Historik Jiří Malínský polemizuje s některými dnešními výklady československých dějin, které prezentovala diskuze Jak básně spolkly politiku.
Pod poněkud nafouklým a spíše zavádějícím názvem Jak básně spolkly politiku přineslo poslední číslo Salónu deníku Právo přepis podstatné části diskuse politizujících intelektuálů Ondřeje Slačálka, Mileny Bartlové a Václava Bělohradského. Tři představitelé tří generací se soustředili na tradici 28. října s příchutí lehké revize tradice, kterou s sebou toto datum nese. Úroda velmi pomyslné kvality, kterou s sebou toto spíše povídání přineslo, je předmětem následujících řádek.
V prvním okruhu o významu 28. října jsme se dozvěděli, že byl kulturním ochuzením národa (skutečný vývoj První republiky nesl s sebou nezávisle na pocitech Bartlové či smrti korunního prince Rudolfa Habsbursko-Lotrinského, jak mínil Bělohradský, opačnou tendenci; za vysvobození ho však označil pouze Slačálek). Přecenění úlohy a významu Zdeňka Nejedlého bylo doprovázeno až černobíle ignorací tragického desetiletí 1938–1948. „Toxická směs lidovosti a lyričnosti“ byla na straně levých avantgard i dalších proudů tehdejší české a československé literatury kupodivu doprovázena rozmachem dramatické i prozaické tvorby a až na světové úrovni působící tvorby humoristické a satirické; ještě výrazněji to platilo o lyrické poezii. Podceňovat nelze ani rozmach malých divadelních scén. První republika byla ve skutečnosti pařeništěm kvality jak starší konzervativní generace, tak generace střední (mj. bratři Čapkové, Majerová, Olbracht a řada dalších) i mladé (poetisté, generace třicátých let, ruralisté, katoličtí autoři), rychlým sílením slovenské a také německočeské literatury. Že se dobovému kritickému měřítku jevila tato nadčasová kvalita jako soubor nedostatků a šedé prostřednosti, ukazuje na jinou kvalitu československé společnosti: vlastní mimořádně kvalitní kritickou sebereflexi, jejímž hlavním představitelem byl F. X. Šalda s jedinečným fenoménem Šaldova zápisníku a plejáda dalších osobností, jejichž jména jsou dnes úspěšně zapomínána. Jinak řečeno: První republika – a ozvěnově slibný rozmach Třetí republiky a Pražského jara – se stala úspěšným dovršením národního obrození a východiskem k dotvoření etnik, obývajících její území, v moderní národy a národnosti a dozrání samotného českého národa do stadia etnika srovnatelného ve všech ohledech se západními demokraciemi i ruským leninským (ne stalinským) experimentem.
Druhé téma teorie československého národa nevydrželo zkoušku času, což výslovně na půdě exilového Ústavu Dr. Edvarda Beneše (1950–1964) uznali také přímí pokračovatelé Masarykova a Benešova odkazu v první polovině padesátých let. O třicet let dříve však šlo o věrohodnou vědeckou teorii vyrůstající z ideové tendence vázané nejen v českém, ale i slovenském prostředí na historickou vývojovou tendenci vázanou spíše na evangelickou část našich východních sousedů. Popírání historického státního českého práva (Slačálek) – tj. popisné konstatace, že svatováclavská, karlovská a husitská staročeská státnost nikdy nezanikla – je v rozporu se skutečností Komenského odkazu, kroměřížské konstituanty (1848), táborového hnutí (1868 – 1871) vyúsťujícího do fundamentálních článků (1871) a odporu drtivé části českého národa vůči předchůdci Mnichova – tzv. punktacím (1890 – 1891); poslední český král Ferdinand V. Dobrotivý zemřel na pražském Hradě v sedmdesátých letech předminulého století a u české Prahy se těšil značné popularitě. Na místě je připomenout i monumentální luhačovská česko – slovenská setkání a nezištnou českou pomoc slovenskému národnímu hnutí, kterou Milan Hodža výstižně charakterizoval jako útěk Slováků do českého Egypta; plně to platilo i pro socialistické dělnické hnutí. Teprve v této souvislost vynikne význam koordinovaného úsilí české předříjnové politiky, jehož důležitou součástí byl i chápavý a podpůrný význam šmeralovského aktivismu během první světové války. Skutečnost, že fatální chyby vídeňské vlády zcela znemožnily federalizaci monarchie (ještě v září 1918 Vídeň oficiálně usilovala o rozbití dnešního Česka), nebyla vinou prvního odboje; Čechoslováci tu šli v jedné řadě s Poláky, Jihoslovany, Italy a dalšími utlačovanými národy a národnostními menšinami obou součástí podunajského habsbursko-lotrinského soustátí.
Zpochybňování špičkové národnostní politiky První republiky, symbolizované TGM a EB, dostává Bartlovou do vysloveně ofsajdové pozice (postavení mimo téma diskuse). Ano, spolu s Podkarpatskou Rusí, která o začlenění do Československa Masaryka výslovně požádala prostřednictvím své krajanské americké minority, to ve skutečnosti svědčí o nezištnosti a čestnosti české politiky včetně mladočeských liberálních vlastenců kolem Karla Kramáře; koncept severojižní středoevropské demokratické federace, diskutovaný na severoamerické půdě, v mnohém připomíná poválečnou evropskou integraci. Mnohonárodní nebyla jen ČSR; četné minority obývaly i území potrianonského Maďarska, první Rakouské republiky, Polska, Jugoslávie a vlastně všech nástupnických států. Údajný deficit demokracie daný tzv. čechoslovakistickým obsahem První republiky (ve skutečnosti česko – slovenské vzájemnosti, jež žije i dnes) je neživotná abstrakce Bartlové. Třicátá léta byla postupným překláněním k respektování slovenské autenticity, hledáním nového tvaru československé státnosti (EB směřoval tyto úvahy svých dvou prezidentství let 1935 – 1949 směrem k československé obdobě švýcarské inspirace – tj. československý státní (občanský) národ měli tvořit kromě páteřních Čechů a Slováků čeští i slovenští Němci a Rusíni, které chtěl řešit důsledně na půdorysu druhé československé ústavy z 29. 2. 1920, pro niž hlasoval i Andrej Hlinka) a hledáním hospodářských, Československou republiku tmelících projektů, jak je mj. ve své průkopnické prognostické knize Stát pro 40 milionů (1937) podal Jan Antonín Baťa. Tyto reformní podněty vyrůstaly z keynesiánského podloží (jejich velkým propagátorem byl mj. sociální demokrat prof. Josef Macek). Československá státnost však pokračuje i dnes jednak češstvím Česka, jež v sobě zahrnuje nejpočetnější slovenskou národnostní minoritu, jednak nadstandardními vztahy Prahy a Bratislavy v duchu nejlepších tradic Českého národního povstání a Slovenského národního povstání i étosu Pražského jara; slučující nadčasovou osobností jsou tu v tomto ohledu především Milan Rastislav Štefánik a Alexander Dubček. Milena Bartlová je v tomto ohledu podobna Václavům Klausovi a Havlovi, kteří podle slov Pavla Kohouta na podzim 1992 hledali na Vyšehradě za bílého dne se svíčkami v rukou smysl prvorepublikově páteřní tisícileté české státnosti, státnosti jednoho z nejstarších a nejkulturnějších národů evropského lidstva (Maxim Litvinov ve Společnosti národů r. 1938; První republika sebe samu traktovala důsledně západoevropsky).
Ano, třetí téma, téma mnichovanské časované bomby, má plynout z údajného zneuznání Němců (Bělohradský). Zužovat německočešství a jeho restaurační (revanšní) snahy na Hitlera a argumentovat demokracií je značně lehkovážné. I dnes by otázka sebeurčovacího práva ne národů, ale národností (Ladinové, Bretoňci, Walesané, Skotové, Kašubové, Lužičtí Srbové) a národnostních menšin vyvolala v unijní Evropě, postavené na základech národních států, nikoliv národnostních menšin a následně na tomto principu založených referend, přinejmenším poprask (připomínám balkánský válečný konflikt devadesátých let a nedávné a doposud neřešené a stále neuzavřené katalánské emancipační úsilí). Slačálek oprávněně upozorňuje na úskalí tohoto prezentistického postupu (diskusi zaslouží samotné pohoří Kanců – Sudety jako sjednocující pojem českého němectví). Ztotožňovat zprvu fašizující a posléze klerofašistické luďáctví s většinovým slovenským hlasem (Bartlová) je přinejmenším nešťastné; nosným sloupem moderního slovenství a československé bezpomlčkové vzájemnosti je tradice Benešova prozatímního státního zřízení (1940 – 1945), Slovenského národního povstání i společného boje ve východní i západní exilové československé armádě (jejím symbolem je vedle stovek a tisíců jiných Slováků hrdina SSSR kapitán Ján Nálepka nebo hrdinové atentátu-rozsudku nad nacistickým válečným zločincem Heydrichem). Slova tragédie a katastrofa nejsou vyprázdněná; hroby hrdinů boje i statečných osob válečné každodennosti prvoválkových legionářů i mužů a žen druhé světové války si připomínáme víc než nedostatečně; myšlenka, že jejich odhodlané strádání bylo bojem o chiméru by v jejich prostředí vedla k podání nanejvýš hmatatelné a pádné odpovědi. Jistotou je v tomto ohledu podstatně pádnější fakt: alzheimerovsky nihilistický vztah významné části soudobého Česka k vlastním historickým tradicím a kořenům.
První republika je bez ohledu na své nemalé nesporně stinné stránky (partokratické tendence, ztráta předválečných trhů, nemalá korupce, boj s lidskou biedermaierovou malostí, hrůzná bída jejího východu a pohraničních území ad.) nejšťastnější a vrcholnou dobou nejen moderního češství. Míra její nesporné úspěšnosti by byla bývala ještě větší, kdyby jí velmoci byly dopřály delšího trvání. Česká mise, nesená idealistickou nezištností jak v hospodářském, tak v kulturním ohledu, nalezla ve slovenském případě dobře připraveného partnera, který svými průlomovými pokroky do značné míry zaskočil sám sebe. Skutečnost, že po zhruba 60 – 65 letech trvání československé státnosti došlo k úplnému vyrovnání životní úrovně, ekonomické síly i kulturní vyspělosti, mluví sama za sebe. V řadě případů dosáhlo tehdy kultivované české plebejství světové úrovně. Nejlepší české vlastnosti, vysoká vzdělanost, schopnost tvořivé improvizace, vynikající vojenský výcvik, invenčně založená středně kvalifikovaná pracovní síla tohoto našeho národu maloměst a středoměst, to všechno se zhodnotilo v zahraničním i domácím druhém odboji, v němž se angažovaly všechny československé národy i národnostní menšiny bez rozdílu, ale i budovatelském nadšení demokracie socializující Třetí republiky a obdobně laděném období Pražského jara. Nebylo to bez stínů a neduhů; světlo však vždy převládalo. Nedostatek, v tomto případě oprávněně vytýkaný Bartlovou, totiž nechtěné přehlížení středních a menších národů, nebyl v našem případě nikdy vyhrocený a byla tu silná vůle ho napravovat. Nejvíce se to projevilo na vztahu české společnosti k rusínské společnosti v třicátých letech (jedinečný je jak Olbrachtův román Nikola Šuhaj loupežník, tak pozdější Vančurův film Marijka nevěrnice).
Benešova jedinečná zahraniční politika, jak prokazuje Kárníkova monumentální prvorepubliková monografie, neměla alternativu. Rezignace západních demokracií na benešovskou politiku kolektivní bezpečnosti nezničila zdaleka jenom Československo: jen na Západě postupně smetla Habeš, Španělsko, Rakousko, Polsko, Norsko, Dánsko, Belgii, Nizozemí, Lucembursko a během necelých šesti týdnů i Francii (stranou ponechávám japonské řádění v pacifickém regionu). Osudy Spojeného království se mohly – nebýt Churchilla a zahraničních vojáků zejména ve vypjatých dnech letecké bitvy o Velkou Británii a Hitlerových strategických chyb v létě 1940 – také utvářet zcela jinak. Nesporný mnichovský šok národ nezlomil; když ho na podzim vůdce druhého odboje prezident Budovatel volal k boji, nalezl jednoznačnou a odhodlanou odpověď. S velkým kožlanským exulantem šly statisíce a miliony Čechoslováků. Zhroucení, přičítané Mnichovu, je ve skutečnosti přímým důsledkem únorových událostí a zejména sovětizačního státního terorismu padesátých let, jež završuje zákeřná srpnová intervence Varšavské smlouvy roku 1968 s následnou normalizací (pozdní destalinizací).
Slačálkovo tvrzení o polistopadové nevyhnutelnosti rozpadu československé státnosti není bez jistého oprávnění, současně však dost těžce stůně na některá historická fakta. Vlivy totalitního desetiletí 1938–1948 byly neobyčejně silné a velkou slabinou polistopadové doby, postrádající dostatečně poučenou historickou zkušenost, kterou naopak vládla První republika, byla absence existence kořenně zakotvených celočeskoslovenských institucí a korporací před- i po listopadu. Není náhodou, že jak ODS, tak HZDS se vyhnuly referendu a že polistopadová československá politika jako celek ignorovala hlas lidu požadující v ojedinělé petiční akci (kolem 2,5 milionu signatářů) referendum (jež se naopak konalo o 12 let později v případě vstupu země do Evropské unie).
Překritičtělá, odborně ne vždy korektní kritika brněnských besedníků nabízí čtenáři poměrně chmurný obraz úspěšné země. Ostrov demokracie, osobnosti TGM a EB i řada osobností návazných často mezinárodní úrovně skládají výslednici opaku: hospodářsky vyspělé, úspěšné země, která poměrně hladce, i když často bolestně (zejména to platilo pro pohraniční kraje, zvlášť zaostalé oblasti Slovenska a Podkarpatskou Rus) dokázala překonat jak hospodářskou krizi třicátých let, tak masivně zbrojit s výrazně většinovou podporou kulturně vyspělé veřejnosti i povznášet východní část republiky (vznik moderního slovenského školství a kultury, završený po druhé světové válce, a na Podkarpatské Rusi nejen budováním sítě obecného, měšťanského a středního školství, ale i nutné dopravní infrastruktury). První republika, charakterizovaná absencí masového antisemitismu, byla také jedinečným útočištěm zahraničních utečenců: platilo to především jak pro ruskou a ukrajinskou opozici, tak pro německé a rakouské odpůrce oficiálního fašismu všech politických odstínů. Jistě i tady by se nalezla slabší místa. Ale citlivý seismograf Hackenschmiedovy aktuální filmové reportáže-dokumentu Krise (ale také vzpomínky německých exulantů) prokazují, že masarykovské a benešovské Československo i na tomto poli obstálo více než čestně.
Náš národ, který je i dnes charakterizovaný mimořádně velkou tolerancí k jinonárodním kulturám a etnikům, začal 28. říjnem sice bouřlivě a klopotně, ale také nadšeně a dělně plně žít. Meziválečný ostrov rozkvétající demokracie, jak lze také První republiku oprávněně charakterizovat, nezklamal naděje, jež do něj na konci první světové války byly vkládány.
Nedostižným majákem a výzvou zároveň zůstává pro nás všechny i dnes.