Debata v německých médiích o vývoji v Itálii byla v řadě případů urážlivá, xenofobní a arogantní. Například Spiegel si hověl v xenofobii a sebeklamech.
Minulý týden se objevily důkazy, že politický diskurz v Německu ohledně eurozóny se dostal mimo kontrolu. Lidé se správně pobouřili nad obálkou časopisu Spiegel. Tento časopis začal už na konci 40. let v demokratickém duchu, ale jeho současní editoři si očividně hoví v xenofobii a sebeklamech jako z 30. let. Není to jen obálka, která je urážlivá. Úvodník je ještě horší, píše Wolfgang Münchau pro Eurointelligence.
Úvodník od Jana Fleischbauera s titulkem „Somráci z Říma“, je plný opovržení. Podivuje se nad tím, jak nazvat ty, kteří spravují své finance stylem „dolce far niente“ (sladké nicnedělání), a to penězi druhých. Není těžké uhodnout, koho asi tak myslel. A na konec ještě pěkně napíše, že když žebrákovi naplníte tašku, má alespoň poděkovat. A závěr je, že žádná ctihodná země nemá žádat o pomoc, když si může pomoci sama. Žádný důstojný národ nechce být jako somrák. Italové se přeci už za tuto fázi dostali.
Francouzská média se moc návrhům Angely Merkelové ohledně eurozóny nevěnují. Ale tohoto si všimli. Francouzský časopis Marianne píše, že Spiegel a jeho obálka ukazují na aroganci, stereotypy a autoritářství ve vztahu k mediálnímu pokrytí krize v Itálii. Není to příklad solidarity.
K tomu vezměme neuvážené výroky německého komisaře Oettingera. Ostatní němečtí politici postupovali v podobném duchu. Rehberg za CDU varoval Itálii, že si hraje s ohněm a ohrožuje celou eurozónu. No a Ferber z CSU už rovnou řekl, že v nejhorším případě by trojka (tj. MMF, ECB a Komise) měli napochodovat na Řím a převzít kontrolu nad italským ministerstvem financí.
Kluth pro Handelsblatt napsal, že Německo představuje opak toho, co spojuje jižní eurozónu. Kluth také říká, že tyto dvě strany nelze smířit v dlouhém období, ať už Merkelová cokoliv sesmolí v krátkém období. Místo tohoto rozpolcení nechává vzniknout kulturní narativy, které používají ty nejhorší stereotypy. Tato propast předurčuje zkázu návrhů Macrona na reformu eurozóny, Kluth o nich píše, že mají „jižní příchuť“. A vyzývá navrhovatele, aby raději vzali zmenšující se unii, než aby ohrozili celou eurozónu. No a jak jinak, píše Münchau, žádná reflexe toho, jak Německo samo přispělo ke krizi.
Georg Blome ve Spiegelu se pak věnuje v historické perspektivě zdrojům německého excepcionalismu (pocitu výjimečnosti). Domnívá se, že jedním z důsledků Vídeňského kongresu před 200 lety byl německý provincialismus s dopady, které dodnes převažují. A selhání v reformování eurozóny může mít podobně dlouhodobý politický dopad – vytvoří propast mezi pracujícími třídami a globalizací.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.