Ilona Švihlíková vysvětluje, jak se daně staly odrazem legitimity rentiérského kapitalismu. Proč platí, že většina společnosti dává víc, ale dostává stále míň?
Financial Times přinesly aktuálně článek, který rozebírá placení daní nadnárodními firmami. Ukazuje, že nadnárodní korporace platí nižší daně než před deseti lety, pokles tzv. efektivní daňové sazby tedy stále pokračuje (tj. průměrné sazby, která se platí ze zdanitelného příjmu).
Zatímco v roce 2000 byla efektivní daňová sazba 34 %, spadla během let (i po finanční krizi, resp. právě po ní) o téměř třetinu, na 24 %. FT si dále všímají rozdílů v danění mezi firmami – firmy, které mají peníze uloženy mimo svou domovskou zemi, jsou ve zdanění i pod dvaceti procenty.
Tento vývoj má dvě základní příčiny: mezi zeměmi nadále probíhá daňová konkurence plus nadnárodní firmy znají cesty, jak se zdanění efektivně vyhýbat. Uvědomme si kontext tohoto vývoje. Jsme v situaci, kdy se opět vehementně řeší veřejné dluhy zemí, v EU je tato politika známa jako „austerity“, tedy politika škrtů, kterou prosazovalo především Německo. Dochází k tomu, že se snižují sociální výdaje státu, daňové břemeno se ovšem stále víc přenáší na občana (fyzickou osobu), a to i v podobě nepřímého zdanění.
Takováto situace nám už umožňuje hlouběji posoudit podstatu současného systému, který můžeme popsat jako rentiérský kapitalismus. Zdanění, jak věděl už Schumpeter, vypovídá mnohé o mocenských poměrech. Řečeno jednoduše, můžeme nám ukázat, v čí prospěch se vládne.
Daňová konkurence, která nadále probíhá mezi státy a do níž se nyní intenzivněji zapojily i USA (viz Trumpovo snížení sazby z 35 % na 21 %), jasně ukazuje, že navzdory všem proklamacím zůstávají dominantním aktérem nadnárodní korporace. Čím dál koncentrovanější trh oligopolní až monopolní povahy na straně jedné, na straně druhé země, které se angažují v sociálním i daňovém dumpingu, aby „nalákaly“ nadnárodní firmy právě k sobě. Oficiální snížení daňové sazby je ovšem jen jednou stranou mince, neboť bez znalostí základu daně a odpočitatelných položek nemá tak silnou vypovídací hodnotu.
Evropský komisař pro tuto problematiku, Pierre Moscovici, se domnívá, že důležitější než oficiální úpravy daňových sazeb jsou různé speciální úpravy, které umožňují firmám efektivně přesouvat zisk mezi zeměmi. V tomto ohledu musíme v rámci EU zmínit jak Lucembursko, tak také Nizozemsko a Irsko. Protože daňová problematika patří mezi ty citlivé, alespoň připomenu, že EU tento problém řeší přes hospodářskou soutěž a speciální daňové uspořádání, které například firmě Apple v Irsku umožnilo zaplatit na daních 0,005 %. Následně jí byla doměřena daň ve výši 13 mld. eur. Apple není jedinou firmou, která využívá přesuny zisku pomocí autorských poplatků.
(Na !Argument jsme o tom psali obšírně zde, zde a také zde.)
Protože řešení na bázi daňové konkurence zatím není možné, „obchází“ se tento problém na základě ochrany hospodářské soutěže, tedy úpravy nelegální státní pomoci.
Jak uvedl i odborník na daňovou problematiku Gabriel Zucman, takovéto zvláštní dárečky pro nadnárodní firmy nejsou ničím jiným, než krádeží daní, které patří jiné zemi. Když už se tak plamenně hovoří o evropské solidaritě, nemělo by se zapomínat na to, že daňové téma k ní nerozlučně patří.
Ne, že by se v této oblasti vůbec nic nedělo. Odhalení typu Panama papers či Paradise papers vždy na chvíli zvýší zájem o problematiku – pokrývají využívání daňových rájů jak fyzickými osobami, tak korporacemi – ale mnoha činů jsme se zatím nedočkali. Naděje byly vkládány do iniciativy OECD BEPS (base erosion, profit shifting, tedy česky eroze daňového základu, přesuny zisků), opatření se budou zaměřovat i na kreativní poskytování vnitropodnikových půjček (mezi matkou a dcerami, nebo mezi dcerami), stále více se hovoří o tom, že je potřeba zdaňovat reálnou ekonomickou aktivitu (která se dá rozpoznat například z tržeb či z počtu zaměstnanců v dané zemi).
Podíváme-li se na souhrnné informace Eurostatu, např. ve zprávě Taxation Trends, uvidíme poměrně jasný obrázek: snižuje se zdanění korporací (součást Stiglitzova závodu ke dnu) a zvyšuje se význam nepřímých daní, především DPH.
Z aktuální Taxation Trends in the EU 2017 přikládám obrázek vývoje průměrné sazby DPH. Připomeňme, že DPH je tzv. degresivní daň, která více dopadá na ty nejchudší (a bývávalo dobrým zvykem její přítomnost v daňovém mixu kompenzovat progresivními příjmovými daněmi). Stále větší důležitost DPH, která „drží nad vodou“ příjmové stránky rozpočtu zemí (jako třeba u nás, spolu s příspěvky za sociální zabezpečení), ukazuje, že na chod státu a jeho funkcí stále více asymetricky přispívají ti nejchudší. Bohatší skupiny a korporace jsou naopak stále více schopné se zdanění vyhnout.
V novém vydání Taxation Trends najdeme vývoj u korporací jen za posledních 15 let, je zde sice viditelný pokles, ale neukazuje celou stránku vývoje – prudký a zásadní pokles od 90. let. Využijeme proto starší vydání Taxation Trends z roku 2014, které ukazují vývoj od roku 1995. Aktuální údaje k poklesu doplní, že průměrná sazba u korporací se už dostala pod 22 %.
Shrneme-li, daňová struktura a vývoj daní dobře ukazují mocenskou konstelaci současného kapitalismu. Zatímco nadnárodní firmy jsou schopné se efektivně vyhýbat zdanění plus se jim ještě vlády jednotlivých zemí různými způsoby podbízí, přenáší se daňové břemeno na občany pomocí degresivních daní, především DPH.
Máloco tak jasně jako daňový vývoj ukazuje, že současný systém, rentiérský kapitalismus, není legitimní. Zatímco to, čemu v knize Kapitalismus, socialismus a budoucnost říkáme „společenská většina“, přispívá do systému čím dál víc – není to této společenské většině nijak vraceno. Naopak, ve všech vyspělých zemích je patrný trend poklesu příjmů z práce na produktu (labour income share) a stále větší část z produktu tvoří zisk, především ale renta. Rostoucí nerovnost, která opět dokumentuje, jak se jedno procento nejbohatších odpojilo od zbytku společnosti, je dalším indikátorem, který ukazuje nelegitimitu systému. Řečeno lapidárně za společenskou většinu: dávám čím dál víc, dostávám čím dál méně.
Naopak globální korporace a nejbohatší jedinci jsou klasickými parazity: berou čím dál víc a vracejí čím dál méně. Zdůvodňují to svým přežitím, z něhož ovšem dělají celospolečenský zájem.
Nemůže pak být překvapivé, že takováto socio-ekonomická situace hledá i své politické vyjádření.