Ekonom Lubomír Civín rozebral deformující důsledky umělého oslabování české koruny pro české hospodářství a jeho budoucnost.
Současný mezinárodní měnový systém fungující od konce sedmdesátých let minulého století jako systém, který je odtržen od významných vztahů k reálné ekonomice, je jedním ze zdrojů financializace globální ekonomiky. Tento jev je v kombinaci se systémem frakčního bankovnictví jedním ze zdrojů asymetričnosti současné globální ekonomiky, vnitřně spjaté a projevující se zvýšeným sklonem k velkým a stále častějším finančním krizím s hlubokými celosvětovými negativními ekonomicko-sociálními dopady.
Peněžní oběh jako jeden z nejdůležitějších atributů tržní ekonomiky je v současné realitě světové ekonomiky skoro absolutně odtržen od reálné ekonomiky, kterou by vlastně měl obsluhovat (a kterou i v minulosti poměrně efektivně obsluhoval) a žije si svým více méně nezávislým životem, podobným (jak to již v minulosti nazval významný britský ekonom J.M. Keynes) obrovskému kasinu ( tj. systému, který sice generuje velké bohatství pro některé jeho účastníky, zejména majitelé kasin. Systém však žádné nové hodnoty netvoří, jen bohatství přesouvá z kapes jeho jedněch hráčů do kapes druhých účastníku hry).
Měnová politika jako nástroj
Měnová politika jako efektivní nástroj ovlivňování ekonomického vývoje zemí v tomto systému a v jeho neoliberálním pojetí není novým prvkem. Už v minulosti patřila do instrumentária systému politických zásahů centrálních bank (potažmo i některých vlád zemí, kde se nedodržoval princip nezávislosti a oddělenosti centrální banky od hospodářské politiky vlády) při řešení krizových stavů, anebo podpory dosažení či nastartování zpomalujícího se (anebo dokonce zastaveného či záporného) růstu HDP. Je však nutno podotknout, že ne každá aplikace tohoto nástroje skončila úspěchem. Existuje řada případů jejich selhání (připomeňme jen například situaci po I. světové válce v Německu, anebo aktuální rozpad měnového systému a jeho dolarizaci v Zimbabwe).
Jako každý politický zásah do objektivního vývoje tržního mechanismu mívá jen omezený vliv a po vyčerpání jeho krátkodobých efektů se objektivní tržní trendy obvykle vracejí k normálnímu stavu rovnováhy, či nerovnováhy, vytvářeného stavem reálné ekonomiky. Dalším atributem této politiky (jako každého politického rozhodnutí) je, že přináší efekty vždy nerovnoměrně a asymetricky, v prospěch jedné skupiny obyvatelstva (jak doma, tak v zahraničí).
Neoliberální systém směnných kursů (známý taky jako tzv. Kingstonský systém, či Bretton Woods II.) vzniklý po rozpadu Bretton Woodského systému I. (dále jen BWI.) koncem sedmdesátých let 20. století, postavený na plovoucích směnných kursech vytvářených čistě nabídkou a poptávkou na devizových trzích (převážnou většinou se chovajících na základě spekulací), vnáší do mezinárodní směny, která probíhá jak v mezinárodních ekonomických vztazích, tak i uvnitř ekonomik, zásadní nerovnosti. Tyto nerovnosti jsou mnohem větší, než předchozí již zmíněný systém BW I., protože umožňuje mnohem větší odchylky od reálných měnových kursů vytvořených na základě parity kupní síly (PPP- purchasing power parity). Zásahy měnové politiky pak tyto odchylky mohou buďto zmírňovat, anebo naopak prohlubovat s odpovídajícími sociálně ekonomickými dopady.
Důsledky intervencí centrální banky
Důsledkem těchto nerovností je transfer (přenos) hodnot vytvořených v zemích s podhodnocenou měnou do zemí s výhodnějším kursem, ale taky vnitřní příjmové přerozdělení uvnitř jednotlivých zemí ve prospěch skupin obyvatelstva spojených se zvýhodněnými obchodními a finančními transakcemi. Otázka měnového kursu se tak stává politickou otázkou spojenou s výhodami pro jednu skupinu obyvatel na úkor jiných skupin. Stává se tak předmětem politických rozepří, což ani v podmínkách české (potažmo československé) ekonomiky není novinkou. Diskuze o nastavení kurzu čs. koruny se vedly už za první československé republiky, a i v době německého protektorátu. Tehdy představovalo nastavení nevýhodného kursu české koruny vůči říšské marce významný nástroj odčerpávání domácího bohatství do zahraničí.
Takže současné intervence ČNB, které fakticky vedou k umělé depreciaci měnového kurzu koruny, je nutno vnímat také v tomto kontextu. Jsou však i součástí dlouhodobější strategie znehodnocování české koruny. Od roku 2002 vzrostl objem peněz v české ekonomice (měřeno peněžním agregátem M3) ze 1,429 bilionu Kč na 3,830 bilionu Kč v roce 2016. Jinými slovy za těch 14 let ČNB umožnila a aktivně přispěla k tomu, že bylo vytvořeno 2,4 bilionu korun a došlo ke skrytému přerozdělení bohatství v hodnotě 2,4 bilionu Kč. Převážně šly, a stále jdou, tyto peníze ve prospěch bank a finančních a kapitálových skupin, které jsou přímo navázány na ČNB. Odtud se dále přelévaly ve prospěch velkých podniků (levné úvěry), developerů a majitelů nemovitostí (levné hypotéky a rostoucí ceny nemovitostí) či státu (nízké úroky dluhopisů financující zadlužení předchozích vlád).
Devizové intervence v neprospěch kurzu si od jejich počátku v roce 2013 vyžádaly až do současnosti kolem půl bilionu korun. Do doby ukončení intervencí si zřejmě ještě další dodatečné prostředky vyžádají. Lze v tom spatřovat nejenom zakrytý způsob kvantitativního uvolňování monetární politiky (mimochodem v relativních hodnotách zohledňujících velikost vnitřního trhu se řadí ČNB na přední místo tiskárny ničím nekrytých peněz, kdy předstihla i ECB, BoE, pod). Devizová intervence směrem k oslabování měnového kurzu představuje z hlediska zapojení do světové ekonomiky rovněž zásadní přerozdělování národního bohatství směrem od dovozců a jejich zákazníků (čili většiny obyvatelů České republiky) ve prospěch exportérů (a ve svém důsledku ku prospěchu zahraničních subjektů) v celkové odhadované hodnotě 540 miliard korun.
Jediným rozdílem oproti klasickému kvantitativnímu uvolňování, které se realizovalo v postkrizovém období od roku 2008 do současnosti ze strany nejvýznamnějších centrálních bank světa je, že nově „natištěné“ peníze nešly přímo do vnitřního oběhu, ale byly použity pro nákup zahraničních měn, a skončily tak v devizových rezervách ČNB, které od počátku intervencí v roce 2013 vzrostly do současnosti 2,6-ti násobně (a sice z 873 mld. Kč na 2,187 bil. Kč ke konci 2016), což vytváří velmi netradiční situaci. V ní je Česká republika nucena hledat cesty, co s touto nadměrnou likviditou udělat, a tak je půjčí nejmocnější globální finanční instituci a sice Mezinárodnímu měnovému fondu.
ČNB není CzechInvest
Politika intervencí ČNB proti posilování kursu koruny vycházela od počátku z nereálných předpokladů. Celá operace měla podle deklarací její bankovní rady napomoci exportu, zvýšit konkurenceschopnost domácího průmyslu a zaměstnanost včetně růstu mezd, a tím i koupěschopnosti obyvatelstva. V rozporu s tím většina lidí oslabení koruny pochopila jako útok na svoji kupní sílu doma i v zahraničí (prostřednictvím poklesu kursu koruny a vyšší inflace). Argumenty o posílení poptávky, či urychlení rozhodnutí o nákupu dováženého zboží v důsledku očekávaného zvýšení dovozních cen, byly velice krátkodobé a navíc v době krize či těsně po ní, taky nereálné.
Jediné zdůvodnění, které by snad stálo za zmínku, je podpora exportu, ale ani to neobstojí. Již v době zavedení intervencí byla obchodní bilance ČR vysoce aktivní, a český export tedy žádnou podporu nepotřeboval. Za další, ČNB má podle ústavy stanovený jako svůj hlavní úkol pečovat o cenovou stabilitu, nikoli fungovat jako CzechInvest, který možno s nadsázkou označit jako agenturu pro podporu budování levných montoven zahraničních investorů. Na rozdíl od amerického FEDu, který má ze zákona povinnost starat se nejen o stabilitu cen a měny, ale taky usilovat o ekonomický růst a plnou zaměstnanost v celém hospodářství. FED tím pádem musí vždy hledat rovnováhu mezi opatřeními měnové a hospodářské politiky, ale v případě ČNB tomu tak není, a ústava ani žádný zákon jí takovou povinnost neukládá.
Pokud bychom abstrahovali od těchto legislativních omezení a přihlédli jen k tomu, jak intervence podpořily dosažení deklarovaných cílů, tak jsou výsledky velice chabé. Když srovnáme jeden z hlavních důvodů, kterými ČNB svůj krok obhajovala, tj., zabránění deflaci a přiblížení se k deklarovanému cíli 2 % inflace (obdobné pro ostatní centrální banky EU), tak rovněž vidíme zásadní odchylku od deklarací. V době před zavedením intervencí se inflace v české ekonomice pohybovala kolem jednoho procenta a po jejich zavedení měla tendenci blížit se k nule, a ne k dosažení deklarovaného inflačního cíle. Zveřejněná data říkají, že v momentu rozhodnutí, tedy 7. listopadu 2013, byla míra inflace v české ekonomice 1,1 %, o rok později to bylo 0,7 %, na podzim 2015 pak 0,4 % a průměrná hodnota za rok 2016 je opět jen 0,7 %. To je absolutní rozpor proti všem očekáváním, které v roku/roce 2013 v dané věci prezentovala měnová sekce ČNB.
Oslabování koruny a euro
V mnohem širším kontextu je však vidět negativní důsledky politiky umělého oslabování kurzu koruny v dlouhodobějším horizontu. Konkrétně v kontextu závazku ČR při vstupu do EU, který znamená přijetí eura a vstup do její měnové unie. Podle Maastrichtských kritérií předchází přijetí eura vstup do tzv. systému ERM II, v jehož důsledku musí země být schopna po dobu 2 let udržet stabilní měnový kurs své měny vůči euru a následně s tímto kursem pak vstoupit do Eurozóny. Tím je vlastně předurčeno postavení většiny občanů ČR jako lidí druhé kategorie, jelikož tak bude určeno jejich sociální postavení vůči vyspělejším zemím EU, a to nejen krátkodobě, ale v podstatě natrvalo.
Již dnes jsou mzdy, a i nemzdové důchody většiny obyvatelstva (také díky nereálnému kurzu české koruny navíc znevýhodňovaného intervencemi ČNB), v rozporu s reálným vývojem finančních i měnových parametrů, hlavně s kursem koruny podle PPP. Koruna se k reálnému kursu pomalu, ale dlouhodobě přibližovala (z 35 Kč za ECU – předchůdce eura před vstupem do EU na 25 Kč za EUR v době před zahájením intervencí). Intervence tento vývoj zastavily a nelze očekávat rychlou změnu k výhodnějšímu a reálnějšímu kursu. Postavení české ekonomiky a jejich obyvatel tak zůstane zafixováno, obdobně jako tomu bylo u Slovenska po vstupu do Eurozóny, na velice nízké úrovni (jen si připomeňme, že například důchody na Slovensku jsou nižší než v Řecku zhruba o polovinu, i když je Slovensko ručitelem záchranných fondů EU převádějících obrovské částky finančních zdrojů do země s mnohem menším ekonomickým potenciálem a s mnohem většími ekonomickými a sociálními problémy).
Past zemí středního příjmu
Intervence k oslabení koruny v době, kdy se pomalu blíží rozhodnutí o vstupu do Eurozóny, tak v podstatě představuje závazek udržet zemi v tzv. pasti zemí středního příjmu, ze kterého se jen těžce hledá východisko. Tento jev spočívá v tom, že pokud je česká ekonomika nastavená jako tzv. malá otevřená ekonomika se specializací na vývoz produktů vyráběných a vyvážených díky nízké mzdové úrovni, kterou posiluje ještě devalvace a uměle tlačí směrem dolů, tak změna struktury jejího exportu ve prospěch produktů s vysokou přidanou hodnotou bude do budoucna značně ztížená, ne-li ve střednědobém horizontu nemožná. Navzdory tomu, že po změně struktury českého hospodářství volají všichni racionálně myslící ekonomové. Zvýšení mezd, které by mohlo napomoci zvýšení spotřeby, totiž narazí na snižování hlavní výhody exportu – tj. nízkých mzdových nákladů. Eliminace výpadku exportu navýšením vnitřní kupní síly obyvatelstva v důsledku růstu mezd (což je strategický tah, který momentálně realizuje Čína, která pomalu nově orientuje svoji proexportní politiku ve prospěch výroby pro obrovský vnitřní trh na základě jeho rostoucí kupní síly ), které by bylo teoreticky možné jako alternativní cesta z této pasti, nicméně narazí na malý objem vnitřního trhu a jeho nízkou absorpční schopnost, vyplývající z jeho malé velikosti.
Navíc rozhodnutí o depreciaci kurzu bylo přijato v rámci nezávislé politiky centrální banky. To znamená, že obyvatelstvo se k takovému kroku nemělo vůbec šanci demokraticky vyjádřit, případně ji mohlo jen kritizovat. To je zhruba tak všechno, jak mohlo ovlivnit svoje sociálně ekonomické postavení v dlouhodobé perspektivě. Takže daná politika v důsledku toho nemá ani podporu širších kruhů obyvatelstva.
Efekty, které přineslo umělé oslabení koruny tudíž jsou, a ještě budou, velice pofiderní. Problémem je spíš, jak tento problémový krok ukončit, jelikož také jeho budoucí dopady přinesou v souvislosti ukončováním intervencí vedlejší negativní účinky, zejména rozkolísání kurzu a následně zvýšenou nejistotu pro podnikatelskou sféru. Už od počátku roku 2017 lze vypozorovat tyto jevy – zvýšený objem spekulativních nákupů české koruny ukazuje, k čemu vede zveřejňování konkrétních termínů operací centrální banky na devizových trzích. Je to v podstatě, jako kdyby krupiér v kasinu řekl účastníkům hry před vypuštěním kuličky do rulety, které číslo v další hře padne. Zveřejňování konkrétních termínů ukončení intervencí jenom podporuje spekulace a je cestou ke zvýšení volatility kurzu. To považuji za další nežádoucí efekt této nešťastné operace, tentokrát v době jejího ukončování.
ČNB jen improvizuje
Politika ČNB není a ani nebyla postavena na jasně pochopitelné a vysvětlitelné teorii. Možno ji spíše označit za posloupnost krátkodobých improvizací s dlouhodobými negativními dopady, ze kterých se jen těžko hledá východisko.
Řešením této kvadratury kruhu je v poslední době stálé posouvání termínu ukončení intervencí na pozdější dobu. Pravděpodobně nejrozumnější, co by ČNB mohla dělat, by bylo o intervencích nemluvit a časem je potichu utlumit až do úplného zrušení. Silácké řeči o různých konkrétních termínech ukončení jsou jen výzvou spekulantům k vsazení na pomyslnou ruletu s jistou výhrou a pro korunu znamenají jen nežádoucí zvýšení volatility jejího kurzu. Což určitě není v zájmu ani obyvatel a dokonce ani podnikatelských kruhů.
Představitelé ČNB se sice mohou zaklínat pochybnými ekonomickými teoriemi, či příklady, anebo dokonce pozitivními dopady depreciace koruny, za které vydávají obecné oživení v důsledku cyklického vývoje ekonomiky. Je to ale podobné, jako když se vláda chlubí současným růstem ekonomiky a přebytkem státního rozpočtu a vydává je za výhradní výsledek svoji hospodářské politiky, na vrub které si rovněž neoprávněně přisvojuje zásluhy.
Realita ekonomického vývoje je naštěstí odlišná a politici i centrální bankéři ji svými zásahy mohou většinou místo zásadního pozitivního příspěvku jen opticky přikrášlovat či dokonce dlouhodobě deformovat.
(Ilustrační obrázek: Autor: Jarita from toronto, canada – Czech BankUploaded by Miaow Miaow, CC BY 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=8902760)