Historik Jiří Malínský představuje nedávno vydanou knihu, která mapuje protokoly a základní dokumenty 14. vysočanského sjezdu KSČ.
Pod tímto výstižným názvem vyšla před několika měsíci více než čtvrt století po zániku komunistického protosocialismu edice protokolu a základních dokumentů vysočanského 14. sjezdu Komunistické strany Československa doplněná úvodem a závěrem původního prvního editora Jiřího Pelikána a uvozující studií současných českých historiků Lukáše Cvrčka a Milana Bárty Hvězdný okamžik jedné generace. Neméně cenné jsou i v příloze připojené dokumenty z přípravné fáze počínající Dubčekovým referátem z plenárního zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa 29. 5. 1968 a končící v široké citační mozaice zejména tzv. horkého léta 1968 historickým provoláním předsednictva Ústředního výboru KSČ z předjitřních hodin pohnuté noci z 20. na 21. srpna 1968.
Vysočanský sjezd se sešel – jak známo – v prostorách ČKD v Praze-Vysočanech z iniciativy Městského výboru KSČ v Praze vedeného tehdy Bohumilem Šimonem; pololegální poměry prvních hodin po vpádu vojsk Varšavské smlouvy násobené mimořádným organizačním vypětím všech stupňů tehdejší komunistické infrastruktury povzbuzované neméně statečnými postoji pracovníků médií (zejména elektronických hromadných sdělovadel) vedly k výsledku, který překonal i očekávání organizátorů. Improvizace, jeden z nejsilnějších znaků novodobého češství a českoslovenství, slavila plný úspěch.
Ve vysočanských továrních prostorách se postupně během dopoledne shromáždilo 22. srpna 1219 delegátů zvolených na okresních a krajských konferencích během pozdního jara 1968. Připraveny byly i důležité dokumenty, které měly být zveřejněny na oficiálním sjezdu, jenž byl původně svolán do prvních zářijových dnů; mimo nové demokratické, ve své době neslýchaně otevřené stanovy to byl i průpravný výchozí text určený jako podklad pro následné diskuse na novém základním programu KSČ a analýza vývoje ve společnosti po 13. sjezdu (jakési reformní „Předpoučení“).
Průvodní dokumenty sjezdu (komuniké nově zvoleného ÚV KSČ, provolání určená československému lidu, prohlášení nově zvoleného předsednictva ÚV KSČ ad.) dokonale rozvrátily původní plány okupačních vojsk. Ruská vozidla vojenská i zpravodajská, jejichž osazenstvo bylo frustrováno skutečností, že i přes internaci Dubčekova vedení aktivity reformního křídla KSČ nejenže neustaly, ale naopak se vystupňovaly, a navíc se těší nezakrývané přízni a sympatiím drtivé většiny tehdy socialisticky cítícího a smýšlejícího obyvatelstva, nakloněnému ideji socialismu s lidskou tváří, projížděla – včetně KGB – bezradně Prahou. Navíc každou chvíli zaznívaly zmínky o sjezdovém jednání, jeho dokumentech i závěrech. Zoufalství a bezradnost podle přepadené země v nich nacházely zdroj naděje, síly a víry ve vítězství obrozované demokracie a národní i státní hrdosti. Původní okupantská představa uvozující Operaci Dunaj ustavením kolaborantské tzv. dělnickorolnické vlády navíc ztroskotala na nesouhlasném stanovisku třetího legionářského prezidenta armádního generála Ludvíka Svobody. Symbolem, který tyto naděje dále ztělesňoval, byl lidský a sympatie lidu spontánně přitahující Alexander Dubček. Dalšími jmény, do nichž byly srpnovou československou veřejností skládány naděje, byli předseda vlády Oldřich Černík a předseda Národního shromáždění politický vězeň padesátých let Josef Smrkovský. Velké vážnosti se v těch horečných hodinách a v těžkých dnech se těšil značné popularitě i předseda Ústředního výboru Národní fronty František Kriegel.
Západ projevoval československé veřejnosti své sympatie a těm Čechoslovákům, které srpnová agrese zastihla na letních dovolených, i praktickou pomoc. Dlouhodobě však byla tato situace neudržitelná mj. i proto, že byť z různých pohnutek část vedení začala sdílet přístupy a zásady vztahů a vazeb s Moskvou, pro něž na přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století zdomácněl termín kaadarismus; její koexistence s biľakovskou kolaborací byla sice nesnadná, ale, tísněna Moskvou, neméně defetistická a kompromitovaná. Pocit, že podpisem hanebných Moskevských protokolů není vše ztraceno a naopak mnohé zachráněno, byl zpola voluntaristickou pravdou, zpola sebeklamem. Symbol odporu, vysočanský sjezd, musel být odvolán a postupně odcházeli i vedoucí představitelé Pražského jara. Na přelomu let 1969/1970 se zcela změnilo složení nejen užšího vedení, ale i ústředního výboru. Kdo mohl a chtěl, odešel do exilu. Nemalá část však přesto zůstala a posléze se stala významnou částí rodící se opozice, jejíž většina se zkoncentrovala do ideově velmi různorodé Charty 77 na počátku r. 1977.
Sborník vysočanského sjezdu svým časovým záběrem tak daleko nesahá; končí v podstatě vynuceným schválením Moskevských protokolů Národním shromážděním na konci srpna r. 1968.
V tom však dějinný význam 14. sjezdu netkví. Přejdeme-li přes napínavý příběh lidské statečnosti (delegáti riskovali své životy a téměř všichni na tento svůj krok posléze doplatili existenčně), vidíme z půlstoletí vzdálenosti věci neskonale nadčasovější a trvalejší. Již tehdy bylo zřejmé, že systém, který nastoupil po únoru r. 1948, je dějinně obtížně obhajitelný, má své prakticky nepřekročitelné limity a že se plně obnažily jeho skutečné kořeny. Už se nemluvilo, nepsalo a nediskutovalo „jen“ o hospodářských potížích (třetí pětiletka nejenže nebyla splněna, ale prakticky se zcela rozpadla), zločineckých (státně teroristických) poúnorových politických procesech a dalších relativně slabších sankcích režimu v pozdějším období vůči nešablonovitým lidem, ale i o jednostranné závislosti na Moskvě, omezené suverenitě v rámci bloku (svého sovětového zobecnění se dočkala v tzv. Brežněvově doktríně omezené státní suverenity), o statisících těžce poznamenaných životů, ale i o východiscích z této hrůzy, jež vyjadřovala metafora socialismu s lidskou tváří.
Rodila se – těžce a nesnadno – alternativní společnost značné, byť stále limitované demokracie, prvků samosprávy, bylo rehabilitováno vlastenectví a zanedbatelné nebyly ani první kontakty s konstruktivní částí poúnorového exilu a osobnostmi typu Ferdinanda Peroutky, tj. demokratickou levicí První, Druhé i Třetí republiky, s odkazem Masarykovým a Benešovým, s mediálními osobnostmi, kterými se mezi jinými stali někdejší spoluředitel Osvobozeného divadla Jan Werich a účastník versailleských mírových jednání, historik dějin výtvarného umění a generační vrstevník čapkovské generace stařičký, ale duchovně svěží profesor Václav Vilém Štech.
Tyto skutečnosti se odrážejí svébytně i na stránkách dokumentů a protokolu vysočanského komunistického sjezdu. Vedle pronikavých argumentů Pelikánova uvozujícího textu (upozornění na mnohonásobné porušení demokratizujících prvků autoritativního režimu šedesátých let, rehabilitace obětí politických procesů ad..) zaznívají tyto nové tóny i z dobových dokumentů a osobitého výběru citátů z děl tehdy uznávaných klasiků marxovského i postmarxovského marxismu. Za všechny představme tento Leninův text: „Je třeba rozlišovat nacionalismus národa utlačujícího a nacionalismus národa utlačovaného, nacionalismus velkého národa a nacionalismus národa malého. Pokud jde o onen druhý nacionalismus, byli jsme my, příslušníci velikého národa, téměř vždy v historické praxi usvědčeni z viny na nekonečné spoustě násilí, a co více – dopouštíme se nekonečné spoustě násilí a urážek, aniž si to sami uvědomujeme … Přitom musí internacionalismus utlačujícího nebo tzv. velikého národa (byť i velikého jen svým násilím, velikého jen v tom smyslu, jako je někdo velký děržimorda) spočívat nejen v zachování formální rovnosti národů, ale i v takové nerovnosti, kterou by národ utlačující, národ velký, nahrazoval onu nerovnost, která se v praxi skutečně vytváří. Kdo to nepochopil, ten v podstatě setrval na maloburžoazním stanovisku, a proto nutně musí každou chvíli sklouzávat na stanovisko buržoazní.“ I tyto výroky skrývaly desítky svazků dobových edic sebraných spisů Marxových, Engelsových, Leninových a velmi příležitostně i Kautského či Bebela.
Stalinistická fasáda režimu, který se ze všeho nejvíce obával skutečně svobodného, kritického, zejména humanistického levicového myšlení, byla tím vším ohrožována ve své vnitřní podstatě, ale i v praktické činnosti politické, správní, hospodářské a kulturní. Státostrany ruského bloku byly obnažovány, jejich jednostranná mocenskost parazitující na někdejších ušlechtilých ideálech logicky prezentována jako opak toho, co deklarovala. Z pohledu Moskvy a jejích více či méně koloniálních satelitních států to byl nepřijatelné. Tady neútočila pravice ani liberální levice, tady se někdejších snů dovolával socialismus s lidskou tváří, komunistické vedení, které nepotřebovalo policejní pendreky ani pušky, protože působilo svou vůlí věci měnit a napravovat, síly země ne drolit, ale spojovat, myšlenky a myšlení ne potlačovat, ale podněcovat ve svobodné soutěži kultivovaného výkonového principu. V duchu Masarykově, Benešově, Šmeralově, Novomeského. Východní agresoři silou potlačující to, co bylo ideově nevývratné, dějinně upadli do pasti, kterou chystali jiným.
Pražské jaro československé společnosti jakoby se vracelo do prvních meziválečných let, let, měsíců vzrušených dialogů všech tří internacionál, Socialistické, Třetí i Vídeňské i nadějí a radosti prvních mírových dnů, týdnů a měsíců poválečné éry přelomu let 1945 a 1946. I to je nadčasovým poselstvím neprávem zapomenutého vysočanského sjezdu. Sjezdu, který spontánně budoval dávno zbourané mosty k lidem dobré vůle z druhého břehu. Sjezdu, který chtěl napravovat a léčit staré rány. Napravovat, vývojově převrstvovat a pozitivně překonávat.
Více než třísetstránkový svazek doplňuje již exilový doslov Jiřího Pelikána, který také zařídil magnetofonový záznam sjezdového jednání. Jeho poslední stránka je symbolická: text, který vznikl roku 1969 pro vídeňské vydání (v proslulém nakladatelství Europa Verlag) podepsal ještě jako člen ÚV KSČ. Po takřka padesáti letech vzornou péčí nakladatelství Novela bohemica žurnalisty a publicisty Zdenko Pavelky vychází texty obnoveného jara české tvořivé levice jako připomínka pozoruhodné události našich novodobých dějin. Události vpravdě světové, globální.