Karel Růžička se vrací k tématům posledních demonstrací v Česku i na Slovensku. Jak je to s nezávislostí médií, mediální a politickou gramotností (nejen mládeže) a proč je svoboda vězněm myšlení.

Československo se ocitlo opět v ulicích, dal by se popsat souběh demonstrací v ČR a na Slovensku, na nichž byly nedávno žádány politické změny stavu vzešlého z voleb. Do ulic byli Češi zváni, aby se postavili proti Zdeňku Ondráčkovi, Andreji Babišovi, Miloši Zemanovi a za Českou televizi, Slováci proto, aby protestovali proti vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové a proti vládě Smeru Roberta Fica; vesměs šlo o spojité důvody, resp. stejné skupiny organizátorů.

Emoce přitom kypěly, rozum se scvrkl. Značná část zastupitelů, které si občané zvolili, aby s rozumem řídili naše země, jitřila vášně. Ne z nerozumu, nýbrž z cynické kalkulace vyšachovat jiné partajníky. Nemalá část lidí totiž v mediálním věku přijímá nařčení kohosi z čehosi jako důkaz viny, nechť si rozum, zkušenost anebo i zákon s presumpcí neviny trhnou, a místo volebních sálů zaplňuje ulice. Neschopna myšlenkového aktu za horizont druhé signální se pak stává davem a vystavuje nechvalné vysvědčení nejen sobě, ale též rodičům a řadě učitelů, politiků a „mienkotvorných“ veličin. Pečlivé sbírání faktů, trpělivé skládání mozaiky souvislostí, seriózní posuzování zájmů, objektivní vyhodnocení, a to za primárního využití k tomu zákonem zřízených mechanismů, všechny detektivky policistů pídících se po důkazech, všechny televizní dokumenty přibližující goebbelsovskou propagandu, všechny hodiny dějepisu a „občanky“ – vše zdá se marno pro ty, v jejichž hlavách je o to více emocí o co méně rozumu. Proč racionalitou pracně odkrývat ostrůvek pravdy, když v emoci se můžeme ihned utopit ve lži.

Nemá význam podlehnout vzteku nad politickou lumpárnou zpunktovanou pokryteckými demagogy, nýbrž musíme období emocím otevřené využít k nácviku přemýšlení. Nejít cestou, kdy se proti tvrzení, že „XY je vůl“, staví opak, že „XY není vůl“, nýbrž vést k předkládání faktů, k jejich srovnávání a k vedení k zamýšlení se nad nimi, nad informační asymetrií, nad metodami, nad manipulací. Stavět na upozorňování, že je nefér nedostávat informace od obou stran sporu. Pozměnit úsloví, že „každý má svoji pravdu“ na „každý má svoji polopravdu“, a proto teprve seznámením se s vějířem polopravd je možné formulovat úplnější pravdivostní poznání. Třeba gradovat jednostranné nápady manipulátorů do absurdních stavů a aplikovat jejich účelově pokřivené zásady na ně samotné a na jejich příznivce. Přivádět zmanipulované, oslepené jedince do situací, aby sami šli vlastním rozumem za fráze manipulátorů. Aby sami domýšleli dopady postupů, které sice žádají, avšak pro něž nemají od vůdců noty, takže musejí sami opět začít přemýšlet, a to zvláště i nad tím, jaký by byl přitom jejich vlastní osud.

Je vhodné to ovšem učinit dříve, než emoce opadnou, lidé se uzavřou a rozumová argumentace už bude jen omývat zdi pevnosti předpojatostí. Informace přijímaná za účasti emocí se zapisuje do paměti daleko účinněji než bez nich, tudíž je záhodno využít „odšpuntování“ hlav k nalévání logiky a objektivity. Díky Babišovým vládním námluvám to bude ještě pár týdnů.

Čeští ředitelé a učitelé řešili otázku, zda žáky a studenty pustit na demonstrace „na obranu České televize a nezávislosti médií“. Je to správné, není to správné? V areálu školy, nebo mimo? Kdo bude zodpovídat za jejich bezpečnost atp.? Hlavně se však měli zabývat aktuální náplní hodin „občanky“, dnes základů společenských věd. Demonstruje se kvůli vládě, sestavování vlády, činnosti vlády, kvůli obsazení komisí a výborů sněmovny? Nuže: „Žáci/studenti, vezměte si Ústavu ČR, nalistujte hlavu X, článek Y a čtěte a rozmýšlejte. Jak zní text, co je asi jeho smyslem a bylo cílem autorů a zákonodárců? Jaké jsou možnosti výkladu a praktické meze použití, jaký byl dosavadní praktický úzus, jaké jsou tudíž dezinterpretace tohoto ustanovení? Co je legální a správné, co je legální, leč nemorální, co je nelegální, byť to zní správně, co je nelegální a i nesprávné? V čem je chyba, co s tím dělat, jaké jsou nástroje nápravy? Změna ústavy, volby, jednání s poslanci, petice, interpelace, zvláštní parlamentní schůze, referenda, demonstrace…?“

Žádá se ve škole tvůrčí přístup? Tak zde je možnost. Nečekat s tématem na čas dle osnov, ale probrat je tehdy, když jím veřejnost žije. Otevřeli zákulisní političtí loutkovodiči emoční vrátka do hlav neinformovaných, nezkušených lidí, aby zmanipulovali jejich nevědomost a zaktivizovali jejich morální přesvědčení ke svým utajovaným politickým čachrům? Tak je třeba vsunout nohu do dveří a přilít tam kus seriózních informací, pár chvil výcviku v přemýšlení, v porovnávání, v logice, v kritické nedůvěřivosti, v přebírání zodpovědnosti. “Takže žáci/studenti, už víte, co ústava říká, co její autoři a zákonodárci asi chtěli, co se zde dosud dělo v takových situacích. Už víte, co je legální a nelegální, co morální a nemorání, tak zvažte, co je správné – a buď seďte, nebo jděte demonstrovat a rozhodněte se za co či proti čemu.“ Nebylo by to poprvé, kdy se někteří rozlícení lidé obrátí proti svým dosavadním manipulátorům poté, co se dozvědí, že řetězec informací, který je dovedl k určitému postoji, ve skutečnosti míří naopak.

Nezávislost médii

Za zamyšlení stojí, že boj o Českou televizi je veden pod praporem nezávislosti médií. Kam se poděla pravdivost zpráv? K čemu je nezávislost zdroje, pokud lže? Logika nepracuje s nezávislostí, nýbrž s pravdivostí. K životu nepotřebujete nezávislé informace, ale pravdivé. Nezávislost zdroje není zárukou pravdy, nezajišťuje ji, ani nevylučuje. Podřízený bez dohledu šéfa sice může konečně pravdivě vypovídat, ale také může popustit uzdu pomstychtivé lži. Podvodník bez hrozby trestu spáchá megapodvod, zloděj krádež století, násilník teror. Pokud některé slečny při demonstračních projevech tak vášnivě hájily nezávislost, stálo by za to se jich optat, zdali by spolužákům či někomu cizímu dovolily hodinku nezávislosti na trestním zákoníku a soudech, aby si mohli s děvčaty dělat beztrestně cokoli. Zárukou pravdy ovšem není ani závislost, viz vztah podřízený – nadřízený, nebo vidina či příslib nějakého prospěchu za určité tvrzení. Existuje ovšem speciální forma závislosti, vazby, která je nástrojem, jak spoutat lži a fantazie a dát průchod pravdě – zodpovědnost. Avšak zodpovědnost můžeme nést jen za své svobodné rozhodnutí. Tak se v zodpovědnosti střetává, spojuje, snoubí nezávislost a závislost, svoboda a pouto.

Otázkou je, jakou nezávislost a jakou zodpovědnost vytvářet, aby pravda měla navrch. Nechť mají lidé svobodu slov a skutků, avšak za svá svobodná rozhodnutí neseme a musíme nést zodpovědnost. Kromě morální vazby, jež je přítomna vždy, je někdy důsledek příčiny uzákoněn ve formě trestu. Mnohem častěji je ale následkem nějaký projev, vesměs však neadekvátní míry či dokonce naopak postihu v oblasti společenských, mezilidských vztahů, kdy úřadují moc, peníze, autorita, tradice, lidské touhy a slabosti…. – a morálka a pravda čekají na konci fronty. Přitom právě v případě svobody slova by měl být původce brán na zodpovědnost jen za jejich ne/pravdivost, nikoli za to, zda se někomu líbí či nelíbí. Ostatně soud svědkům neumožňuje vypovídat nezávisle, co si zamanou, nutí je pod trestem vypovídat pravdu. Morální člověk se i přes poskytnutou nezávislost pevně udržuje jednu závislost – zodpovědnost za pravdivost svých slov, a naopak, pokud je nucen do závislostí, usiluje o osvobození od nich krom té jediné – zodpovědnosti za pravdu. Trestat za pravdu nikoli, trestat za lhaní a za potlačování pravdy, pokud nejde o „milosrdnou lež“ (a ani ta není u soudu přípustná), ano. Pak je na taktu či různých úmyslech toho kterého, kdy a jak pravdu komu sdělí, což sebou ovšem nese další rovinu zodpovědnosti. Přinejmenším tu, zda škody z taktického pozdržení či dávkování pravdy nebudou nakonec větší, než kdyby byla oznámena hned a natvrdo.

Česká televize, Český rozhlas a Česká tisková kancelář, jejich pracovníci, musejí být osvobozeni od řady faktorů, které by omezovaly jejich činnost, od existenčních starostí po pracovní podmínky, zejména ale pravdivost zpravodajství a vyváženost publicistiky, avšak současně musejí nést zodpovědnost za pravdivost informací a vyváženost předkládaných názorů. Občané, resp. jejich stát, si nezřídili veřejnoprávní média jen jako další z mnoha informačních zdrojů (ve zpravodajství a publicistice, nemluvě o obrovské úloze ve vzdělávání, výchově, kultuře a umění). Mají být kotvou, na níž v moři nezávislých, soukromých médií jen vágně zodpovídajících za pravdivost informací, které díky své nezávislosti produkují, budou zavěšeny co nejpravdivější informace. Proto se musejí právníci veřejnoprávních médií občanům, resp. poslancům, zodpovídat za pravdivost zpráv, nikoli jako pracovníci soukromých médií majitelům za ziskovost. Od veřejnoprávních médií nečekají občané zisk v podobě korun, ale pravdu. Pravdu v její dosažitelné komplexnosti objektivního popisu faktů (událostí) z možných pohledů a v přiblížení příčin, vývoje a souvislostí. Pravdu podanou seriózně, včas a perfektní češtinou. Veřejnoprávní média je záhodno obraňovat od rozličných závislostí – tak, aby jim nebránily v primární úloze poskytovatele co nejúplnější pravdivosti výpovědi o světě, ale zase ne natolik, aby ztratily soudné povědomí o tlacích, jimž jsou občané a instituce vystaveny. Naprosto prvotní v jejich hodnocení musí být nikoli zpráva o hospodaření, nýbrž realizované pravdivostní působení v souboru patřičných parametrů.

Parametry hodnocení objektivity a vyváženosti

Při hodnocení objektivity, vyváženosti zpravodajství a publicistiky nestačí jen počet minut pro tu kterou stranu (třeba v poměru k počtu voličských hlasů). Stejně tak důležité je sledovat čas, kdy byl komu dán prostor, zda v hlavní zpravodajské relaci či v krajském zpravodajství, v hlavním čase nebo po půlnoci či ráno. Z toho se odvíjí, jak počet diváků nebo posluchačů, tak význam, který médium informaci přikládá. Třetím měřitelným faktorem je délka jednotlivých příspěvků – dostává dotazovaný čas jen na pár slov (souhlasu/nesouhlasu, nějaké fráze) nebo i na několik vět, kde může vysvětlit důvody svého postoje, kontext, rozvést možnosti apod.? Dalším parametrem je vyznění příspěvku, zda straní tomu či onomu, nebo zda je neutrální. Zatímco předchozí lze natvrdo změřit, zde vystupuje riziko subjektivity hodnotitele, takže jich musí být více. Stejně tak významným je zhodnocení, k čemu je dotyčný dotazován – ke státnímu rozpočtu, pádu vlády, k nějaké aktuální záležitosti nebo ohledně slevy na poplatku za psí exkrementy plánované napřesrok?

Je nedůstojné profesionálního novináře zpochybňovat efekt měření objektivity a vyváženosti meditováním, zda politikovi měřit poskytnutý čas nebo počet slov. Nebo se v té souvislosti dovolávat počtu zmínek o tom kterém činiteli za určitý čas vysílání – jakkoli jsou texty s X zmínkami o komsi pro čtenáře zajímavým a potřebným zdrojem, jsou zcela jiné kvality než texty, v nichž dotyčný není zmíněn ani jednou – protože on je jejich autorem. Žádné „bidelnické“ články komentátorů nenahradí vlastní slova dotyčného. Nestačí ovšem útržky vět, nutné jsou ucelené texty, které seznamují s jeho autentickými názory, myšlenkovými pochody. Jestli zaboduje, nebo se znemožní – to je jeho věc. Přitom v případě demagogů a extrémistů napadajících všeobecně uznávané humanistické hodnoty (nepřijatelnost krádeží, loupeží, vražd, podvodů, vydírání, rasismu apod.) není zapotřebí pokaždé ihned vyvracet všechny jejich žvásty, což samozřejmě by trvalo déle než jejich blábol, protože stačí vyargumentovat jen některá z jejich tvrzení, aby byli znevěrohodněni a odhaleni jako lháři, manipulátoři, xenofobové, psychopati.

Referendum? Ne

Je velmi výmluvné, že síly, které zvaly žáky, studenty a občany do ulic, aby vyjevili své politické mínění, se zdají totožné s těmi silami, které tak brojí proti přijetí zákona o celostátním referendu. Udělat z lidí tupý nástroj k (emotivnímu, bezmyšlenkovitému a zbrklému) rozbití čehosi – to ano. A terč může být jakkoli legální a být výsledkem procesů demokratických instrumentů, jež jinak velebí a užívají i strůjci tohoto boření. Dát ale stejným lidem možnost říci (v seriózním, informovaném, poklidném procesu racionálního hledání a rozhodování) tak a tak – to nikoli.

V této souvislosti stojí za pozornost, že organizátoři protestů na Slovensku se nepokusili o vyvolání referenda o předčasných volbách. Slovensko přitom už absolvovalo bezmála deset celostátních referend, několik na základě občanských petic, takže celostátní hlasování o vážné otázce tam není nedosažitelné. Mají-li občané účinný a dosažitelný zákonný mechanismus prosazení své politické vůle, měli by jej přednostně užít, ukázat seriózně, kultivované svoji sílu poznání, přesvědčení a zodpovědnosti, a „ulici“, provázenou riziky emocí a manipulací, si nechat až pro případ, kdy mocní demokracii a právo ignorují. Navíc „ulice“ zaplněná až po důkladném rozvážení problému v referendové kampani již není „ulicí“ davu, nýbrž má předpoklad být „ulicí“ masy.

Kritiku za nedávné zmanipulované demonstrace nemiřme na protestující žáky, studenty, dospělé, svedené nezkušeností a filtrovanými informacemi nebo přímo výmysly. Miřme ji na demagogické, populistické politiky, jejich zaslepené přívržence, a hlavně jejich zákulisní loutkovodiče. U mladých je naopak správné, pokud se s informacemi, které měli, rozhodli vzepřít. Kdo poctivý by neprotestoval proti lžím, nespravedlnosti, agresivitě? Jejich mravní rozhořčení zafungovalo proti zlu naprosto správně. Mělo to jen „drobnou“ vadu na kráse – ke startu byl užit cinknutý signál lží a polopravd, což si ovšem mladí lidé, nezkušení v pohybu na informačním poli (či spíše bažině), těžko mohli zavčas ověřit. Jejich intelektuální a mravní emancipace od autorit, k níž přirozeně v každé generaci postupně dochází, vychází zprvu ještě z informačních zdrojů právě těch autorit, od nichž se dospívající chce emancipovat. Začíná tedy sice používat už „vlastní“ hlavu, leč stále ještě „cizí“ informace.

Stínem demonstrací dětí a mládeže bylo, že k těmto akcím, jež jsou pro ně jakýmsi iniciačním rituálem nabývání politické dospělosti, byly nasazeny manipulativními zdroji falešné informace. Jaký to bude mít dopad na jejich budoucí politické přesvědčení, vnímání politiky? Jak dlouho se nechají vodit za nos těmi, kteří je uvedli do oslnivých světel ramp? Procitnou-li z balamucení, jaký postoj k věcem veřejným zaujmou?

Jinak zneužití dětí a mládeže k tomuto politickému cirkusu jen napomohlo odpůrcům snižování voličského věku v jejich odmítání takového kroku. Rovněž ovšem ukázalo intelektuální malost politických režisérů demonstrací mladých, když strategický nástroj – přivádět soustavně k volebním urnám politicky nezralé, nezkušené, zmanipulovatelné mládí a pak je při každých volbách očkovat cinknutými informacemi a získávat hlasy– obětovali ve prospěch jedné taktické bitvy.

Větší význam, než občanům odhalovat konkrétní lumpárny a manipulace jednotlivých politiků a novinářů, má naučit občany, především mladé, myslet a pohybovat se v informačním světě. Vést je k samostatnému hledání faktů a důkazů, ke sběru více pohledů na věci z více stran a k jejich posuzování počínaje hledáním nevyřčeného, nebo dokonce zamlčeného, přes sestavování posloupností příčin a následků po zvažování kontextu. Ať si nezávisle hledají odpovědi na své pochybnosti o pravdivosti informací. Svoboda, aby byla svobodou a nikoli lenošící „cochcárnou“, nese s sebou povinnost shromažďovat, hledat a posuzovat alternativy. Svoboda je totiž vězněm myšlení. Od takového věznitele ale dávali organizátoři posledních demonstrací v ČR a SR ruce pryč.