Architektka Marie Švábová (ASORKD) píše o tom, jak dnešní pražská politika poškozuje kulturní dědictví Prahy.
Praha sama, nejen její zápis do seznamu světového dědictví, její identita a nesmírné kulturní hodnoty jsou již ohroženy řadu let. Nejde jen o hroznou mezinárodní ostudu, ale především o nenahraditelnou ztrátu pro celý náš národ, pro Evropu, pro celý svět.
V souvislosti s očekávanou návštěvou UNESCO v Praze se mluví o zařazení Prahy na seznam světového dědictví v ohrožení, případně o jejím vyškrtnutí. Abychom správně pochopili nebezpečí, musíme si ujasnit, co je vlastně v Praze ohroženo.
Praha stále ještě má mezi světovými metropolemi pověst výjimečně krásného města. Její krása je především v jedinečné prostorové kompozici zástavby akcentující variabilní reliéf terénu vertikálně transcendujícími dominantami. Zástavba vytváří jeden celek z registrovaných památek a z početně převažujících neregistrovaných objektů. O památky registrované v seznamu památkové péče je poměrně dobře postaráno. Dokonce v textu zákona je osnova stavebně historického průzkumu, který je podkladem pro rekonstrukci. V ohrožení je zástavba neregistrovaná. Ohrožení přichází i z ochranného pásma. Památkový zákon sice mluví o plošné ochraně města, která by měla pokrýt město jako celek, ale nijak neupřesňuje, v čem plošná ochrana spočívá, natož to, jakým způsobem ji provádět. Korupce má dveře dokořán.
Důsledkem věcné prázdnoty památkového zákona je skutečnost, že v Praze je možné zbořit jmenovitě neregistrovaný, nicméně velmi hodnotný tzv. Kozákův dům – ze zákona ho uhájit nebylo možné. Je možné vyzývavě vůči Pražskému hradu nastavět na plošinu pankrácké pláně tupé vysoké hranoly, reprezentující sílu byznysu, a degradovat tak křehké spirituální níže položené dominanty Hradčan. V této situaci zákonem nechráněnou Prahu ohrožuje silný tlak developerů. Ti, kteří by Prahu měli hájit, mu nekladou odpor. Jde o magistrát ministerstvo kultury stejnou měrou.
Jediní ochránci, kteří městu zbyli, jsou spolky sdružující veřejnost odhodlanou bránit své město, své životní prostředí. To jsou ale “jen laici“, kterým primátorka uděluje pouze 3 minuty na vyjádření při vzácných příležitostech. Nezbývá než protest v ulicích. Demonstracemi v ulicích odmítla Praha „maršmeloun“, kontroverzní projekt bytového domu v těsné blízkosti kláštera sv. Anežky České, schválený magistrátem, který kupodivu teprve následně (!) získal souhlas svého poradního orgánu, památkového ústavu ke skokovému zvětšení objemu budovy téměř 4krát. Žijeme v právním státě – co není zakázáno, je dovoleno. Jestliže zákon nezakazuje degradaci památky předimenzovaným okolím, mají developeři a korupčníci na úřadech žně.
Žijeme v době, která nepřeje památkám. Vytratila se názorová shoda, konsenzus, nezbytný pro vzájemnou součinnost, spolupráci a rozhodování. Nedostatkem názorového konsenzu zdůvodňují autoři památkového zákona jeho věcnou vyprázdněnost, pouze velmi všeobecné znění. Názory na způsob ochrany města se opravdu diametrálně liší. Modernismus přinesl zpochybňování současných hodnot, samoúčelné změny jen odstraňují to staré, aniž by nabídly hodnoty nové. Místo tradičních obecně uznávaných a časem prověřených hodnot nabízí pouze pochybné „postuláty“ svobody bez hranic, neomezené kreativity a plurality názorů. Celá tato nabídka „absolutních hodnot“ je nereálná, v podstatě podvodná. Prospěch z ní mají jedině ti, kteří chtějí krásu a atraktivitu Prahu zneužít (a současně zničit) pro své zisky. Probíhá divoká privatizace národního kulturního dědictví – bohužel, za asistence těch, kteří by je měli hájit.
Paradoxně bychom přece jen jeden přínos modernismu pro historická města objevili. Krásně to vyjádřil architekt Léon Krier. Modernismus v historických městech nás opravdu „neosvobodil“ od vztahu k naší historické minulosti. Naopak, poučil nás o její ceně a významu nejen uměleckých a historických památek, ale doslova vyvolal z našeho podvědomí nesmírnou hodnotu historického urbanismu vytvářejícího životní prostředí společnosti doslova na míru. To, co bylo tak samozřejmé, že jsme to nevnímali, se projevilo při ohrožení a ztrátách. Právě tak zvaná „moderní“ zástavba novodobých sídlišť zvýšila poptávku po bydlení v historické zástavbě, lidé si uvědomili, že je jim v historickém prostředí dobře, uvědomili si jeho význam pro společnost a jsou připraveni svá města hájit.
Je prověřenou pravdou, že kvalita architektury začíná rozhodnutím investora – v Praze je jím často přímo Magistrát hlavního města Prahy, v každém případě schvaluje všechny investiční záměry, v památkových oblastech s povinností zachovat kulturní a historické hodnoty. Na inteligenci, vzdělání a morálním profilu primátora i úředníků závisí mnoho. Praha má dlouhodobě smůlu. Od opravy Karlova mostu na její křehkou krásu dýchá z magistrátu nepochopení, v poslední době přišla skutečná pohroma. Magistrát osobou paní primátorky zcela otevřeně resignoval na povinnost chránit její památkové a obecně kulturní hodnoty. Za jejího úřadování byla výšková zástavba doplněna symbolickým „Véčkem“, které svou výškou zastínilo i dosavadní nesmyslně převýšenou zástavbu.
Současný magistrát svěřuje plně koncepci nové zástavby na rozsáhlém území Pražské památkové rezervace developerům, aniž by jakkoli uplatnil své právo v zadání funkčního využití a architektury. Developer sám určil funkční využití území uvolněných ploch u Masarykova nádraží a na Florenci podél magistrály, developer sám vybral architektku zcela neobeznámenou s Prahou a smyslem jejího kulturního sdělení. Jestli se nestane zázrak, ztratí Praha (kromě zápisu v seznamu světového dědictví) neopakovatelnou možnost zeleného koridoru – zástavby s vysokým podílem zeleně – který by přivedl svěžest do přehřátého centra. V případě připojení i zrušeného kolejiště nádraží Bubny by mohl zelený pás navázat až na Stromovku. Území před Masarykovým nádražím tak místo svěží zeleně, obchodů a služeb přivítá pravidelně dojíždějící i návštěvníky Prahy obrovským administrativním centrem. Developer zvolil rychle návratnou investici určenou na prodej. Do zájmů města mu nic není. Jeho záměr narazil na překážku v platných Zásadách územního rozvoje – ZÚR. Vstřícná primátorka neprodleně prosadila jejich změnu ve prospěch developera. Taková nehoráznost tu ještě nebyla. Zpracovatel Metropolitního plánu IPR ochotně program developera přijal do koncepce řešení centra. Pro informaci čtenářů vkládáme text Zásad územního rozvoje (ZÚR), které měl developer realizovat ve své zástavbě:
ZÚR pro oblast Masarykova nádraží. 3.2.6 Masarykovo nádraží (T/6)
Poloha ve městě: Území v centrální části města vymezené ulicemi Na Florenci, Křižíkovou, Prvního pluku, Pernerovou, kolejištěm ČD, vrchem Vítkova, objekty Muzea armády ČR, dále ulicemi Husitskou, Příběnickou, Seifertovou, Hybernskou a Havlíčkovou. Zahrnuje
nevyužívané části nádraží ČD. Částečně leží na území Památkové rezervace v hlavním městě Praze a celoměstského centra. Zasahuje do území městských částí Praha 2, Praha 3 a Praha 8. Zasahuje do katastrálních území Nové Město, Karlín, Žižkov.
Požadavky na využití: Oblast T/6 představuje významnou plochu určenou pro novou plnohodnotnou městskou zástavbu převážně smíšené funkce, pro rozvoj významného uzlu veřejné dopravy a rozvoj souvisejících služeb.
Podmínky pro následné rozhodování o změnách v území:
a) dotvoření celoměstského centra o polyfunkční území bez umístění velkých monofunkčních objektů,
b) zohlednění prostorové vazby na Památkovou rezervaci v hlavním městě Praze a okolní památkové zóny na území městských částí Praha 8 a Praha 3,
c) odstranění stávajících urbanistických bariér,
d) respektování členité střešní krajiny s lokálními dominantami,
e) měřítko nové zástavby respektující okolní historickou strukturu,
f) dořešení výhledové podoby centrální části železničního uzlu Praha,
g) zohlednění požadavků na umístění železničního muzea dle usnesení vlády ČR č. 1147/2000 ze dne 15. 11. 2000,
h) zamezení přetížení území automobilovou dopravou, preference pěší dopravy,
i) snížení negativních vlivů na životní prostředí,
j) návaznost nově zakládaných ploch zeleně na stávající plochy, jmenovitě na park u Muzea hl. m. Prahy, na Vrchlického sady a svahy Vítkova,
k) zohlednění kvality životního prostředí z pohledu ochrany veřejného zdraví při umísťování obytných a jiných citlivých funkcí, zejména podél komunikací s intenzivní dopravou a podél železniční trati.
Úkoly pro podrobnější územně plánovací dokumentaci:
a) řešit komplexně dotvoření celoměstského centra,
b) navrhnout způsob využití a prostorové regulativy odpovídající poloze ve městě a vazbám na okolí,
c) navrhnout způsob využití území v rozsahu odpovídajícím možnostem dopravní obsluhy s cílem maximálně redukovat dopravu generovanou v centrální oblasti města,
d) prověřit výhledové řešení žst. Masarykovo nádraží.
Nová neúměrně vysoká kompaktní zástavba v ulici Na Florenci proti Florentinu na zrušeném kolejišti Masarykova nádraží zasahuje před výstup z nádražní haly k metru, poměrně blízko Prašné brány, kterou bezostyšně převyšuje. Magistrála za Městským muzeem je těsně obestavěna neartikulovanou dynamickou hmotou. Většina navržené zástavby leží na území Pražské památkové rezervace, zbytek přesahuje do jejího ochranného pásma, které zároveň náleží do památkové zóny Prahy 8 a 3. Nikde není patrná sebemenší snaha navázat na měřítko stávajícího okolí, jeho střešní krajinu. Sporadická zeleň k boji s klimatem rozhodně nepřispívá. Přiložený obrázek navrhované zástavby nahradí komentář:
Úředníci využívají nedostatečné památkové ochrany ze zákona a rozhodují – zcela v rozporu se smyslem svého „mandátu“- sami. Nám nezbývá, než abychom si jejich motivaci dedukovali také sami. Primátorka ztrátu zápisu v seznamu světového dědictví za neštěstí nepovažuje, na ztrátě hodnot Pražské památkové rezervace, našeho národního dědictví, jí nezáleží. Motivaci tohoto řádění si může čtenář dedukovat opět sám.
Pozn.red. Autorka článku nám poslala dodatek k článku, který 15. 09. 2019 k článku dodáváme jako jeho aktualizaci.
Je nutné si uvědomit, že tu vzniká bezprecedentní situace: Má být realizována rozsáhlá zástavba na strategicky významném území v centru zcela bez vazby na potřeby města jako funkčního celku s jediným cílem: investovat přebytečný kapitál za účelem soukromého zisku. Celá výstavba je určena k prodeji. Jde tu o bezostyšné parazitní zneužití atraktivity hlavního města ke generaci soukromého zisku. Současně dochází k opět bezprecedentnímu zničení jeho kulturních a historických hodnot.
Dosavadní developerské investice zachovávaly určitý vztah k územnímu plánu – naplňovaly zhruba potřeby města, i když mnohdy nevhodným způsobem. Toto je první případ skutečného čistého parazitismu. Hrozné je, že k němu napomáhá magistrát i zpracovatel metropolitního plánu. (Konec aktualizovaného dodatku.)
Za posledních 28 let zaznamenala naše památková péče neuvěřitelný propad. Předseda pražského ICOMOSU doc. Josef Štulc popsal stav naší památkové péče v období bývalého režimu jako výjimečný v intelektuální oblasti. Nikde v Evropě nedošlo k tak rozsáhlým a komplexním průzkumům památek, jaké v historických jádrech měst zahájil v r. 1949 specializovaný ateliér „R“ pražského Stavoprojektu, v roce 1954 přeměněný ve Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů, SÚRPMO. …průzkum a tzv. pasportizace jednotlivých historických budov, syntetické hodnocení historických domovních bloků, čtvrtí i celých městských jader dosáhly absolutní světové špičky.
Tehdejší doba měla proti současnosti výhodu – tradiční názorový konsenzus byl stále ještě živý, potřeba kontextu, harmonie v tradiční zástavbě samozřejmá. Za posledních 28 let se především odborně vzdělané elity vzdaly přirozeného vnímání prostředí, vypjatý individualismus developerské reklamní nepřehlédnutelné architektury přerušil harmonii celku, kontext. Je to ale právě kontext v zástavbě, který sjednotil zástavbu všech slohových období do konce 19. století do pověstné harmonie slohů, kterou je Praha proslulá.
Naše rozhodování se přestalo řídit našimi smysly, odvrhlo kontinuitu tradice, elity odmítly kontext. Hledají oporu v různých názorových konstruktech, respektujících neomezenou pluralitu názorů, která ale ze své podstaty vylučuje možnost demokratické diskuse. Bez hodnotového konsenzu demokracie umírá. Z našich měst mizí řád a nahrazuje ho chaos.
Východisko nabízí nový environmentální přístup k městu jako k životnímu prostředí člověka. Obrodný proces je shodný s obnovou naší krajiny. Věda dokazuje smysl tradičního přístupu v zemědělství, v lesnictví i v novém chápání architektury a urbanismu, napravuje napáchané škody, na kterých se paradoxně sama podílela. To je ale již další téma.