Politolog Zdeněk Zbořil komentuje korejský průlom v podobě avízovaného jednání Trump-Kim a nástup diplomacie na scénu korejského divadla.
Nový výbuch zájmu o Korejský poloostrov vyvolalo setkání a jednání zástupců KLDR a Korejské republiky, povinné hlášení jihokorejského prezidenta Mun Če-ina o této události ve Washingtonu a jedna nebo dvě věty amerického prezidenta Donalda Trumpa, že by bylo možné setkat se s Kim Čong-unem někdy a někde. (Dodejme, že tedy nikoli zítra nebo pozítří.) Kupodivu i zpravodajové ČT ve Washingtonu a v Soulu byli velmi zdrženliví a vše, o čem nás informovali prostřednictvím přímého přenosu, nebylo nic jiného, než jsme si mohli vyhledat, dokonce ještě několik hodin před jejich sdělením, na internetu.
Podobně nás o těchto událostech a výrocích jen s trochu menším entusiasmem informovala BBC, ČTK, Reuters a další agentury. Vyjádření politických komentátorů už byla poněkud opatrnější a sobotní Lidové noviny v rozhovoru s českým koreanistou Tomášem Horákem z FFUK nám oznámily, že „…takový obrat ve vztazích KLDR a USA se nedal předpokládat, vzhledem k povaze obou státníků (LN,10/3 2018, s.7). Tamtéž, ale v jiném komentáři, upozornil trochu dramatičtěji Zbyněk Petráček, že to co je prezentováno jako světová senzace a „těšení se na bezjaderný poloostrov“ je třeba považovat za předčasné (Trump a Kim, LN, s.10).
Jiný český deník přinesl přehled agenturních zpráv, které, jak si dovolujeme konstatovat, byly různými agenturami přejímány nebo až otrocky opisovány. Ale i tam byla mimo informační plagiáty publikována úvaha Michala Mocka pod charakteristickým titulkem „Naděje – až příliš zářivá“ (Právo, 10/3 2018, s.6).
Tyto tři zdroje citujeme s vědomím, že než tato stať vyjde, budeme mít k dispozici více agenturních zpráv a velké množství politických komentářů. Samozřejmě i vyjádření reprezentantů různých zemí v Asii, ve Spojených státech a v Evropě, které budou zkoumat tuto světovou událost z mnoha nejrůznějších úhlů pohledu. Dokonce snad i sub specie aeternitatis (česky: pod zorným úhlem věčnosti). Předpokládám ale také, že nebudeme svědky nějakého historického objevu a zpravodajského sdělení, které by podstatně měnily výše citované pohledy českých novinářů a politických komentátorů.
Nemusíme souhlasit s Tomášem Horákem a s jeho tvrzením, že takový obrat „se nedal předpokládat“, protože jako důkaz můžeme předložit odkaz na články !Argumentu v roce 2017 a v únoru 2018, který publikoval nejméně osm mých statí o dění na Korejském poloostrově. Zejména pak články Severokorejské jaro a armádní divadlo strachu, Tajnosti a záhady „korejské politiky“, Korejské nekonečné „odcházení“, Korejský poloostrov v křivém zrcadle světové politiky, Korea Today – Bude nebo nebude válka v Koreji? A ZOH jako projev korejské touhy po sjednocení.
Ani ty se příliš nelišily od aktuálních komentářů a úvah na korejské téma kromě jedné věci. S odkazem na dějiny Korejského poloostrova, jeho rozdělení „z vůle imperialistů“ (jak se stav trvající od roku 1958 na severu i jihu nazývá), až po někdy více, někdy méně naléhavé snahy o zahájení rozhovorů o spolupráci severu a jihu, jsme opakovaně docházeli k názoru, že už je čas zahájit rozhovory 2+4, tzn. mezi KLDR a Korejskou republikou a za aktivní účasti USA, RF, ČLR a Japonska. (Ještě jsme nestačili dopsat tento text a už přišla zpráva, že Donald Trump informoval o novém vývoji v Koreji japonského ministerského předsedu Šinzó Abeho a čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Stranou zatím zůstává Vladimír Putin, ale možná to bylo způsobeno jen tím, že došlo ke zpomalení výměny informací, když MZV Spojených států Rex Tillerson při své africké cestě utrpěl neidentifikovanou slabostí, cestu přerušil a vrací se do Washingtonu. Zda jeho mise bude pokračovat směrem na západ nebo východ ještě nevíme.)
Divadlo pokračuje
V článku „Korejský poloostrov v křivém zrcadle světové“ politiky jsem napsal, že „stále se ještě hraje tragikomické divadlo, jehož dramatickým prostorem je celý poloostrov. Stále ještě nevíme, jak toto představení skončí, kdy spadne opona, a dokonce ani které charaktery se na scéně objeví, až se začne další dějství.“ Myslím si, že na těchto slovech nemusíme nic měnit ani dnes, kdy se zdá, že po roce nenávisti, po době války slov a občasných uvádění do bojové pohotovosti armád hned několika zemí, se objevuje možnost, že se na korejském jevišti bude hrát trochu jinak než doposud.
Jako při každém divadelním představení strhávají na sebe hlavní pozornost protagonisté dobra a zla a dlouho jsme si mysleli, že víme, kdo jsou jeho představitelé. „Velký satan“ hrozil zničit KLDR kobercovým náletem amerických BGM-109 Tomahawks a dokonce použitím GBU-43 MOAB (Massive Ordonance Air Blast bomb) – Matkou všech bomb. „Diktátor“ z KLDR hrozil zničením Spojených států nejméně čtvrt století vyráběnou atomovou bombou, kterou ještě na vlastní oči nikdo neviděl. Ty by měly být dnes nebo zítra schopné ohrozit jakékoli místo na světě, zejména však japonské ostrovy a místa na mapě Spojených států, jak údajně tvrdí severokorejská vojensko-politická propaganda.
Válka slov pak probíhala intenzivně na vertikálních a horizontálních osách konflikt-krize-válka a bylo jen obtížné zjistit komu je tato verbální ostrostřelba určena. Zda americké veřejnosti, vyrovnávající se obtížně s volebním úspěch Donalda Trumpa v prezidentských volbách, nebo lidem v KLDR, které měla naplňovat hrdostí nad tím, že Spojené státy projevují obavy, jsou-li konfrontovány s existencí mohutné armády a její výzbroje na severu poloostrova.
Dokonce jsme si dovolili tvrdit, že až orwellovské agitační běsnění se odehrává na nám neznámém horizontu dlouholetého zájmu o sjednocení poloostrova a, přeloženo do ornamentálního jazyka regionální politiky, to můžeme číst jako „Nic se neděje!“ nebo dokonce „Co je vám do toho!“
Podle většiny světových agentur a politických komentářů jsou hlavní role již rozdány. Korejci ze severu a jihu se snaží domlouvat, velké režisér nechce být opomíjen a dva sousedi, zřejmě patroni Kim Čong-una, zatím ještě hrají s neznámými kartami. Toto theatrum je sice pro ně atraktivní, ale neříká nám nic o tom, co se na Korejském poloostrovu děje a o tom, co by se tam mohlo dít. Trochu ubylo verbálních a obrazových hanobících útoků na severokorejského nejvyššího představitele, evropské televizní dokumenty přinášejí jiné záběry z KLDR než výstupy jedné hysterické TV hlasatelky z Pchjog-jangu a pruským paradeschritem mašírující přehlídkové jednotky severokorejské armády. Na scéně ale zůstávají rakety, o kterých předpokládáme, že nejsou jen maketami potenciálních nosičů nukleárních bomb, a také Kim Čong-un, i když ve vizuálně a esteticky přijatelnější podobě.
Diplomacie se vrací na scénu
Asi nejdůležitějším sdělením ze severu i jihu Korejského poloostrova je, že po letech mediálního soustředění se na jediného „diktátora“ nám byli představení nejen generálové v staro-sovětských uniformách, včetně nezbytných medailí, ale i diplomatický sbor, který je připraven jednat na různých úrovních. A protože nejen na jihu, ale i na severu musíme vidět za těmto hlavními herci velký kompars jejich spolupracovníků, je možné se začít seznamovat s těmi, kteří, podle mého názoru, pod čínskou a možná o ruskou kuratelou jednání o sjednocení, nebo jak Korejci raději říkají, znovu-sjednocení, mohou znovu-zahájit. (Není to z hlediska korejského vnímání času, zas rak příliš dlouho od přátelských přípitků Madelein Albright se severokorejskými „nepřáteli“.)
Jestliže umíme celkem s jistotou říci, kde se tato budoucí jednání (konfrontace nebo konflikty) mohou odehrávat, nedokážeme ani spekulativně odhadnout časový horizont řešení problémů, které dnes mají již šedesáti pětiletou tradici. A protože se pohybujeme v kulturně-politickém prostředí, kde se čas nepočítá na dny, týdny, měsíce nebo dokonce roky, ale spíše na staletí nebo tisíciletí, působíme se svými spekulacemi jako trochu naivní a nepozvaní přihlížitelé.
A ještě jeden pohled na „korejské události“ bychom neměli opomenout. Stále nevíme, který projev nebo jen slova Donalda Trumpa jsou určena občanům Spojených států, spojencům v severním Tichomoří, nebo spojenci či nepříteli na Korejském poloostrově. I když je zahraniční politika Spojených států více otevřená než politika ostatních zúčastněných zemí, přesto je obtížně analyzovat všechny jinotaje, jak říká v úvodu citovaný autor, „vzhledem k povaze“ Donalda Trumpa. A dodejme, že i všech ostatních reprezentantů zemí, které si myslí, že je jejich povinností „být přitom“.
Podobně bychom mohli zkoumat jazyk „neviditelné diplomacie“ Ruské federace nebo Čínské lidové republiky, který má také svou dlouholetou tradici. Přesto se ale domnívám, že kromě tradičního předvádění vojenské síly a za mlčenlivého souhlasu ČLR, se může v KLDR odehrát i reforma směřující k „nové industrializaci“, když se ukázalo, že to bylo možné i v tak „plánovitě řízené ekonomice“, které ještě před čtyřiceti, padesáti lety byla typická pro ČLR. A to bez ztráty silné politické pozice KS ČLR, za udržení moci vojenských a policejních struktur a za zcela specifické a neustále se zvětšující moci bankovního sektoru národní ekonomiky. Navíc, jen s nepříliš významnými- podobně jako v jiných asijských zemích – důsledky pro představitele dosud vládnoucích elit.
Fotografie pro !Argument vybírá a připravuje Lukáš Havlena.