Ivo Šebestík píše o tom, jak se letošní Olympiáda znovu stala rukojmím politiky a také o tom, že současná rusofobie nahrazuje argumenty inkvizičním zaujetím vůči názorovým odpůrcům.
Mezinárodní sportovní arbitráž v Lausanne pro nedostatek důkazů zrušila doživotní tresty pro 39 ze 43 obviněných ruských sportovců. Dvacet osm ruských sportovců se tak může okamžitě vrátit do výsledkových listin a u dalších jedenácti komise přijala jejich odvolání částečně. Kauza 43 Rusů údajně dopujících při mezinárodních sportovních soutěžích, se tak smrskla na 4 osoby. Gigantická aféra, fantastický, jako z nebes spadlý bič na Rusko, se tak proměnila málem v banalitu a ve velkou blamáž najatých řízených i neřízených spontánních rusofobů.
Mezinárodní olympijský výbor v souvislosti s tímto svým dřívějším „nálezem“ označil Rusko za zemi, která doping při sportovních akcích podporuje nebo dokonce i sama organizuje, a tudíž rozhodl o vyloučení této sportovní velmoci z konání Olympijských her v Jižní Koreji. Nálezem z Lausanne bublina splaskla, ale verdikt nad Ruskem pochopitelně zůstává v platnosti.
Žádá-li někdo důkazy, důkazy nejsou
Rusko je ze strany Spojených států a jejich oddaných stoupenců v Evropě obviňováno z narušování demokratických voleb v USA i v evropských státech. Žádá-li však někdo důkazy, pak důkazy nejsou. Je obviňováno z kybernetických útoků, jako by druhá strana nepoužívala tytéž metody a dost možná s nimi nezačala dříve. A pochopitelně je Rusko špionážní mocností, jako by druhá strana respektovala jeho vlastní soukromí. Celý problém neurotické, hysterické a deprivované rusofobie spočívá v podstatě v nedorozumění mezi postiženými rusofoby a soudnými lidmi pracujícími s fakty a logikou. A to v otázce, kdo nepřátelství začal. Kdo útočí a své útoky stupňuje a kdo na nepřátelství pouze reaguje. Kdo chce ovládat svět a dělat si v něm beztrestně, co se mu zamane, a kdo na druhé straně chce, jako Archimedes, aby se nikdo nedotýkal jeho kruhů!
Na Rusko byly taktéž uvaleny sankce proto, že anektovalo své bývalé území, darované kdysi ve vší naivitě a v očekávání věčné existence Sovětského svazu Ukrajině. Jistě dárky jednou darované se nežádají zpět. A tak pohledu mravnosti, jež je v Bílém domě ovšem tradičně považována za sprosté slovo, tak Rusko učinit nemělo. Nikoho z přesvědčených rusofobů samozřejmě nezajímá, že Krym měl výhledově posloužit Spojeným státům k vybudování vojenské základny namířené proti Rusku, takže by jej nechal – ještě včas – obsadit úplně každý příčetný kremelský vůdce. Nejenom Putin. Pravda, Clintonův Jelcin by tak dost možná neučinil. Spojené státy by zcela jistě obsadily Mexiko, kdyby se jeho území Rusko rozhodlo vojensky využít proti USA.
Na Spojené státy a Velkou Británii za jejich zničení Iráku a Libye a za naštěstí neúspěšný pokus o zničení Sýrie ovšem nikdo uvalit sankce nežádá. A se zpětnou platností ani za svržení dvou atomových bomb na civilní obyvatelstvo v Japonsku. Problémem rusofobie je obecně to, že se nemůže opřít o výčet geopoliticky prospěšných činů Spojených států po druhé světové válce. Tudíž rusofobové nemají argumenty, jen své zuřivé inkviziční zaujetí a touhu podpalovat hranice pod svými odpůrci. Proto se nadšení rusofobové tématu americké odpovědnosti za světové katastrofy samozřejmě vyhýbají, jako se čert vyhýbá svěcené kříži, vodě, monstrancím, relikviím a soškám svatých.
Když se závodilo v Olympii, odkládali Řekové zbraně
Spojené státy americké ve strachu ze ztráty kontroly nad světem vedou válku proti Rusku na všech frontách a všemi, zatím studenými prostředky, které mají k dispozici. Neváhají přitom využívat záminek dokonce i ve sportu. A dost možná není daleko doba, kdy se svými sankcemi vstoupí i do oblasti kultury a umění a zakážou účast ruským klavíristům a houslistům na mezinárodních hudebních slavnostech, pod záminkou, že si tito před koncertem vypili sklenku vína Američany zakázané značky. Absurdnost současného světového nepořádku skutečně nezná mezí.
Všeobecný interdikt vyhlášený nad Ruskem začíná nabývat feudálních rysů církevní klatby středověku: „Kdokoliv ,mu´ poskytne přístřeší, kdokoliv ,mu´ podá jídlo, kdokoliv s ním´ promluví…,“ budiž proklet stejně jako kletbou již stižený. Americké „Anathema sit“ vysílané směrem k Rusku v sobě nese už symptomy hysterie. A co hůř, opírá se až příliš často o záměrně klamná obvinění a vykonstruované důkazy, které dlouhodobě neobstojí. A co je pro Spojené státy, tuto vlajkovou loď neurotické rusofobie, ještě horší, tedy že nepodložená obvinění a výpady namířené proti Rusku získávají Rusku ve světě spíše popularitu (jistě i nezaslouženou), a to týmž tempem, jakým USA sympatie světové veřejnosti ztrácejí (vždy zaslouženě). Navíc absurdnost sankcí vede i spojence USA, aby se jejich uplatňování v praxi dovedně vyhýbali.
Skutečně absurdním vrcholem amerického tažení proti znovuzrozené největší vojenské a geopolitické překážce jejich svévolné světovlády, tedy proti Rusku, byl ovšem onen již zmíněný vpád do domény sportu. Tomu, že mezinárodní olympijský výbor přišel sám od sebe na to obvinit 43 ruských sportovců z porušení antidopingových opatření a vyloučit Rusko z účasti na olympijských hrách, uvěří asi jen málokdo. Už zřejmě jen málokterá světová organizace uniká politickému dohledu osob, rodin a sítí, které se prostřednictvím USA a některých jejich ke všemu ochotných spojenců vrhají na každého, kdo jim překáží ve vytěžení planety a jejích surovinových i lidských zdrojů až do posledního zbytku.
Vpád do domény sportu je ale i skutečným popřením základního historického charakteru olympijských her. Tam, kde jejich myšlenka vznikla, ve starém Řecku, po dobu konání těchto her utichaly zbraně. Politika Bílého domu zůstává ale, zdá se, stále ještě více pod vlivem zlatokopů, traperů, formanů, rančerů, kovbojů a stopařů pronikajících indiánským územím z východního pobřeží na západ než pod vlivem antiky. Jak je vidět, necelých dvě stě padesát let existence k vytvoření civilizace nestačí.