Kmeny jsou stále důležitou složkou společnosti. Proč se nevyplácí je dál ignorovat jako něco, co k moderní společnosti nepatří?
Lidé jsou stejně jako jiní primáti „zvířata“ s kmenovým uspořádáním. Proto máme rádi kluby a týmy, které souvisejí s lidskou potřebou být součástí skupiny. O síle a významu (politického) tribalismu píše Amy Chua, profesorka Yaleské university v USA, pro poslední vydání časopisu Foreign Affairs.
Tribalismus či kmenovost lidské společnosti dnešním odborníkům na mezinárodní vztahy uniká. Zajímají je víc faktory jako ideologie a ekonomika v rámcích jednotek jako jsou národní státy. Tím dochází k podcenění významu skupinové identifikace a k přehlížení toho, že jsou to právě etnické, regionální, náboženské, sektářské a klanové identity, pro které jsou lidé ochotni položit dokonce i vlastní život. Americká zahraniční politika na tyto nedostatky už doplatila, například v Afghánistánu nebo v Iráku.
Slepota vůči tribalismu vede ke konkrétnímu vidění světa a také určuje to, jak je nahlížena společnost vlastní. Pojem kmen zní zastarale a primitivně, jako něco, co je pro vyspělý Západ irelevantní. Jenže, jak argumentuje Chua, je to omyl – kmenovost je i nyní mocnou silou politiky. A pokud chceme porozumět tomu, kam dnešní svět směřuje, musíme chápat význam tribalismu.
Biologické základy?
V současných studiích se ukazuje, že potřeba být částí skupiny je lidem dána. Jeden z pokusů rozdělil děti ve věku čtyř až šesti let do červené nebo modré skupiny a každé z dětí dostalo barevně odpovídající tričko. Pak byly dětem ukazovány počítačem upravené obrázky jiných dětí polovina v modrých a druhá polovina červených tričkách a děti měly reagovat. Pokus ukázal, že i když děti nevěděly nic o těch na fotkách, opakovaně tvrdily, že mají rády ty se stejnou barvou. Ukázalo se také, že systematicky odcloňují negativní reakce v rámci „svojí“ skupiny a pamatují si jen pozitiva – což vedlo odborníky k závěru, že docházelo ke zkreslení danému sociální skupinou a členstvím v ní.
Rovněž neurologické studie potvrzují, že lidský mozek aktivuje centra uspokojení v případě, že jednotlivý člen sleduje úspěch své skupiny. Je tu ale i temnější stránka tohoto chování či kmenového instinktu. V případě, že skupina čelí strachu nebo závisti vůči jiné (odlišné a rivalitní) skupině, tato centra uspokojení se také zaktivují. Vede to k tendenci démonizovat nebo dehumanizovat odlišnou skupinu (out-group), včetně neschopnosti empatie s jejími členy.
Výzkum vlivu a síly skupinové identity ale americké zahraničněpolitické experty zajímá jen málo, konstatuje dále Chua. Američtí politici vidí svět pouze optikou územních jednotek, které jsou zainteresovány v ideologickém boji – kapitalismus versus komunismus, demokracie versus autoritářství nebo „svobodný svět“ versus „osa zla“. Nedostatečná pozornost ke kmenové identitě tak vede k neúspěchům a chybám.
Od Vietnamu až k Iráku: proč se ignorovat kmenovou identitu nevyplácí?
Jedním z příkladů, se kterými článek dále pracuje, je vietnamská válka, která skončila porážkou supervelmoci. Do dnešních dnů nejsou Američané schopni docenit význam etnického prvku ve vietnamském nacionalismu, který nesouvisel jen se studenou válkou a jejím ideologickým rozměrem. Souvisel i s rozdělením bohatství uvnitř země, které sledovalo etnické hranice. Jihovietnamský režim tak s americkou podporou nutil svoje občany bojovat proti bratrům na Severu proto, aby bohatá čínská menšina, která v zemi vlastnila většinu bohatství, byla ještě bohatší.
Jiným příkladem takového selhání byla americká politika v Afghánistánu po roce 2001. Zde Washington vnímal situaci pouze prismatem „války proti teroru“ a islámského fundamentalismu. Zemi přes 200 let, a to až do roku 1973, ovládala etnická skupina Paštunů. Ti byli poraženi s pádem monarchie v roce 1973 a následnou sovětskou invazí. V roce 1992 pak převzala moc koalice Tádžiků a Uzbeků.
V takovém kontextu vznikl Talibán, který ale není jen islamistickou organizací, nýbrž i organizací etnicky paštunskou. Ovšem ve Washingtonu nikoho tento etnický rozměr nezajímal a tak po porážce Talibánu v roce 2001 vznikaly při pokusech o rekonstrukci státu a vlády v zemi další problémy. Prezidentem se sice stal Paštun, ale americká koalice byla vnímána jako protipaštunská. Vládu a armádu přitom po roce 2001 ovládali, jak Chua upozorňuje, Tádžikové.
Po 17 letech jsou velké části země stále pod kontrolou Talibánu a američtí odborníci se nakonec začali o etnický rozměr afghánského konfliktu přeci jen zajímat. Bohužel je nezajímal v roce 2001.
Podcenění skupinové identity se projevilo také při americké invazi do Iráku v roce 2003. Američané nedbali hloubky rozdělení írácké společnosti, jednak „skryté“ averze mezi sunnity, šíity a Kurdy, jednak klanové a kmenové loajality. Navíc si ani nevšimli existence menšiny, která v Iráku ovládala obchod. Irák byl zemí, které dominovali menšinoví sunnité s vlivem na politiku, stát i obchod. Saddám Hussain sám byl sunnita a dával přednost sunnitům z vlastního klanu.
Většinu chudých skupin obyvatelstva tvoří v Iráku šíité a zde jsou také kořeny toho, proč se demokratizace Íráku nepovedla a proč místo ní nastoupila destabilizace a konflikt. Šíité u vlády se začali mstít sunnitům a ti se obrátili k radikálním islámským a protiamerickým postojům. Výsledkem byla sektářská válka a vznik Islámského státu. Po roce 2007 si ve Washingtonu začali tuto významnou dimenzi irácké politiky lépe uvědomovat a zapracovali ji do své politiky. Až to vedlo k úspěchům.
Kmeny v americké politice
Jenže ani americká politika není imunní vůči síle kmenové identity, upozorňuje autorka. Být přesvědčen, že demokracie je sjednocujícím faktorem, je omyl, jak dokládá například Irák. V posledních letech se i ve Spojených státech objevují rušivé tendence: vzestup etnonacionalismu, pokles důvěry v instituce a výsledky voleb, demagogie, která káže nenávist, lidový boj proti establishmentu a proti menšinám. Tohle všechno mění demokracii v kmenovou hru s nulovým součtem.
Tento vývoj souvisí v USA s demografickou změnou, kdy poprvé v dějinách bílí ztrácejí svoje většinové postavení. Zatímco se dlouhá léta v USA cítily ohroženě a zranitelně menšiny, nyní je tomu tak u bílých, uvádí Chua. A v případě, že se skupina cítí být ohrožena, stáhne se do kmenu, což vede k tomu, že se více izoluje, stane se defenzívnější a více zdůrazňuje rozdíly mezi „my“ a „oni“. Jenže jsou zde i další důvody, proč se objevují kmenové patologie.
Spojené státy historicky nikdy neměly menšinu, která by kontrolovala obchod. Naopak, země byla ekonomicky v rukách bílé většiny. To se ale nyní mění. Bílí Američané se dnes ostře rozdělují podél třídních linií, nejvíc za celé generace. Hovoří se o tom, že ekonomiku dnes kontrolují „pobřežní elity“, což Chua považuje za zavádějící pojem. Často nejde ani o lidi z pobřeží a ani o elity. Nicméně je zde tendence k menšině, která kontroluje obchod v zemi. Není to sice etnická distinkce (rozdíl), ale je zde rozdíl kulturní – tito lidé sdílejí kosmopolitní, sekulární, multikulturní a vůči sexuálním menšinám tolerantní názory, jsou proimigrační a progresivní. A vlastní většinu bohatství USA. Podobně jako v jiných případech jsou tyto pobřežní elity uzavřené samy do sebe, jsou v kontaktu pouze se svým světem, a americká střední třída je vidí jako lhostejné k zájmům Spojených států či dokonce nepřátelské.
Trumpův kmen
Zde také vidí Chua kořeny volebního vítězství Donalda Trumpa v roce 2016, které sledovalo scénář země s menšinou, která kontroluje ekonomiku. Úspěch Trumpa, který sám představuje superbohaté a dělá politiku pro superbohaté spočívá podle autorky právě v kmenovosti, v tribalismu. Někteří vidí Trumpa jako rasistu, ale to není přesné. Trump představuje vkus, pocity a hodnoty bílé dělnické třídy. Trumpovi voliči se tak identifikují s tím, jak se obléká a jak mluví, identifikují se s tím, jak střílí od boku, když je přichycen při chybě, přehánění nebo lhaní. A identifikují se s ním, když se na něj sype kritika od liberálních komentátorů za to, že není dost politicky korektní, nečetl dost knih a není dostatečný feminista.
Populismus v USA není proti bohatým, naopak. Střední třída a dělníci po bohatství touží, sní starý americký sen. Když se jim americký sen vyhne, obrátí se raději proti establishmentu, imigraci, jiným outsiderům či zákonům, než aby se obrátili proti snu samotnému.
USA se tak mění v zemi politického tribalismu, kde se jednotlivé kmeny vidí navzájem nepřátelsky. Řešení nebo jeho hledání spočívá podle Chua v ekonomice i v kultuře.
Pro desítky milionů Američanů z pracující třídy se tradiční cesta k bohatství a úspěchu uzavřela. Chybí dostatečně silná sociální mobilita, zatímco status elit se stává dědičným. Politický tribalismus roste v kontextu hospodářské nejistoty a nedostatku příležitostí. Byla to právě sociální mobilita, která pomáhala USA integrovat téměř kohokoliv a kolaps této mobility by měl být vnímán jako národní krizová situace. Nastává potřeba, píše Chua, stavět nové mosty mezi vnitřními USA a pobřežím a překročit hranice vzájemné ignorace a pohrdání.
Nárůst tribalismu není zdaleka jen americký problém. Dotýká se také Evropy a Evropské unie, jak ukázal příklad Brexitu. Jednalo se o populistický boj proti elitám v Londýně a Bruselu.
Na mezinárodní úrovni jednota nepadá z nebe, ale stojí na tvrdé práci, statečném vedení a kolektivní vůli. Kosmopolitní elity, píše na závěr Chua, mohou udělat svůj kus práce tím, že uznají, že jsou samy součástí extrémně exkluzivního a odsuzujícího kmenu, který je často tolerantní ve slovech, ale ne ve skutcích, a sám tak přispívá k rozdělení.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.