Veronika Sušová-Salminen píše o tom, proč dnešní výstražná stávka studentů míří ne moc šťastným směrem. Demokracii nemá smysl bránit, je třeba si ji znovu vybojovat.
Čeští studenti se rozhodli stávkovat. Ne za nedůstojné platy ve školství, ne za to, aby Česko zvýšilo investice do vzdělání podle „zvyklostí“ v OECD, ne za to, aby vůbec měli nějakou budoucnost na zautomatizovaném „trhu práce“. České studenty fakticky trápí česká politická kultura (to, jak se dělá politika versus to, jak by se měla dělat dle normativních pravidel a očekávání) a budou proti ní stávkovat. Výstražně a s více či méně „tichou“ podporou těch politických kruhů, které jsou v opozici vůči Miloši Zemanovi a Andreji Babišovi a díky tomu, jak voliči rozdali karty, hrají v nezvyklém silovém oslabení. A jde samozřejmě hlavně o ústavní hodnoty, o liberální demokracii a její obranu.
Česká politická kultura je skutečně svět sám o sobě. Utváří jí nicméně nejen stárnoucí Miloš Zeman a hyperaktivní Andrej Babiš, ale i celá politická třída, která si je podobná jako vejce vejci. Pletoucí se jazyk Miroslava Kalouska (jistě únavou), kterýžto figuruje v jisté (jistě „politicky motivované“) epické zprávě jistého Fondu proti korupci? Kultura jazykového projevu Karla Schwarzenberga? „Fakáče“ premiéra Topolánka přímo ve Sněmovně? Mimomanželsko-politické milostné vztahy páně Topolánka a Nečase jako vzory morálky? „Cirkusová“ společnost kolem premiéra Paroubka, která jednoho dne skončila střelbou? Nevkus řady bonmotů Miloše Zemana? Korupce sem, korupce tam, napříč politickým spektrem?
V tomto světě, který má česká společnost dennodenně na očích, neplatí ani řada dalších „zvyklostí“. Už jsme zažili jistě velmi „ústavní“ přeběhlictví poslanců a politické „dealy“, připomínající obchod s prebendami (o místech v dozorčích radách pomlčíme). Zvykem je také držet se křesla za každou cenu, podle hesla zatloukat a zatloukat. Odstoupení z funkce je krajním řešením a probíhá za pocitu všeobecné trapnosti, jak tomu bylo v případě Petra Nečase i Stanislava Grose. Nebo slavná Klausova amnestie? Anabáze Topolánkovy (jednobarevné) vlády na přelomu let 2006 a 2007? Kubiceho zpráva?
Celých skoro 30 let tato vytříbená politická kultura české politické třídy nebyla důvodem pro stávky. Nevadilo ani to, že česká média nedokázala přijmout základní premisu liberální demokracie, kterou je diverzita názorů, rovné zastoupení levicových a pravicových názorů a „jeden metr na všechny“ (což teď požadují ve stávce studenti).
Nedemonstrovalo se ani proti jiným, mnohem závažnějším „zvyklostem“ – proti zákulisním vlivům oligarchických skupin v politice, které tímto způsobem opravdu „tržně“ a „konkurenčně“ dobývaly rentu od státu. Symbióza mezi velkým podnikáním a politikou (a politiky) nebyla rovněž tématem protestů. Nikdo se neobával, že naruší ústavní zvyklosti a povede ke kolapsu liberální demokracie. Proti těmto reálným a konkrétním nepřátelům demokracii nikdo z jejích dnešních obránců nebránil. Naopak nám vysvětlovali, že rozpočtové škrty spolu s nespravedlivým daňovým zatížením, chudými platy a podfinancovaným vzděláváním jsou ten nejlepší recept na demokratickou, občanskou společnost. Pod taktovkou trhu budeme jen vzkvétat, především hodnotově. A tak „vzkvétáme“.
V posledních volbách někteří voliči přijali realitu a zvolili Babišovo ANO jako „normalizaci“ transformačních „zvyklostí“. Jiní podpořili populistického Okamuru. Premiérem (v demisi) je miliardář s obrovskými ekonomickými zájmy, který také vlastní mediální skupinu a má na krku „politicky motivované“ vyšetřování ohledně dotací. Prezidentem zůstal Miloš Zeman, i když dělal pět let všechno proto, aby nebyl znovu zvolen. Oba „najednou“ vadí jaksi esteticky a hodnotově hlavně těm, kdo se nyní znovu prohlašují za jediné držitele „demokratické“ politiky a demokracii si zase monopolizují. V nouzi si berou ku pomoci i ty, které roky odstrkovali jako nositele „návratu komunistické minulosti“. Demokracie těchto „demokratů“ jsou ale především plané řeči a naprosto reálné skutky, které jsme měli zapomenout (zatímco rozhodně nesmíme zapomenout na to, co někdo dělal v roce 1988 či 1970).
Je mi líto, ale výstražná stávka studentstva přišla pozdě. Skutečná liberální demokracie, jako projev demokratické kultury a praxe, v Česku nikdy nebyla, politická třída si ji nedokázala osvojit. Zvláště někteří dnešní hlasití obránci demokracie jsou těmi, kdo ji sami pomohli pohřbít ještě před jejím skutečným zrozením. Protože to, co je na papíře, nestačí. Buď začneme boj o demokracii nanovo a zdola, nebo můžeme navěky pokrytecky stávkovat za vzdušné zámky hodnot, které se Česku vzdálily několik hvězdných let a s lidmi, kteří si z demokracie dělají ochranný štít pro politiku jako kšeft. Platí totiž, že starého psa novým kouskům nenaučíš, a že bez důkladného vyčištění Augiášova chléva české politiky to nepůjde.