí trojky, kterou z titulu svých funkcí měli tvořit mimo Tusara Beneš (ministr zahraničí) a Švehla (ministr vnitra). Tusarova situace byla mimoto komplikována krizí uvnitř Československé sociálně demokratické strany dělnické a již z vnějšku viditelným posilováním jejího revolucionistického, radikálně levicového křídla kolem Bohumíra Šmerala. Úkol, který na sebe vzal, byl tak zároveň i titánský, i sisyfovský.
První dny vlády byly spojeny s vyhasínáním maďarské republiky rad (sovětské republiky). Dostát za těchto okolností postulátu ostrovu klidu uvnitř rozhádané a opravdu rozpohybované střední Evropy bylo zvlášť nesnadné. Správcem zbytkového Maďarska se stal Josef Habsburskolotrinský a jím jmenovaná ultrakonzervativní vláda směřující k pokusu o restauraci dynastické moci. Beneš nového premiéra v dopise z 13. srpna podrobil tvrdé kritice: postrádal u něj pevnou, jasnou linii v této zásadní otázce, která by učinila pochopitelnějším jeho vlastní jednání a postoje v Paříži. Dodal: „mám dojem, že v partaji to má rozhárané“. To, co se Benešovi jevilo na dálku jako kolísání, bylo při bližším pražském pohledu lavírováním, jež někdejšímu chlapci ze Zlatnické ulice mělo zvětšit manévrovací prostor. Bylo mu to víc než zapotřebí.
V mnohém – pro mnohé překvapivě – se přitom mohl opřít o prezidenta Osvoboditele. TGM jej neznal: byl pro něj mužem z neznáma. Pečlivost a důslednost, se kterou naslouchal prezidentovým doporučením, byla až nečekaně jednoznačná, ale také pochopitelná: kontakty se světově nejrozhleděnějším politikem republiky byly pro Tusara nutné, ale současně i obohacující. Proměnu Masarykovy původní skepse zachytil v Budování státu kronikář této doby Ferdinand Peroutka: „Avšak po několika měsících spolupráce naučil se velmi si ho vážiti. Tusar býval s Masarykem v denním styku a ochotně přijímal jeho rady. … Mnoho argumentů, které si osvojil, slyšel prvně z Masarykových úst.“
Této opory bylo Tusarovi velmi zapotřebí. Problémy, které řešil, dalece přesahovaly rámec rutinní praktické politiky.
Slučovací námluvy s národními (československými) socialisty byly v roce 1919 hudbou už poněkud vzdálené minulosti. Naopak začal ostře vedený boj o početnost členstva a tím i vlivu obou odborových ústředen – Odborového sdružení československého a Československé obce dělnické. Pokud by Tusar v řešení těchto mimořádně choulostivých agend selhal, hrozil pád vlády. Dalším bolestným problémem bylo zespolečenštění bank a průmyslu. Abstraktní deklamace a naivní přístupy byly jedno a věcná realizace druhé. Scylla postojů Západu a Charybda hrozícího ekonomického kolapsu spolu s poznáváním doposud jen těžko tušitelné právní a správní složitosti tohoto problému nabádaly premiéra k maximální ostražitosti a obezřelosti. Jen dílčím, byť důležitým krokem bylo přijetí zákona o závodních radách v únoru 1920. Socializaci jako takovou tento masarykovsky inspirovaný zákon však neřešil a také neochaboval tlak revolucionistického křídla uvnitř ČSSDSD.
Byly i problémy, které byly spíše pěnou dní. Hlinkova aféra patřila k těm výraznějším. Někdejší hrdina předválečné české veřejnosti, neuspokojen ve svých osobních ambicích, se upnul k Pittsburské dohodě, uzavřené během Masarykova amerického pobytu v USA r. 1918 a stal se dříve, než bylo vhodné, probojovávatelem programu slovenské autonomie. Vypravil se díky tomu do Paříže na mírová jednání. Svým rozhledem provinciální slovenský politik tu rychle narazil na hranice svých možností a po vykázání z místa mírových jednání se vrátil do republiky a byl internován v mírovské věznici. Tusar plodně do celé věci zasáhl a s využitím svých moravských kontaktů v zásadě zárodku zlikvidoval další třaskavý problém hrozící veřejným skandálem.
Závažnější věcí byl vztah vlády k německým spoluobčanům. Ze dne na den spadli čeští Němci z pomyslných výšin privilegované národnostní minority do situace nečekané – v duchu rodící se druhé československé ústavy si byli v právech, povinnostech, ústavním postavení rovni s ostatními. Poměrně dlouho se domnívali, že jejich staré nároky na privilegované postavení budou samozřejmě v nějaké formě obnoveny; podpisy mírových smluv tato tušení zvrátila; republika nakonec uhradila částku 110 mil. švýcarských franků tzv. příspěvku svobody, tj. de facto na RČS připadající podíl rakousko-uherských reparací.
Češi začali postupně a z nenáhla pracovat na jejich přesvědčování. Prvním krokem z jejich strany byla pardonace hříchů německočeských politiků z prvních měsíců republiky, druhým pojištění počtu německých mandátů v Národním shromáždění, třetím v připravované ústavě pojištění standardních práv i nároků, pokud souvisely s ochranou menšin, jak ji Praha přijala na mírových jednáních a nadto ji – na přímý Benešův popud – ještě pro sebe zpřísnila, aniž to však z její strany znamenalo opuštění konceptu a následně i formy unitárního státu. A tak v pozdním létě a na podzim 1919 začaly vznikat německočeské politické strany organizačním osamostatněním ze zanikajících vídeňských (předlitavských, ale i zalitavských) centrál.
Ani za těchto okolností je však neopouštělo jejich virtuální sebevědomí, které bylo navíc kořeněno jen nesnadno odstranitelnou arogancí. Příznačné bylo v této souvislosti prohlášení delegace Německé národní strany (DNP) vedené budoucím zakladatelským předsedou landsmanšaftu Rudolfem Lodgmanem von Auen z 22. února 1919 : „Spojené německé strany žádají (DNP mluvila nejen svým jménem – JM) rozpuštění revolučního parlamentu a zvolení všem národnostem přístupné sněmovny, jež by přezkoumala dosud vynesené zákony a vybudovala ústavu.“ Tusarova odpověď byla nesmlouvavě odmítavá: upozornil na německé počínání v první polovině roku a dodal, že jejich požadavkům bude učiněno zadost co nejrychlejším uspořádáním voleb, což vyžaduje schválení volebního zákona a následně i volebního řádu právě kritizovaným Revolučním Národním shromážděním. Současně mluvil i smířlivě výzvou ke spolupráci na budování staronového státu. Diplomacie a vlastenectví byly u chladnokrevně uvažujícího Tusara vždy v rovnováze.
Rok 1920 byl – s výjimkou roku 1938 – nekritičtějším v krátkých dějinách První republiky. Ohrožení vnitřní se tu spojovalo s vnějším ohrožením. Po schválení druhé československé ústavy (29. února 1920) a svoláním a provedením parlamentních voleb (18. a 25. dubna 1920) začalo sílit pnutí ve vítězné ČSSDSD. Zatímco mezi členstvem byl poměr sil mezi vlasteneckým evolucionistickým a radikálním revolucionistickým křídlem nejasný, ve vrcholových pozicích byla bilance jednoznačná. Ze 74 sociálně demokratických poslanců bylo 52 evolucionistů (včetně Tusara) a 22 více či méně šmeralovských revolucionistů (marxistické levice); v důsledné opozici byli hlinkovci, maďarské a německé strany a posléze lidovci a národní demokraté. Dramatické, i když nakonec úspěšné, bylo také projednání a schválení vládního programového prohlášení. V sociální demokracii se tak stalo jen za cenu nesnadného kompromisu na mimořádném zastupitelstvu: definitivní rozhodnutí o osudu druhé Tusarovy vlády rudozelené koalice mělo padnout na mimořádném sjezdu ve dnech 25. až 28. září 1920.
Obdobné děje probíhaly i v zahraničí. V Německu se musela nová výmarská republika vypořádat nejprve s krajní levicí Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové a poté, již v roce 1920, s ultrapravicovým Kappovým pučem. Na východě se čerstvě založení komunisté pokusili o úplné uskutečnění leninské teorie slabého článku mj. prosazením 21 podmínek pro vstup do Kominterny. Hlavní hnací síla tohoto spíše hazardního než riskantního záměru – rusko–polská válka, vyvolaná Varšavou a v létě 1920 charakterizovaná útokem Rudé armády na jihu těsně od československých hranic, dále na severu přiblížením k Varšavě (drsným mravům končící občanské války propadlí Rusové si v zemi našeho severního souseda vedli jako v dobytém území a Poláci jim opláceli stejnou mincí), skončila rozhodným protiútokem Pilsudského armády právě ve dnech 2. kongresu Třetí internacionály. I když si to nikdo nepřipouštěl, znamenalo to zhroucení nadějí na sociální průlom v tehdejší stále ještě rozbouřené a poválečným rozvratem trpící Evropě. To ale Tusar i Masaryk a Beneš se Švehlou mohli nanejvýš tušit.
S vnitřními potížemi zápasila i mladičká První republika. Probíhaly integrační kroky, jejichž posláním byl ovládnout nejvýchodnější zemi Prahy – Podkarpatskou Rus. Klid, jemuž se do jisté míry těšila, byl relativní: spíše to bylo ticho před průtrží mračen. Jen částečným vyvážením této hektické situace byly některé úspěchy v zahraniční politice. Byly položeny základy Malé dohody, docílilo se vyřešení těšínské otázky vyrovnávacími územními kompenzacemi na Oravě a ve Spiši a vyjasnila se i situace v rusko-polské válce. Vnitřně však napětí narůstalo. Schylovalo se k velkému a zásadnímu konfliktu, který neměl daleko k občanské válce (do dějin vešel jako tzv. boj o charakter republiky).
První komunistický pokus o převzetí moci – jeho jednoznačná interpretace je dodnes v historické obci ne zcela vyjasněna – měl svou předhistorii. Revolucionističtí horlivci, vedení Šmeralem, byli posedlí převzít moc, inspirováni Leninem, aniž si uvědomovali aktuální širší evropské souvislosti takového kroku. Evolucionističtí vlastenci naopak poukazovali věcně na přímé závěry plynoucí z Leninovy teorie slabého článku. Pohlížíme-li na tyto skutečnosti dnešním pohledem, vidíme krach pokusů o vyhlášení zárodečných komunistických protosocialismů nejen v bavorském, maďarském či slovenském případě bezprostředně po vyznění první světové války, ale shodný výsledek obdobných pokusů spojených sil sociálně demokratické a komunistické levice v říšských zemích Sasku (Sachsen) a Durynsku (Thüringen) na přelomu léta a podzimu r. 1923. Živelnosti, která je vyvolala, chyběla nejen organizace a řád, charakterizující náš domácí i zahraniční revoluční první odboj, ale také materiální nezpůsobilost ruskosovětové bolševické moci, která nakonec vedla k tomu, že země, zpustošená šesti až osmi lety války, naopak ještě potřebovala zahraniční solidární pomoc zejména potravinami, aby se tu zabránilo naprostému rozvratu v jarních měsících r. 1921.
Spory o to, kdo tehdy měl či neměl pravdu, jsou ve své podstatě spory o možnost zachování či naopak likvidování demokracie v našich nástupnických státech a o vymezení prostoru pro možný alternativní režim pravicového, zřejmě autoritativního rázu. K těm, kdo si dokonale uvědomovali tuto pro levici až fatálně hrůznou perspektivu, patřil i Vlastimil Tusar jako význačný představitel vlasteneckého demokratického křídla ČSSDSD. A – spolu s Rudolfem Bechyně – nejpozději od června 1920 hledal cestu, jak nevyhnutelné škody co nejvíce zeslabit. A připravit republiku na účinnou obranu proti očekávatelným pokusům o restauraci habsburskolotrinské moci, jejichž epicentrem se stalo pokunovské horthyovské Maďarsko.
V této souvislosti stojí především za zmínku bližší pohled na pohnuté události z podzimu 1920. Zdá se být zjevné, že hybatel těchto událostí, Tusarův generační vrstevník Rudolf Bechyně, jednal s jeho vědomím. Nezatížen vládní odpovědností, disponoval podstatně více svým programem. 9. srpna 1920 navštívil v Lánech Masaryka, aby ho obeznámil blíže s hrozbami plynoucími ze stále bezohlednějšího jednání revolucionistického křídla. Prezident nelenil: 8. září svolal na Hlubuš (tehdejší prezidentský zámek) zástupce (pětičlenné delegace) obou sociálně demokratických stran (Čechoslováky zastupovali mimo Tusara a Bechyně mj. Gustav Habrman, František Tomášek, Němce Josef Seliger, Ludwig Czech, Karl Heller). Hybateli měli být Čechoslováci, Němci neměli činit obtíže. Další postup událostí je znám. 14. září tzv. užší zastupitelstvo po bojovném průběhu odložilo o 3 měsíce XIII. sjezd, krátce nato (15. září) demisionovala druhá Tusarova vláda a vypukl přímý střet mezi oběma křídly, během nějž se současně profilovala kautskyánská skupina usilující o zachování jednoty strany. Propukl boj o stranický majetek řešený Němcovým vedením soudní žalobou (podali ji Alfréd Meissner a František Soukup) a komunistickou konferencí na konci září, kterou šmeralovci svolali v původně stanoveném termínu jako stále ještě sociálně demokratický sjezd. Po skončení jeho chaotického jednání byl Šmeral neprodleně s nejbližšími spolupracovníky vyloučen z ČSSDSD. A nakonec vše ukončil pravomocný rozsudek novoměstského soudu, kterým byla uznána vedoucí úloha Němcova vedení, jež mezitím obnovilo svou legitimitu na listopadovém XIII. sjezdu. Kdesi v pozadí zůstal skutečný důvod tohoto rozruchu: 21 podmínek pro vstup do Komunistické internacionály, které schválil její III. kongres v srpnu 1920; mj. znamenaly rezignaci na samostatnost členských stran, jež se proměnily v podřízené na Moskvě závislé sekce.
Pro Tusara to vše bylo spojeno s nemalou osobní tragédií. Skončil svou politickou dráhu (přešel do diplomatických služeb, jak bylo domluveno v Hlubuši) a musel přihlížet pádu strany, jíž zasvětil svůj život. Z půlmilionového kolosu se vyprofilovaly dva dvousettisícové fragmenty a kautskyánský zlomek (Neodvislá radikální sociálně demokratická strana), byly opuštěny záměry na rozsáhlé znárodňování (nakonec bylo uskutečněno Laušmanovým ministerstvem v prvních měsících roku 1945 prezidentským dekretem Edvarda Beneše) a ovlivněn tím byl i ráz a dosah následně budovaného prvorepublikového sociálního státu. Vír, vyvolaný touto událostí, po čase zachvátil i stranu československých (národních) socialistů. Nejhorší následky tohoto živelného chaotického vývoje byly na socialistické straně překonávány v druhé polovině dvacátých let, zatímco komunisté po eliminaci reformního šmeralovského křídla (tzv. historického středu) právě v této době naopak do krize upadli.
Oběť, kterou pro svou zem podstoupilo československé sociálně demokratické hnutí, nebyla marnou. Vedle pozoruhodného historického precedentu (komunistický pokus o převzetí moci byl zvládnut demokratickými cestami v rámci československé ústavy s absencí tzv. bílého teroru) vznikla vzájemnost socialistického a občanského (buržoazního, liberálního) bloku spolehlivě blokující pravicový radikalismus a z větší části tvořící přirozenou oporu obou prvorepublikových prezidentů. Dílo, které Vlastimil Tusar započal na počátku století, vyústilo do jedinečné politické architektury třicátých let. Do ostrova demokracie ve fašizaci propadající střední Evropě. Do ostrova, v němž své útočiště nalezli někdejší říšskoněmečtí i rakouští oponenti vnitrohnutevní předválečné české sociálně demokratické emancipace.
Ale to se již dostáváme k závěru Tusarova života. Do doby, v níž v české levici probíhá konečné stádium ustavování komunistického směru. Doby relativního vrcholu prvorepublikového komunismu (v poměrném srovnání vzhledem k celkovému počtu obyvatel byla KSČ, čítající při založení přibližně 350 000 členů, nejpočetnější stranou Kominterny). A také do času, během nějž se z Tusara-politika stává Tusar-diplomat. Na místě nejčelnějším, V osudovém místě našich národních a státních dějin. V Berlíně, který byl po vzniku republiky nabídnut kdysi Bohumíru Šmeralovi.
Tusar se nejprve věnoval svému zdraví. Zotavoval se z následků vypětí, jemuž byl zhruba posledních 17 měsíců vystaven. 27. ledna 1921 byl oficiálně pověřen správou vyslanectví v Berlíně. Sice arbeitsfähig, ale také s podlomeným zdravím a jen dočasně zvládnutou hrozivou chorobou srdce a věnčitých cév. A přitom až do nástupu první Švehlovy vlády stále zůstával ve hře o premiérské křeslo. Nebylo divu; k těm, kdož k němu pociťovali respekt, patřil i ten, kdo o něm původně nejvíce pochyboval. Prezident Osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk.
Mezi první úkoly, jimiž byl nový vyslanec pověřen, patřilo budování sítě československých konzulátů na území Německa. Současně byl bezprostředním svědkem uměle stupňované německé hyperstagflace. Mimoto ve své první zprávě z května 1921 informoval i o bolševických aktivitách včetně jejich připravovaného obchodního zastoupení v Praze. Velkou pozornost věnoval také berlínské krajanské kolonii. Při té příležitosti pronášel projevy odměňované bouřlivým potleskem. Všímal si i počátků německého fašismu (mj. rovněž Hitlerova mnichovského puče z listopadu 1923). A upozorňoval na následky politiky ženoucí Německo do kouta (v r. 1922 vznikla neformální velmocenská „osa utlačených“ ztělesněná v rapallském dokumentu). Vůbec obsáhlé zprávy, které posílal do Prahy, zůstávají i dnes cenným pramenem dobové atmosféry a situace v jednom z klíčových států našeho kontinentu.
Nebyl přitom sám: po boku mu stála sličná, šarmem svého města sršící Vídeňanka Hedvika Welzelová, s níž se oženil po krátké, osudové lásce volbou prvního pohledu v srpnu roku 1917. Oč méně zvládala češtinu (jeho dopisy končívaly v této jazykově německé domácnosti charakteristickým obratem Dein Vlasta), o to více byla jeho oporou v jeho diplomatické práci. Životní láska bývá mocnou čarodějkou. A to i transnacionální láska evropská.
To, co při tom všem ruchu šetřil nejméně, bylo jeho vlastní, vlastně od dětství podlomené zdraví. To se také osudově podepsalo na předčasném konci jeho života.
Údajně umírněný Rathenaův nástupce v křesle zahraničního ministra výmarské republiky Gustav Stresemann v režii podniku, dnes nazývaného hybridní válkou, sáhl k masivnímu falšování dokumentů (zejména šlo o údajnou československo – francouzskou o spojenectví), jehož smyslem bylo podkopání zahraniční pověsti Prahy zejména ve Společnosti národů. Vlastimil Tusar na tuto brutální hrozbu reagoval okamžitě obsáhlým článkem Německo a Československo otištěném 20. března v prestižním listu Vossische Zeitung 24 hodin po zveřejnění zfalšovaných dokumentů německou stranou. Vypětí, které musel podstoupit, se okamžitě odrazilo na jeho zdraví: v noci z 21. na 22. března byl postižen těžkým srdečním záchvatem, jemuž podlehl týž den v podvečer. Dotlouklo srdce vojáka republiky, jehož zbraní bylo pero, nástroj ducha, stojícího na stráži demokracie, kolektivní bezpečnosti, státu i národa. Spolupracovníka Masarykova i Benešova.
Ještě dnes cítíme nezastíraný stesk a bol z řádků jeho věrného přítele Františka Soukupa: „Zemřel jako voják na frontě ve velké diplomatické bitvě o čest republiky. Dne 22. 3. 1924 odpočíval nehybně po celý den v místnosti vyslanecké budovy berlínské. Do posledního okamžiku byl při vědomí a sledoval, jak ho neodvratně opouští život, po němž tak vášnivě toužil. Nemohl již mluviti. Na otázky odpovídal klidným, ale nekonečně smutným pohledem. Je konec!“
Bezprostřední odezva na zprávu o Tusarově smrti byla až nečekaně rozkošatělá. Masaryk s Benešem si předvolali německého vyslance v Praze Waltra Kocha a netajili se svým rozhořčením. Mimořádnou vnitrostranickou vážnost Tusarova jména svým počínáním naplnila Československá sociálně demokratická strana dělnická. Tusarovy tělesné pozůstatky z Berlína na nádvoří Lidového domu doprovodila reprezentativní delegace hnutí tvořená mj. Antonínem Hamplem, Františkem Soukupem, Benešovým spolupracovníkem Ivanem Markovičem a Josefem Stivínem. 26. března 1924 se v truchlícím Lidovém domě konalo poslední rozloučení s předčasně zesnulým. Ani tady se nešetřilo slovy, která dovozovala hloubku zármutku. Zvlášť výstižný byl další Tusarův politický druh Rudolf Bechyně: „Tisíce dělníků zaplakalo, když se k nim donesla zpráva o skonu Vlastimila Tusara! Tusar dobojoval! Tusar, dělník socialismu, bojovník dělnické třídy, učitel, organizátor, publicista, vůdce. Nám všem se děje, jako by s touto jasnou hlavou a s tímto vřelým srdcem odešel každému z nás kus vlastního života …“
Rodící se světový rozměr globálního života Tusarova připomněl Marxův a Bebelův dědic Karl Kautsky již titulem své kondolence O světovém významu soudruha Tusara. Zdůraznil v ní jeho nevšední diplomaticky prostředkující schopnosti, které propůjčovaly vyslancově misi podle jeho názoru zvlášť závažné poselství smiřující rozpory a naopak směřující k architektuře globalizujících konsensů, v tomto případě mezi českým a německým národem: „A proto také truchlím nejen nad mírotvorcem a vůdcem strany, ale také nad přítelem. Tisknu vám ruku.“
Tusarův pohřeb v areálu Lidového domu i na Hybernské třídě patřil k těm nejvýznamnějším v naší novodobé historii. Zúčastnila se ho s výjimkou churavějícího premiéra celá Švehlova vláda, v níž současně Edvard Beneš zastupoval i hlavu státu. Byli tu zástupci snad všech parlamentních stran, parlamentních klubů, legionáři, předseda německočeské sociální demokracie dr. Ludwig Czech, předseda československých socialistů Václav Jaroslav Klofáč, primátor Karel Baxa, zástupci armádních i uměleckých kruhů a podle všeho množství dalších truchlících, kteří přišli sami za sebe. Mezi smutečními řečníky byli Jan Malypetr i další koryfejové ČSSDSD František Tomášek, František Soukup a v krematoriu Gustav Habrman. Někdejší obchodní příručí se dočkal poct příslušejících těm nejrespektovanějším. Těch mozolně dělnických i těch rukavičkových z nejvyšších kruhů mladé První republiky.
Je k nevíře, jak mohl být tento skvělý politik opomenut při oslavách 100. výročí vzniku republiky. Velký v hvězdných okamžicích svého života i lidský v okamžicích odpočinku, zábavy, manželského milostného soukromí. Obrátíme-li se k soudu nejvyššímu, soudu historie, dospějeme k výsledkům, které i dnes budí oprávněnou úctu. Spolu s Masarykem, Benešem, Šmeralem i Švehlou se Tusar rozhodujícím způsobem spolupodílel na někdejším charakteru prvorepublikové i dnešní české a slovenské státnosti. Vedl vládu republiky v jejích zárodečných okamžicích formujících její základné formální i obsahové kontury. Smrt ho zkosila v okamžiku, kdy své národní i předlitavské a rakouské zkušenosti zúročoval v relativném zátiší berlínské budovy tamějšího vyslanectví do osobnosti minimálně středoevropského formátu. Horoucí vlastenec v Tusarovi podával ruce věcně uvažujícímu evropskému politikovi. Studený tón jeho písemných projevů nezřídka vyvažoval třpyt jeho projevů ústních. Slitovně bojovné srdce slučoval s chladným, až chirurgicky uvažujícím mozkem.
Není sporu o tom, že tusarovský odkaz špičkového černého řemesla praktické politiky, schopného žurnalisty i strhujícího řečníka, ducha, zápasícího o svůj milovaný národ ve zvlášť křehké a zranitelné tělesné schránce, představuje velkou výzvu pro naši současnost. Osobností typu šestého muže 28. října, tohoto dokonale skázněného vojáka republiky, nikdy nebudeme mít nazbyt.
První díl textu najdete zde.