Historik Jiří Malínský píše o společenských dozvucích letošního vzpomínání na události srpna 1968, ale také na obrodný proces Pražského jara.
Klíčové srpnové výročí uplynulo, jsouc ve středu veřejné pozornosti. Určitě je možné říci, že se tak stalo vesměs důstojným způsobem (mj. oboustranným – českým i slovenským – zdůrazněním českoslovenství, tj. česko-slovenské vzájemnosti), že však také současně byly opakovaně na české straně odhaleny momenty podstatně méně lichotivé. Platí to jak o průběhu pietního aktu u historické budovy Českého rozhlasu (Radiopaláci), tak o způsobu, kterým se poslanecký klub KSČM vyrovnal s návrhem odsuzující rezoluce v Poslanecké sněmovně. Mnohé z toho shrnul ve svém přehledném komentáři 1968 v deníku Právo Václav Klaus mladší. Nevyčerpal však zdaleka vše.
Proto bych se rád obíral třemi momenty, které vesměs zůstaly stranou veřejné pozornosti. První se týká ruských hromadných sdělovadel, druhý historické Pražské deklarace Evropské strany sociálně demokratické z roku 2008, o kterou se velmi podstatnou měrou zasloužil někdejší místopředseda Evropského parlamentu, nejmladší člen exilové sociální demokracie Libor Rouček. Závěrem bych rád připomněl česko-slovenský koprodukční snímek Dubček.
Reference českých médií o psaní a vůbec odezvě tragického kulatého výročí v ruském prostředí vyznívaly vesměs záporně. Vedly nutně k závěru, že ruské prostředí žije ve své většině v brežněvovské nostalgii a že někdejší lupičský čin vnímá jako nezištné gesto záchrany ze strany Moskvy a většiny satelitních států sovětizované části Evropy. Skutečná situace je však v největším slovanském státě v tomto ohledu mnohem pestřejší a zaslouží si zevrubnou pozornost.
V článku Tanky projíždějí Prahou (gazeta.ru 19. 8. 2018) odkazuje jeho autor Dmitrij Petrov na pověstné protestní verše nedávno zesnulého ruského básníka Jevgenije Jevtušenka a současně cituje, aniž ji konkrétně uvádí jménem, ruskou autoritu chválící fakt, že do polských událostí o třináct let později již vojska Varšavské smlouvy vojensky nezasáhla. To také podle Petrova pomáhá vysvětlit dnešní vztah současných občanů Ruské federace k operaci Dunaj. Podle údajů RF (Rádia Svoboda) v současnosti i těchto věcech nic neví 46 % obyvatelstva Ruska (před 10 lety to bylo 55 %). Z vědoucích pouze 21 % podporuje stanovisko významné části ruských médií, že Leden byl údajnou první barevnou revolucí a ruská agrese nezištnou a pro Československo prospěšnou pomocí. V další části článku je rekonstruována konspirativní příprava agrese v duchu scénáře, obsaženého v neblaze proslulém Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Mimo osmi statečných zmiňuje Dmitrij Petrov dalšího disidenta sovětoruské literatury Vasilije Aksjonova, Jevtušenkova generačního vrstevníka. Skutečnou podstatou Ledna (jak bylo dobovými současníky Pražské jaro zprvu nazýváno) však byl pokus o humanizaci však socialismu s lidskou tváří symbolizovaný v Petrovovově úsporném podání Radovanem Richtou, Alexandrem Dubčekem a Otou Šikem. Kremelští starci nevzdali starý stalinský kominternovský sen o vítězství nad globální buržoazní demokracií. Rozhovor o Československu v roce 1968 je tak podle Petrova současně vlastně i rozhovorem o současném Rusku. Je to mimoto také boj o podobu Ruska budoucnosti: buď státu-agresora, nebo demokratického Ruska, kterému je tento rys cizí. Diskuse na toto téma v ruské společnosti – uzavírá Petrov – neskončila. Stále probíhá.
V květnu 2008 se v Praze konala konference Evropské strany sociálně demokratické, na níž byla zformulována a schválena Deklarace Pražského jara. Deklarace konstatuje, že Pražské jaro bylo celonárodním hnutím proti komunistické diktatuře, které se přihlásilo k ideálu „socialismu s lidskou tváří“ jako výrazu úsilí o syntézu demokracie, socialismu a svobody. Pražské jaro bylo a je nejen součástí demokratizačních snah v ostatních zemích vnějšího sovětskoruského impéria, ale také boje s pravicovými diktaturami ve Španělsku, Portugalsku a Řecku. Deklarace se dále hlásí i k zásadám a dokumentům Helsinské konference z roku 1975, které pomohly zmírňovat napětí plynoucí z tehdejší bipolarity studené války. Boj proti extrémním totalitním režimům ať pravicovým, nebo levicovým zůstává podle autorů Deklarace trvalým úkolem evropských socialistů. O svolání konference i vyhlášení Deklarace se zasloužil poslanec Evropského parlamentu a nejmladší člen exilové ČSSD Libor Rouček. Zdánlivě historicky odlehlý text nabývá ve dnech hluboké krize evropské levice na naléhavosti a je současně holdem mužům a ženám nadčasového velkého společenského hnutí v bývalé nejstrategičtější zemi sovětizované části Evropy.
Přímo v den tragického jubilea byl na televizní obrazovky uveden česko-slovenský koprodukční film Dubček. Spojené úsilí obou nástupnických států nesporně v mnohém rozšířilo obzor poznání významné části české i slovenské veřejnosti. Scénář i režie filmu se v mezích disponibilních finančních prostředků snažily o maximum; srovnáváme-li film s příslušnou částí volného historického cyklu České televize České století, vidíme, že s nepopiratelným zdarem. Bohatství dubčekovské životní materie by všem vydalo na několikadílný televizní seriál; život v prvorepublikovém Československu dvacátých let, ruské období i Dubčekova odbojová aktivita během války (Alexander Dubček vstoupil do Komunistické strany Československa roku 1939 ve svých 17 letech), poválečné poměry poměřované pohledem na pražské dohody zdola, přechod do stranického aparátu, studia ve „Velké zemi“, slovenské období i polistopadové účinkování za těchto okolností logicky zůstaly stranou. To hlavní, obrodný proces i vypjaté dny poslední srpnové dekády, však zaznamenáno bylo včetně sice hutných, ale současně zdařilých scén z Dubčekova rodinného soukromí. Dojednávání neblaze proslulých Moskevských protokolů dokonce poprvé přiblížilo širší veřejnosti Dubčekovo protibrežněvovské vystoupení i skutečné pohnutky vůdčích mužů Pražského jara: ohledy na životy vlastních rodin, ale především úsilí zabránit krveprolití srovnatelnému s budapešťskými událostmi z podzimu 1956.
Dubček, přesvědčivě ztělesněný Adrianem Jastrabanem, tu vystupuje jako muž vědomě směřující k mravní i ekonomické a kulturní obrodě stalinistického (suslovovského reálného) socialismu, a současně politik citlivě vyvažující krajnosti bouřlivého vývoje reformních měsíců Ledna. Zralost jeho politického počínání není virtuální; předtím prošel pětiletou praktickou školou vrcholové politiky v čele slovenských komunistů a v bouřlivém kulturním i politickém prostředí slovenské metropole. Skutečnost, že se stal přední osobností nejenom evropské, ale i světové levice, vypovídá o mnohém. Jen v zdánlivém rozporu je s tím nedávno zveřejněný rozhovor s předním představitelem KSČM, který působí dojmem hlubokého předlistopadu: Dubček je tu posuzován (či budí dojem) očima ne tolik odlišnýma od pohledů autorů zvacího dopisu; zcela tu absentuje – jistě nikoliv náhodně – zmínka o vysočanském sjezdu; chybí byť i kritická zmínka o skutečných zdrojích postoje Moskvy, tak sytě vykreslených ve filmu Dubček.
Položíme-li si na závěr opakovaně otázku po dějinném smyslu Pražského jara a ponurých událostech spjatých se sovětským přepadem a následnou normalizací i doporučeními vysočanského „předpoučení“, nemůžeme nepřihlédnout k dalšímu vývoji světového socialistického hnutí. Podobně jako Mnichov byl přeryvem, který Hitlerovi umožnil export jeho tzv. německé revoluce (nacistické ideologie) a stejně tak únorové události 1948 určitým prozřením evropského Západu na jedné a zlomu v doposud spíše skryté sovětizaci československé společnosti na druhé straně, stalo se Pražské jaro bodem srovnatelně závažným: byla obnažena skutečná podstata retardujícího moskevského režimu, který s chruščovovským táním vylil i vaničku tolik potřebného ideového ruchu navazujícího na tvořivý marxovský odkaz i demokratické tradice spjaté se jmény Liebknechta, Luxemburgové či Gramsciho; projevilo se to mj. jak prvním otevřeně ozbrojeným konfliktem mezi komunistickými státy (vietnamsko-čínská válka roku 1979), tak křečovitým vývozem revoluce Moskvou a Pekingem, před kterým tolik varoval Lenin (Laos, Kambodža, Mosambik, Angola, Etiopie, jižní Jemen, Afghánistán). Teprve pak, zhruba od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, začíná i v komunistickém hnutí velmi povlovná cesta k tzv. ekonomickému mixu (chápatelnému také jako teorie konvergence nazíraná zleva). Opomenout nelze ještě další dějinné vazby Pražského jara: šmeralovskou a všeobecně socialistickou z prvních měsíců a let První republiky (zhruba do let 1921/23), leninskou (NEP Trockého socialistické akumulace) a slibný náznak třetirepublikového volebního programu KSČ z roku 1946, který je v kombinaci s Laušmanovým znárodněním jasným rozvinutím Košického vládního programu; boj o jeho původní aplikaci je nejvlastnějším podstatovým obsahem dění Pražského jara).
Pražské jaro patří v dějinách české, slovenské, československé, evropské i světové levice k zásadním historickým mezníkům; v mezích uchopitelné pravděpodobnosti lze již dnes říci, že předběhlo svou dobu v bezprostředním záběru o 20 – 40 let (gorbačevovská katastrojka a čínský experiment). Současně dostupné (dosažené) vědecké poznání nasvědčuje tomu, že jeho anticipační potenciál tím podle všeho není zdaleka vyčerpán.