Jiří Silný píše o významu osobních vzpomínek a zkušeností při připomínání válečné minulosti v době, kdy se hrdiny mnohých stávají Cimrman s Alzheimerem.
Můj otec, ročník 22, z Polabí, ještě stihl absolvovat něco, čemu se říkalo „handl“. Vypadalo to tak, že české dítě školou povinné z vnitrozemí nějaký čas bydlelo u německé rodiny v pohraničí a na jeho místo přišlo německé dítě. Obě děti chodily do školy a naučily se tak ten druhý jazyk. Tradice této multikulturní výměny sahá až do Rakouska-Uherska a udržela se až do doby před válkou, kdy jak otec vzpomínal, ho honili němečtí kluci v bílých podkolenkách a nadávali mu do „českých psů“. Rodina, u které pobýval, se zčásti dala k nacistům a z části to byli komunisté. Válku otec prožil totálně nasazen v Rakousku. Před koncem války utekl a ještě stihl účastnit se květnového povstání v roce 1945.
Moje matka, s kterou se ještě neznali, v nemocnici na Karlově náměstí pomáhala za povstání ošetřovat raněné. Z německé rodiny z pohraničí jeden nacista krátce po válce zemřel v československém vězení a jedna žena, otcova vrstevnice, z komunistické části rodiny se stala v NDR stranickou funkcionářkou. Můj otec po válce také vstoupil do strany, ale brzy se projevil jako ideově nespolehlivý a pobyl i krátce ve vězení, což ho zbavilo ideálů. Když jsme v šedesátých letech navštívili jeho předválečnou známou ve Warnemünde, viděl jsem poprvé moře. Při jednom družném opilém večírku tam došlo ke kombinovanému konfliktu, při kterém šlo jak o komunismus, tak o vztahy mezi Čechy a Němci. Manžel známé, důstojník na válečné lodi, dokonce, jak jsme se jako děti pak nějak dozvěděly, v opilosti vytáhl služební pistoli. Dobře to dopadlo, ale kontaktům, které přežily i válku byl konec. Odnesl jsem si zkušenost, že moře je nádherné a konflikty a identity se překrývají a nemají jednoduché kontury.
Jako student Husovy teologické fakulty jsem absolvoval exkurzi do koncentračního tábora Osvětim, kterou vedla Anežka Ebertová, jedna ze čtyř husitských farářek vysvěcených už v roce 1946, profesorka sociální teologie, což byl obor, který založila (bohužel ji nepřežil). Byla toho názoru, že teolog musí znát i propasti života, aby mohl lidem pomáhat s životní orientací. Viděl jsem pak i další koncentráky, četl spoustu knih, ale ten první zážitek je nesmazatelný. Nejhorší byla ta šílená praktičnost a metodičnost, s kterou byli jedni lidé jinými lidmi zabíjeni a jaký kolem toho byl lukrativní hospodářský systém. Ty strašné hromady věcí. Kufry. Brýle. A vlasy. Mrtvé předměty, které zůstaly na svědectví o kultuře smrti dodnes. Z mnoha knih, které jsem o fašismu četl mi utkvěla drobná studie Génius průměrnosti od Dušana Hamšíka. Hitlera ukazuje ne jako démonické ztělesnění zla, ale jako do obludnosti zvětšeného maloměšťáka s jeho úzkostmi, předsudky a choutkami. Odnesl jsem si poznání, že všední realita dokáže překonat i nejděsivější fantazie a že je třeba zlu bránit od malých počátků.
V polovině sedmdesátých let jsem dva semestry studoval v Berlíně, hlavním městě NDR. Tak zněl oficiální název, aby si to někdo náhodou nespletl s Berlínem West. Ve srovnání s Prahou působil Východní Berlín ponuře. Bylo tam hodně stop po válce – proluky, stopy po kulkách na fasádách, a také Zeď vytvářela válečnou atmosféru. Při studiu jsem se zabýval Dietrichem Bonhoefferem, reprezentantem té menší části luterské církve, která neadorovala Vůdce. Bonheoffer byl muž statečný a zapojil se do příprav nezdařeného atentátu na Hitlera, což ho stálo těsně před koncem války život. Zároveň to byl velice odvážný teologický myslitel. Berlín byl tehdy pro studenta teologie fascinující místo. Potkávali se tam progresivní, tedy levicoví, teologové z celého světa, kteří pendlovali mezi Freie Universität a Humboldt Universität, mezi východem a západem. Na venkově to bylo jinak. Při praxi na jedné venkovské faře, se po pár dnech krásná dcera místního faráře zatvářila tajemně a zavedla mě do parádního pokoje, kde se stalo něco jiného, než co jsem čekal: otevřela skříň, ukázala mi otcovu památeční nažehlenou nacistickou uniformu a rozplakala se. Další zkušenost ukazuje, že minulost vrhá dlouhé stíny a i ve skutečných skříních mohou čekat nepříjemná překvapení.
Často jsem jezdil do Drážďan. Bylo to blízko, vlaky byly levné a kulturní život bohatý. Ve znovuvybudovaném centru města zůstávala ruina luteránského kostela Panny Marie (Frauenkirche), která zbyla po strašném bombardování v noci ze 13. na 14. února 1945. Byl to jeden z nejvýmluvnějších protiválečných monumentů, jaký jsem si dokázal představit. Chodil jsem tam vždycky, když jsem byl ve městě. Po opětovném sjednocení Německa někdo pojal nápad, že by se i kostel mohl znovu obnovit. S poněkud děsivou důkladností se to opravdu uskutečnilo, i když mnozí v církvi i mimo ni byli proti. Díky tomu, že se dochovaly plány této nesporně nádherné barokní stavby, se podařilo z černé hromady kamení, která zbyla po bombardování, určit původní místo každého kvádru, vyčistit ho, doplnit roztříštěné a postavit kostel jako nový. Jakoby se nic nestalo, jako by válka nebyla. Možná není bez souvislosti, že Drážďany jsou oblíbeným shromažďovacím místem neonacistů, kteří právě britské bombardování berou jako důkaz, že Němci jsou vlastně obětmi. Další zkušenost mi napovídá, že i jen symbolické popírání historie může být nebezpečné a bourání nebo obnovování pomníků vyvolává duchy.
Poslední vzpomínka se týká připomínky konce války v roce 2017. Byl jsem pracovně v Berlíně a 8. května jsem s kolegyněmi a kolegy šel večer k památníku Rudé armády v Berlíně Treptowě. Je to velký areál, který je zároveň vojenským hřbitovem pro padlé rudoarmějce. Připomínat si konec války v Berlíně je docela jiné, než to dělat v Praze. Bylo vidět, že tam celý den chodili lidé, protože kromě oficiálních věnců pod třicet metrů vysokou sochou vojáka s dítětem v náručí byly všude stovky, spíš tisíce kytic. Slyšet bylo Rusy, kteří připíjeli na vítězství, ale většina lidí byla zticha. V sousedství pak večer připomínka konce války pokračovala koncertem docela divoké kapely a vegansko-alkoholickým občerstvením. Protože je to Berlín dneška, tak slavili lidi ze všech koutů světa. Napadá mě, že vítězům sluší velkorysost a podle toho se pozná, za co se vlastně bojovalo. Spojenci, na rozdíl od doby po první světové válce, dali Němcům šanci na nový začátek a díky tomu byl tak dlouho v Evropě mír.
Myslím, že v Německu jde obtížně myslet si, že za druhou světovou válku mohou Rusové.
U nás, jak se v poslední době ukazuje, to jde překvapivě snadno. Někdy se zdá, že historie je tady k tomu, aby se přepisovala. Zdá se, že naši hrdinové jsou Cimrman a Alzheimer. Když to musí být, dokážeme se vyrovnat se změnami režimu třeba každých dvacet let. Prostě vyměníme pár pomníků, otočíme směrovky a nějak přežijeme i tu příští válku a zbrojaři ještě vydělají. Až na to, že téhle nesnesitelné lehkosti zapomínání padne za oběť i památka všech těch, kdo proti nelidskosti bojovali a všech těch mrtvých. Dvacet šest milionů sovětských občanů. Tři sta padesát tisíc Čechoslováků, většinou civilních obětí, většina Židů, většina Romů nepřežila. Sedm a půl milionu Němců. Po světě kolem sedmdesáti milionů, desítky národů.
Před sto lety geniální Jaroslav Hašek vložil sapérovi Vodičkovi do úst památná slova: „Každý Maďar může za to, že je Maďar,“ nacionalismus dovedený ad absurdum. V devadesátých letech jsem organizoval několik setkání mezi Čechy a Němci, kde se mluvilo o společné historii. Brzy se ukázalo, že lepší je něco společně dělat. Pozitivní i negativní zkušenosti, kulturní a politické preference i zájmy jdou samozřejmě napříč touto náhodnou hranicí, danou tím, kde se kdo narodil. Často se mi stává, že sdílím názory a aktivity intenzivněji s lidmi z jiných zemí než s většinou místních. V takových tématech jako je ekologická hrozba, progresivní křesťanství nebo civilizační změna je to skoro pravidlem. Ale tak to prostě je, ty hlavní současné problému můžeme řešit jen společně. No a co?
Jen to, že už se zase mluví víc o válce. Už jsou zase země a národy, které jsou hrozbou pro naši skvělou civilizaci. Tou skvělou civilizací se obvykle myslí skvělé zisky pro privilegované elity.
Nezapomínejme. Mluvme o míru, mluvme o spravedlnosti, mluvme o lidech.