Ivo Šebestík se pozastavuje nad tím, proč osoby, které se často ne vlastní vinou nachází v insolvenci a závazky splácí, nedostanou od státu žádný kompenzační bonus.
Na osoby v úpadku, tedy zadlužené v exekuci, insolvenci, v dluhové pasti a podobně (většinou toto vše kráčí hezky pospolu) společnost nahlíží velice kriticky. Obvykle se soudí, že se jedná o neodpovědné jedince, kteří za vypůjčené peníze cestovali mezi Karibikem a Novým Zélandem na pronajatých jachtách a když přišlo na placení, pak jen obrátili kapsy, ze kterých vypadly mnohokrát použitý kapesník a projetá jízdenka na tramvaj. Jinak ani groš.
Jenomže, realita cesty do hlubin noci bývá v dravém asociálním kapitalismu dost často jiná, byť vůbec nevylučujeme, že do dluhů upadají také osoby, jaké tomu výše uvedenému příkladu více méně skutečně odpovídají. Jak jsme se ale už dávno, v mládí, dočetli v Balzakových novelách a románech, jejichž témata se v posledních desetiletích stala i u nás opět hořce aktuální, cest k úpadku, dluhům, exekucím a dalším výsledkům neschopnosti platit náklady na podnikání, život, dluhy a pohledávky, je nekonečně mnoho.
Tak je zde třeba případ podnikatele, který si otevřel zábavní podnik ve čtvrti, ve kterém kraloval jiný zábavní „král“. Ten v duchu mafiánského charakteru sobě vlastního najal demoliční partu, která navštěvovala podnik nového majitele, kde mu bila konferenciéry, organizovala rvačky, obtěžovala a vyhazovala hosty tak dlouho, až mu do podniku přestali lidé chodit. Několik set tisíc korun vynaložených na rekonstrukci a vybavení podniku a dalších několik set tisíc na nájemném tedy vyletělo oknem a majitel skončil v dluzích a v insolvenčním řízení.
Jeden příběh za stovky nebo tisíce dalších. Jiný malý podnikatel ve stavebnictví s několika málo svými zaměstnanci pracoval a pracoval na zakázkách, následně odesílal faktury a potom čekal a čekal a čekal na jejich zaplacení. Čekal a nedočkal se. Někdy si jej najaly i velké firmy, aby jeho malá firmička provedla nějaké drobné úkony. Ani tyto velké firmy nezaplatily ony faktury. Takže i tento podnikatel putoval k insolvenčnímu správci.
Dluhy splácí, podnik mu zavřely pandemie a vláda, kompenzační bonus nedostane
Další malý podnikatel, který tři roky řádně platí své dluhy v insolvenčním řízení, má pronajatu hospodu v jednom malém městě nedaleko Ostravy. Tento podnik je zdrojem výdělku, jaký mu umožňuje tento svůj dluh postupně splácet a vedle toho platit i nájem za pronajaté prostory a nájem na vlastní bydlení. Po dobu opatření proti pandemii covid-19 byl tento jeho podnik, jako ostatně všechny restaurace, hospody, kavárny, bary a jiná pohostinská zařízení uzavřen. Podnikatel v insolvenci tedy přišel o zdroj výdělku, s jehož pomocí splácel svoji insolvenci a platil nájmy. A díky čemuž také nezemřel hlady.
Jenomže tento člověk v insolvenci, stejně jako ostatní osoby v insolvenci, se ve chvíli, kdy podali žádost na kompenzační bonus od státu, jenž by jim vystačil alespoň na ony insolvenční splátky (na vše ostatní by si museli opět začít vypůjčovat peníze), dozvěděli z ministerstva financí, respektive od příslušného finančního úřadu, sladké tajemství. Z jakéhosi záhadného důvodu se ministerstvo financí patrně rozhodlo zasadit konkrétně těmto osobám poslední ránu z nemilosti, když v zákoně číslo 461/2020 právě pro osoby v insolvenci učinilo výjimku. Stručně a jasně: Nedostanou nic!
Hledat logiku u mnohých opatření mnohých vlád bývá dost často zajímavým školním úkolem, takže ani tento případ patrně nevybočuje z pravidla. Podíváme-li se ale na důsledky této „výjimky“, pak jsou evidentní. Tito lidé jsou vlastně vyřízeni. Vláda jim znemožnila podnikání, sice z důvodů, které chápeme, ale neotevřela jim náhradní cestu k záchraně. Lidé, kteří jsou sice v insolvenci, ale plní si své závazky podle zákona a svých možností, se tak nechtěně ocitají v situaci těch, kteří od samého začátku své platební neschopnosti vsadili na rezignaci nebo na úplně lhostejnou ignoranci své situace. Tedy od samého začátku nehodlali splácet vůbec nic.
Likvidační výjimka ze zákona
Výjimka ze zákona pro osoby v insolvenci, které na rozdíl od těchto jedinců, své závazky plnily, vrací tyto lidi na samý začátek. Nemohou, neboť nemají z čeho, splácet pohledávky, ani nájmy svých provozoven. Nemluvě o nájmech za bydlení a nákladech na prosté živobytí své i svých rodin, hlavně dětí. Zůstávají zcela bez pomoci, odkázáni na pomoc příbuzných, přátel nebo na lichváře, kteří v ČR podnikají naprosto legálně, a kteří dílo zkázy zpravidla spolehlivě dokončí.
Má vůbec v současné společnosti smysl ptát se na logiku mnohých opatření? Soudím, že nikoliv. Snaží se snad vláda tímto způsobem „čistit zaneřáděný Augiášův chlév“ a osoby, jež představují část problematické části společnosti prostě vést k eutanázii jejich dobrovolným odchodem ze světa? Pokud tito lidé svoje malé podnikání „zabalí“ a odejdou na úřady práce, pak jim tyto úřady většinou nemají z čeho vypočíst dávky podpory, neboť oni byli OSVČ, nikoliv zaměstnanci. Jsouce neschopni splácet insolvenci (tu by nebyli schopni splácet ani s dávkami v nezaměstnanosti), vypadnou z insolventního řízení. Budou, jako by nesplatili vůbec nic. Nemajíce na nájmy prostor, zvýší se jejich dluhová zátěž, neboť od majitelů prostor samozřejmě nikdo nemůže žádat poshovění. Jsme přece lidé, že? Nemajíce peněz na nájem svého vlastního bydlení, končí i s rodinou na ulici. Manželství nacházející se před vyhazovem na ulici zpravidla bývá těžko harmonické, tedy končí rozpadem. Hádky, italské scény a pláč dětí jsou pak tím jediným „kompenzačním bonusem“, jaký tito lidé opravdu obdrží.
Dávky sociální podpory tyto případy řešit nemohou
Kdo nese odpovědnost? Covid-19? Jistě, ovšem jen z části. Jistý díl odpovědnosti za situaci pochopitelně zůstává na bedrech samotných lidí, kteří se ocitli v dluhové pasti, neboť třeba „jen“ neodhadli svoje možnosti. Neodhadli mafie, které působí v jejich oboru, neodhadli partnery v podnikání, své zákazníky, vládu a stát, ve kterém žijí a podnikají. Je toho mnoho, co člověk neodhadne, čím dál tím víc, a je za to okamžitě pod zásluze, nebo i nadstandardně (vysoko nad tyto svoje „zásluhy“) potrestán.
Snad záplava žádostí a stížností ze strany osob v insolvenci, které vláda hodila přes palubu, nakonec pohne svědomím tvůrců této zákonné úpravy, a oni kompenzační bonus nechají vyplatit i těmto lidem v tentokrát již zcela nezaviněné nouzi. Oni za covid-19 odpovědnost nenesou, stejně tak jako se nepodíleli na opatřeních vlády, která jim bez náhrady alespoň minimální znemožnila podnikání. Asi by měla vláda začít dělat rozdíly mezi osobami v insolvenci, které podnikají a díky tomu splácejí své dluhy a těmi lidmi, kteří nedělají nic, nesplácejí nic a od samého začátku ani splácet nic nechtěli. Toto není jemná nuance, toto je pořádný rozdíl!
Ministerstvo financí a jím řízené finanční úřady mohou (a patrně i skutečně budou) reagovat na stížnosti a žádosti osob, které jsou v insolvenci a vláda jim svými opatřeními ve druhé vlně pandemie uzavřela jejich firmy a podniky, odkazem na jiné formy sociální pomoci, například na dávky ve hmotné nouzi, příspěvky na bydlení a podobně. Oprávněnost těchto žádostí posuzují úřady práce, takže i v tomto ohledu se jedná o veliké a zřejmě úmyslné nedorozumění.
Podporám tohoto typu se v minulosti lidově říkalo žebračenky a v jistém smyslu jim tento charakter zůstává i nadále. Nedorozumění spočívá v tom, že o dávky sociální podpory žádají lidé, kteří z nějakých důvodů nejsou s to dosáhnout na příjmy, jaké by jim umožnily žít alespoň v počestné chudobě se střechou nad hlavou a trochou jídla v žaludku. Z principu není určena pro podnikatele, kterým vláda z nějakého důvodu, byť odůvodněného (opatření proti pandemii), uzavřela jejich firmu, podnik, jediný zdroj obživy. To, že se jedná o osoby v insolvenčním řízení na této věci nic nemění. Tedy za předpokladu, že se jedná o osoby, které do doby dočasného znemožnění podnikání své závazky (dluhy) řádně splácely. Uzavření firmy, podniku a podobně z rozhodnutí vlády, aniž by k tomu podnikatel zavdal sebemenší příčinu, změnilo dramatickým způsobem jejich situaci.
Proč by toto mělo být důvodem postavit se do fronty na žebračenky a odevzdat svůj osud do rukou některého úředníka? Tato jemná nuance dost možná tvůrcům neblahé zákonné výjimky pro osoby v insolvenci, opět zdůrazňuji, že zmiňuji jen a výhradně ty osoby, které své dluhy splácejí (!), unikla.