Architektka Marie Švábová (ASORKD) vysvětluje, proč některé současné architektonické stavby v Praze budí odpor jejích obyvatel.
V poslední době je v Praze registrováno minimálně 30 občanských sdružení nebo spolků, které
se zaměřují na ochranu svého města před modernistickou architekturou, jejíž realizaci
schválily památkové a správní instituce. Mezi členy spolků jsou tzv. laici i zástupci odborné
veřejnosti. Je to opravdu jen odpor ke všemu novému, nezvyk, nepochopení, co je nutí věnovat
volný čas organizování demonstrací a psaní petic? Modernímu umění rozumí málokdo,
ale do ulic se kvůli tomu lidé nevydají.
Architektura totiž pro ně znamená víc, než volné umění – vytváří prostory, ve kterých žijí, je
to jejich životní prostředí. V případě historických měst jde o životní prostředí mimořádných
hodnot, které naplňují geneticky dané psychické, emocionální a kulturní potřeby člověka.
Ochrana města neznamená setrvání v neměnnosti, ale pokračování vývoje města při zachování
a rozvíjení hodnot, pro které je chráněno. Současnou architekturu potřebuje každé i památkově
chráněné město, ale ne každá v náročném prostředí obstojí.
Některá moderní architektura Prahu obohatila, některá ale s městem nikdy nesrostla a způsobila
trvalé škody. Pro dnešní dobu umožňující neomezenou pluralitu názorů je charakteristické,
že úředníci zaměstnaní na památkových institucích nedospívají k přesvědčivým názorům,
zatímco aktivní veřejnost vnímá jasně – nehodí se to tam. Vysvětlení je právě v tomto prostém,
nejčastěji používaném argumentu. Tak zvaní „laici“ vnímají architekturu v souvislosti
s jejím okolím. Odborníci v úřednických řadách se zaměřují výlučně na samotnou stavbu, posuzují
jen její design. Uvedeme zde několik příkladů z poslední doby:
Palác EURO z r. 2002 na Václavském nám. každý za moderní architekturu považuje. Protesty
se nekonaly. Budova nevstupuje agresivně do prostoru náměstí, nepřekřikuje své sousedy.
Respektuje výšku parteru náměstí, akcentem nároží rezonuje s bohatou siluetou živého bulváru,
charakterizující dolní část náměstí.
Projekt novostavby na rohu Opletalovy a Václavského náměstí v jeho horní kultovní části,
ovládané dominantou Muzea a svatováclavským sousoším, se s odporem veřejnosti setkal.
Byla zastavena demolice takzvaného Kozákova domu, který dosud na předpokládaném staveništi stojí. Při zběžném pohledu má architektura paláce Euro a „Květinového domu“ mnoho
společného. Důvodem odporu proti ní je opět kontext návrhu s okolím. Zatímco Kozákův
dům na místě „dokonale sedí“, Květinový dům porušuje kompozici horní – zcela odlišné – části
náměstí: ohrožuje dominantní postavení Muzea a svatováclavského sousoší. Monumentální
klid kultovního prostoru by poškodil i odlišný materiál – večer by svítící skleněná fasáda zcela
změnila jeho smysl. V obou případech reagovali občané na vztah stavby k prostoru – ten
památkáře a renomované kritiky zřejmě nezajímá.
Podobnou dvojici můžeme ukázat i na Příkopech. Představíme dům s hodinami ještě Na Můstku
od architektů Aleny a Jana Šrámkových a palác Myslbek. Zatím co dům Na Můstku se
začlenil do svého prostoru naprosto přirozeně, palác „Myslbek“ spojením více parcel pod
jednou fasádou porušil měřítko třídy Na Příkopech dané rytmem historických parcel. I oficiální
kritici se v tomto případě shodují na negativním hodnocení této stavby, nezvykli si.
V současné době vzbuzuje vášně „maršmeloun“, dům s exklusivní byty navržený pro italského
investora architektem Fránkem do historicky cenného souboru kláštera sv. Anežky České
a barokního kláštera při kostele sv. Judy a Tadeáše. Demonstrace proti jeho realizaci zaplnila
prostor Vodičkovy ulice od Novoměstské radnice za pasáž u Nováků. Protestovali i pražští
radní z Magistrátu, odborná veřejnost a samozřejmě členové obou sdružení U Milosrdných
a Na Františku.
Důvody silného odporu proti této stavbě jsou opět v nevhodném vztahu s okolím. Vyjádřeme
ho v kótách převzatých z dokumentace k územnímu řízení: fasáda maršmelounu převyšuje fasádu
barokního špitálu sousedícího přes ulici Kozí (vzdálenost 8 m) o 3,65 m. Z druhé strany
fasády půvabných barokních patrových domů v ulici U Milosrdných v odstupu pouhých dvou
metrů o neuvěřitelných 11,85 m! Dominanty souboru a symboly naší národní identity – kostely
sv. Františka a Salvátora – degraduje maršmeloun převýšením o 5,65 m. Dále je tu nesouměřitelnost
měřítek členění novostavby a okolní historické architektury. Maršmeloun doslova
drtí jemné architektonické detaily barokního špitálu a gotických kostelů. Investor se nevzdává,
právě bourá klášterní zeď.
Dalším kontroversním návrhem, kterým žila Praha 6 několik let, než se podařilo aktivistům
z několika občanských sdružení stavbu zastavit, je budova LINE – přezdívaná Bílý medvěd
aneb Hromada lívanců na Vítězném náměstí v Praze 6 (viz obr. na další straně).
Podle osy symetrie vytyčené v pokračování Dejvické je budově LINE přiřazena stávající budova
Generálního štábu.
Pro výšku římsy a hřebene střechy budovy LINE, byla podle platného regulativu závazná
římsa a hřeben střechy Generálního štábu. Autor návrhu nazval římsou budovy LINE sotva
patrnou žlutou lamelu na fasádě – viz obrázek níže. Hřebenem střechy je konec fasády návrhu
novostavby.
Památkářům ani stavebnímu odboru nevadilo, že LINE ve skutečnosti žádnou římsu ani šikmou
střechu, se kterou regulativ počítal, nemá. Návrh dostal kladné vyjádření. Nevadilo jim,
že předimenzovaná budova dynamického tvaru vstupuje do prostoru přísného řádu prof. Engela,
pro který byly Dejvice prohlášeny památkově chráněnou zónou, že vyváženost koncepce
Englova návrhu (i když nedokončené) na kruhovém půdorysu by tato novostavba změnila
v trvalý chaos. Vadilo to občanům.
Příklad hodnotné moderní architektury – tzv. Skleňák (viz foto dole) je nedaleko.
Richard Podzemný respektoval prostor Třídy Československé armády i Náměstí svobody,
dům ho neporušuje. Zachoval výšku parteru, šikmé střechy sousedů nahradily ustupující terasy
– použití ve své době nových materiálů nijak kontext s okolím neohrozilo.
Na uvedených příkladech můžeme názorně ukázat, co charakterizuje ty úspěšné a naopak
co mají společného ty odmítané návrhy a realizace?
Odpověď nenajdeme pouze v hodnocení jejich architektury jako individuálních objektů, ale
především v kontextu těchto staveb s okolím, s prostory ulic a náměstí, do kterých vstupují.
Všechny stavby veřejností přijaté a oceňované neporušují prostor, do kterého vstoupily,
spolupracují s ostatními domy na zachování jeho celistvosti a navazují svým členěním na jeho
měřítko (poměr členění). Odmítané stavby své okolí agresivně přehlušují, ruší integritu
svého prostoru jak svým objemem, tak měřítkem členění svých fasád. Nerespektují kontext
s okolím, základní kvalitu architektury, ale chovají se jako reklamní design.
Základem koncepce našich (i evropských) historických měst do konce 19. století jsou jasně
vymezené, definované – tj. zástavbou pevně ohraničené – prostory ulic a náměstí. Jednotlivé
objekty se podřizují řádu svého prostoru, nepřekřikují se, i když si zachovávají svou osobitost.
Těmto prostorovým vztahům, odborně nazývaným priorita prostoru, vděčíme za nádhernou
souhru různých slohových období, kterou je Praha proslulá.
Dalším nástrojem proslulé harmonie slohů je závazné sestupné měřítko členění hmoty staveb
– od základního členění – střecha, fasáda, parter – až po drobné detaily dveří a oken – případně
ornamentálních prvků. Tady je důvod harmonie obrovské hmoty sv. Mikuláše na Malostranském
náměstí v Praze s drobnými domy v okolí. Velkou rozdílnost objemů staveb sjednotil
sdílený sestupný řád měřítka jejich členění. Pokud by na místě barokního chrámu s kupolí
stál nečleněný skleněný hranol, k souznění stylů by nedošlo. Podrobně zákonitost členění
„krásných“ staveb popisuje Nicos Salingaros, matematik a teoretik urbanismu a architektury
na universitě v Texasu (Principles of Urban Structure a A Teorie of Architecture – 2012).
Jeho matematicky doložené zákonitosti v architektuře provází praxe současných významných
architektů většinou v anglosaské oblasti.
Priorita prostorů a řád členění architektonické hmoty byly dodržovány zcela intuitivně do
konce 19. století. Význam nehmotného prostoru v architektuře a urbanismu ustoupil racionalistickému
funkcionalismu, soustředěnému pouze na hmotnou složku architektury. Členění
architektonické plochy se považovalo za zbytečné. Teprve nové vědecké výzkumy především
v oblasti psychologie prokázaly nezastupitelnou úlohu vymezeného prostoru a členění hmoty
pro vizuální vnímání prostředí. V 18. století popsal význam prostoru pro přijímání informací
z našeho okolí německý filosof Immanuel Kant. Poukázal i na to, že nejsme schopni se ztotožnit
s prostorem nekonečným, nevymezeným, ale pouze ohraničeným do pevné formy. Jen
tam si uvědomujeme své postavení. Tuto funkci vymezeného prostoru intuitivně chápali stavitelé
našich historických měst. Architekt a teoretik urbanismu Camillo Sitte ve své Stavbě
měst podle uměleckých zásad zdůraznil význam opticky uzavřeného celistvého městského
prostoru jako podstaty urbanity města. Proto jako město vnímáme především jeho historické
jádro – v Praze její Památkovou rezervaci. Rozvolněná zástavba okrajových částí představu
města nesplňuje.
Jasně vymezený prostor dává možnost dobré orientace – každý ze zkušenosti ví, že jedním
pohledem pozná, ve které ulici nebo náměstí historického města se nachází, aniž by si uvědomoval
vzhled jednotlivých domů. Naopak na sídlišti, které prostor nevymezuje, těžko hledá
orientaci podle jednotlivých objektů. Neméně důležitý je vliv uzavřeného prostoru na chování
lidí. Dává jim pocit bezpečí, který je podmínkou vzniku empatie, pospolitosti – bez kterých
by nebylo civilizace. Naopak, prostor rozbitý agresivitou individualizovaných objektů vyvolává
chaos a stres. Tyto vlastnosti prostoru by měly být v územním plánování více zohledňovány,
než dosud – patří k ekologii města. Lidi neuspokojuje výstřednost, chaos, tu vyhledávají
v zábavních parcích. Ve městě potřebují harmonii.
Město je životním prostředím lidí – architektura a urbanismus musí z této skutečnosti vycházet.
Lidé právem požadují od svých měst existenciální podporu, naplnění svých geneticky daných
psychických a emociálních potřeb, které jsou stejně důležité, jako čistý vzduch a přiměřená
hladina hluku, fungující doprava a sítě. Právem protestují proti chaosu, který vnáší do
města agresivní stavby. Přijetí takové architektury není záležitost zvyku. Lidé by se museli
zbavit svých vrozených předpokladů pro vnímání svého prostředí, pro přirozenou orientaci.
Bohužel, našim současným kritikům vnímání kontextu architektury chybí – soustředí se pouze
na dům jako takový, na jeho design. Přistupují k architektuře jako k volnému umění v galerii.
To je v mnoha případech určeno pouze pro poučené znalce, bohužel někdy i pro snoby. Přirozený
estetický zážitek tu nahrazuje v mnoha případech satisfakce z poznání určitého již popsaného
názorového směru (-ismu). K tomu přistupují tlaky developerů usilující prosadit z daleka
viditelnou architekturu – reklamu – v místech s vysokou atraktivitou. Mnozí architekti
nechápou, že architektura, kterou prosazují, atraktivitu města brzy ukončí. Historické město
už své dominanty má – měli bychom je chránit a ne potlačovat. Výstřední stavba může být
oceňována v chaotickém prostředí některých západních měst – pomáhá orientaci. V památkově
chráněných městech s vlastními akcenty pro ni většinou místo není.
Řešením pro ochranu našich měst by bylo kvalifikované vyhodnocení prostorových vztahů,
které by bylo podkladem pro vytvoření přiměřených regulativů v chráněných územích. Regulativy
by vymezily možnosti developerů již ve stádiu investičních záměrů a výrazně omezily
korupční prostředí. Bohužel, současný i nový památkový zákon se stará pouze o jednotlivé
kulturní památky, ochranu měst pouze obecně deklaruje, nástroje pro ni nemá.
Valná část naší laické společnosti i zástupců „oficiálních odborníků“ je přesvědčena, že výstřednost,
agresivita měnící zásadně charakter prostředí, patří k podstatě moderní architektury
je důkazem její „světové“ úrovně. Skutečnost je jiná. Výsadní postavení si architektura tohoto typu zachovává především v postkomunistických, totalitních a rozvojových zemích, které se
tak snaží deklarovat možnosti neomezené svobody kreativity a prokázat příslušnost k zemím
vrcholných technických možností – často za cenu nesmyslných a zcela neúměrných nákladů.