Média i politici šermují pojmem “Gerasimovova doktrína” jako popisu konkrétní ruské strategie hybridní války. Problém je, že nic takového neexistuje.
Byl jsem první, kdo popsal ruskou vysoce technologickou vojenskou doktrínu, napsal bezpečnostní analytik Mark Galeotti pro Foreign Policy. Problémem je, že neexistuje.
Všude nalezneme odborníky, analytiky a politiky, kteří hovoří o „Gerasimovově doktríně“ a o tom, jakou hrozbu představuje pro Západ. Je to nová forma války, rozšířená teorie válčení v moderní době či vize totální války – to jsou příklady, jak se o ní mluví.
Problémem ovšem je, že nic takové neexistuje a pokud budeme dále předstírat, že ano, budeme nadále špatně chápat Rusko a výzvu, kterou představuje, míní Galeotti.
Od zástupného symbolu k „miláčkovi“ médií
Jako autor pojmu, který dostal destruktivní život sám o sobě, Galeotti dále míní, že má právo to říci. V únoru 2013 ruské noviny Vojensko-průmyslový kurýr otiskl projev ruského šéfa generálního štábu generála Valerije Gerasimova. V projevu se mluví o tom, jak se dá s pomocí propagandy a subverze destabilizovat doposud stabilní země, aby se z ní stal prostor konfliktu, objekt intervence, občanské války nebo humanitární války.
Ve své době Gerasimovova řeč nevzbudila moc velký zájem. Uveřejnil ji Galeotti na svém soukromém blogu, o kterém sám říká, že je jeho „marnivou stránkou“. Proslov tak na blogu pojmenoval jako „Gerasimovu doktrínu“. Už tehdy ale zdůraznil, že se jedná o „zástupný symbol“, nikoliv opravdovou doktrínu.
Galeottiho nenapadlo, že by někdo uvěřil tomu, že by byl Gerasimov opravdu autorem projevu a už vůbec ne, že by se jednalo o programový návod pro válku proti Západu.
Jenže následovala anexe Krymu, kdy malí zelení mužíčci obsadili poloostrov bez výstřelu. Za nimi přišla válka na Donbase, kterou bojovali nejprve místní rváči, separatisté, ruští dobrodruzi a zvláštní jednotky, obklopeni ruskou propagandou.
Najednou se zdálo, že generál Gerasimov opravdu popsal to, co mělo následovat a my jsme si to jen měli uvědomit. Západní mediální mainstream, který má tendence k překompenzování, přešel od dřívějšího ignorovaní Gerasimovovy řeči k jejímu zúžení do nějaké formy vypilovaného programu pro novou formu války.
Problémy s „doktrínou“
Byla tu ale spousta problémů. Gerasimov hovořil o tom, jak Kreml viděl Arabské jaro a „barevné revoluce“ vůči „pro-moskevským“ režimům v sousedství Ruska, a tak samozřejmě i o Majdanu. Ruská strana opravdu – i když mylně – věří, že se jednalo o umělé protesty, které byly vyvolány z americké Langley. Nejednalo se o doktrínu, Gerasimov se snažil vytvořit způsob, jak proti tomu bojovat, aby se něco podobného neobjevilo doma.
Nicméně není to jen akademické pedantství? Těžko se dá popřít, že Západ čelí mnohovektorální kampani subverze, rozdělení a skrytých politických „aktivních kroků“ ze strany Ruska. Není jedno, jak to nazýváme?
Slova mají svou váhu. Tvoří rámce našeho chápání této kampaně a jejího fungování. Pokud si toho nejsme vědomi, píše Galeotti, pak trvání na nepřesném názvu také zavádí a omezuje naše pokusy o to pochopit problém a čelit mu.
Zaprvé, není tu žádná jedna doktrína. Je to kampaň a její nebezpečí spočívá v tom, že nestojí na jednom organizačním principu a nevede ji jedna organizace. Tato kampaň podle Galeottiho sleduje politický cíl: rozptýlit, rozdělit a demoralizovat. Jinak je ale oportunistická, fragmentovaná a někdy i rozporuplná. Některé velké operace jsou koordinované, ale většina nikoliv. Spíš se jedná o operace vedené různými politickými podnikateli, kteří doufají, že jejich úspěch jim zaručí přízeň Kremlu. Jsou to diplomaté, špioni, kriminálnici, zaměstnanci think tanků, oligarchové a žurnalisté.
Zadruhé, míní dále Galeotti, bychom neměli myslet výlučně ve vojenských pojmech. Pojem „hybridní války“ má v ruském myšlení dvojí význam. Geramisov mluvil v roce 2013 o subverzi jako vytvoření předpolí pro vojenskou intervenci, jak se to stalo na Ukrajině.
Nicméně, pokud Geramisov a generálové vidí “aktivní kroky” jako předehru pro vojenské operace, kremelští bezpečnostní odborníci vidí tyto “aktivní kroky” jako alternativu (války – pozn. redakce). Rusové mnoha věcem nerozumí správně, ale chápou dobře, že NATO je silný nepřítel a co vyplývá z článku 5 o kolektivní obraně. Jak země jako Rusko s ekonomii velikosti Kanady, která prochází drahou modernizací armády a bez měkké moci, může soutěžit se západními demokraciemi? Přesně tak, že obrátí demokratické normy a instituce proti sobě, dá prostor existujícím poruchám a využije každou možnost, jak neutralizovat Západ.
Politická válka
Je to učebnicový případ „politické války“, jak to nazval diplomat George Kennan. A z toho plyne podle Galeottiho následující závěr. Pokud subverze není předehrou k válce, ale válkou samotnou, pak to mění naše chápání hrozby a také naše odpovědi. Mít silnou armádu jako odstrašení je důležité pořád, ale snad by se měly zdůrazňovat věci jako rozvědka, mediální gramotnost, boj s korupcí a zacelení sociálních rozdílů, které Rusko využívá.
Jistě, že název „Gerasimovova doktrína“ je vzrušující pojem, který má odezvu u těch, kdo se snaží portrétovat Rusko jako zemí násilníků a vyděračů. Jenže tím, že předpokládáme, že máme co do činění s vojensky vedenou kampaní, která je koherentní a má jednotné velení, ztrácíme schopnost porozumění a také možnost odpovídající odpovědi.
Znamená to také, že nejsme schopni ocenit, jak vidí americké akce Kreml a také to, do jaké míry neúmyslně přispěly k Putinově velkému vypravování o hrozbě ze zákeřného Západu. Putin se sice do značné míry plete, ale ne zcela. Tak či onak, pokud se máme snažit, píše Galeotti, o to ukončit současnou konfrontaci a čelit ruské politické válce, musíme rozumět motivacím, které za nimi jsou.
Pojem Gerasimovova doktrína neměl nikdy nic znamenat a také neznamená. Je čas, uzavírá Galeotti, termín opustit.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.Ilustrační obrázek: Autor – Mil.ru, CC BY 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=45584697