Historik Adam Votruba se podíval na to, co ve skutečnosti podle něj přinese migrační pakt Evropě.
Dne 8. května byl definitivně Evropskou unií schválen nový migrační pakt. Po devíti letech dohadování se tak podařilo prosadit kvóty na přerozdělování migrantů. Evropské administrativě bude svěřena pravomoc rozmisťovat přistěhovalce do jednotlivých zemí unie. Minimálně to bude 30 000 lidí ročně, horní hranice však není stanovena a podle komisařky Ylvy Johanssonové potřebuje Evropská unie za rok 4,5 milionu migrantů.
Byli jsme ze strany vládních politiků ujišťováni, že žádné kvóty v migračním paktu nejsou. To zjevně není pravda. Za možný kompromis lze považovat pouze to, že stát může místo přijetí migrantů pomoci finančními prostředky. To však předpokládá, že se najde dost těch zemí, které budou ochotny migranty na své území přijmout. Pokud se tak nestane, uvedená alternativa zmizí. Přitom je pozoruhodné, že se nikdo nepokusil tento kompromis tzv. prodat veřejnosti. Místo toho se cílí na občana nejprimitivnějším popíráním očividného, tvrzením „kvóty nejsou“.
Evropská administrativa zase při prezentování paktu vyzdvihovala rychlejší vyřizování žádostí o azyl a účinnější vracení odmítnutých žadatelů. Z praxe je však dobře známo, že nic takového nefunguje, odmítnutí žadatelé v Evropě většinově zůstávají. Rychlejší vyřízení žádosti tedy vůbec nic neřeší a žádná nová strategie, jak dostat odmítnutého žadatele pryč z Evropské unie představena nebyla. Je zřejmé, že evropské elity sice vědí, že občané evropských zemí další migranty nechtějí, nic s tím však nehodlají dělat. Řešení problému je jen předstírané.
Podstatu migračního paktu lze shrnout asi takto: Západním elitám je jasné, že jejich občané mají migrace plné zuby, proto přišli na geniální nápad, že by se nežádaní migranti mohli ještě lifrovat do zemí, kde jich je málo, tedy do zemí postkomunistických. Dodejme pro úplnost, že tento předpoklad neplatí. V České republice je migrantů již mnohem více, než se stíhá integrovat, jenom to cizinec na ulicích nevidí, protože je tu málo přistěhovalců z Afriky a Blízkého východu. Je však slyšet, jak na našich ulicích dlouhodobě ubývá češtiny.
Migrační pakt lze tedy považovat za vítězství promigrační lobby a zároveň eurocentralistů, kteří využívají příležitosti k odbourávání státní suverenity členských zemí. Tentokrát se tak děje v mimořádně důležité oblasti, která úzce souvisí s bezpečností.
V tuto chvíli nechci psát o tom, proč evropské elity migraci podporují, jenom bych rád upozornil, že z vylíčeného stavu je poměrně zřejmé, proč se v této situaci celkem daří spikleneckým teoriím. Evropané mají totiž na výběr ze dvou možností: 1) Mohou věřit, že jejich vládci jsou o několik tříd hloupější než průměrný občan. 2) Pokud nedokáží uvěřit bodu číslo jedna, pak zbývá tento logický závěr: Elity se proti nám spikly.
Zajímavý je postoj polského premiéra Donalda Tuska, který prohlásil, že Polsko bude migrační pakt sabotovat. Tusk je přitom miláčkem eurounijních elit a poté, co provedl velkou čistku ve veřejnoprávních médiích, oznamuje Ursula von der Leyenová, že uvolní Polsku peníze, protože do Polska se již vrátil právní stát. Je to zajímavé v porovnání s českou situací. Polští liberálové budou možná prosazovat i lecjaké ideologické hlouposti podle západního vzoru, ale v těch podstatných věcech, týkajících se národního zájmu, je jedno, kdo v Polsku vyhraje volby.
Česká republika je naproti tomu jediná ze zemí Visegrádské čtyřky, která se proti paktu nepostavila. Naše vláda se při hlasování (prostřednictvím ministra Rakušana) pouze alibisticky zdržela. Uvážíme-li, že ty státy, kam migranti ve velkém směřují, mohou na paktu vítat to, že přerozdělení jim dopřeje trochu času (před demografickou katastrofou), pak je Česká republika skutečně unikátem v tom, jak se obětuje pro druhé a na vlastní zájem nehledí.
Pokud by někdo chtěl přesto věřit, že Evropská unie se pokouší migraci řešit – ve smyslu omezit ji, neboť jí je příliš mnoho (což pakt zavedením pojmu „povinná solidarita“ ostatně přiznává), pak by si měl uvědomit dvě věci: 1) Výrok členky Evropské komise Ylvy Johanssonové, podle níž aktuálních 3,5 milionů migrantů ročně nestačí, takže Evropská unie potřebuje každý rok ještě o milion migrantů víc. (Jak pak brát výroky téže dámy, že je třeba omezit ilegální migraci? Jako strategický výrok ke zmatení nepřítele, tedy veřejnosti?) 2) Existuje způsob, jak omezit migraci poměrně snadno a rychle, vyzkoušený dánskou vládou. Dalo by se očekávat, že plán, který by chtěl migraci snížit, se bude dánským modelem inspirovat, to se však neděje.
Hlavním důvodem masové migrace jsou sociální dávky, které v nejštědřejších cílových zemích (Německo, Švédsko) mnohonásobně převyšují průměrné platy v subsaharské Africe. Omezením nároků na tyto dávky dokázalo Dánsko snížit počet žadatelů o azyl skutečně razantním způsobem. Opatření zavedla sociálně demokratická vláda. Mimochodem české internetové diskuze jsou plné nadávání na „socialistickou“ Evropskou unii. Podpora migrace však není levicový koncept, ale liberální! Mnoho levicových stran se bohužel nechalo ovládnout liberální ideologií, je však dobré vědět, že v západní Evropě byla při omezování migrace skutečně úspěšná pouze socialistická strana.
Na závěr už jen krátký matematický dodatek. Čtyři a půl milionu migrantů ročně odpovídá téměř jednomu procentu populace Evropské unie. Lze spočítat, že pokud by národnostně homogenní společnost začala přijímat každoročně tolik migrantů, kolik odpovídá jednomu procentu jejího obyvatelstva, pak bude za 200 let původní obyvatelstvo tvořit menšinu s podílem 13 %. To platí při shodné porodnosti obou skupin. V několika velkých městech Evropy a v jedné zemi (v Lucembursku) se již nyní podíl obyvatel migračního původu přehoupl přes polovinu. Tyto oblasti jsou tedy za polovinou demografického procesu, který Evropa nezažila od stěhování národů a který je zakázáno označovat termínem „velká výměna“. Politicky korektní termín nám liberální mocenské elity bohužel dosud nesdělily, takže o tomto jevu tak nějak nemůžeme mluvit.