Joseph Grim Feinberg polemizuje s kritikou multikulturalismu Adama Votruby a argumentuje, že směřování k národní homogenitě je chybnou cestou.
22. května letošního roku publikoval můj přítel Adam Votruba v časopisu Argument kritiku toho, co nazývá levicově-liberálním přístupem k migraci („Dobra není nikdy dost“). Liberální levici připisuje snahu „nutit“ místní obyvatele proti své vůli k tomu, aby přijímali mezi sebe přistěhovalce, s cílem podrýt etnickou homogennost národních států. Pochybuji, že by takovéto obvinění liberálů bylo opodstatněné. Já sám ovšem nejsem liberálem a nezdráhám se přiznat, že v mém případě opodstatněné je.
Přicházím mezi Vás jako imigrant. Neptal jsem se, jestli mě zde chcete. Když se rozhodnete, že mě nechcete, pak se velmi omlouvám, ale jen tak lehce se mě nezbavíte. Chci tady zůstat tak dlouho, dokud tu budu mít co dělat. Pokud bude nadále panovat strach z nás přistěhovalců – a pokud bude proti tomuto strachu stavěna jen zmatená výzva k „toleranci“ – pak se mi zdá, že moje úloha zde neskončila.
Ano, chápu – právě, že chápu: Není stěhování jako stěhování. Existují kolonizátoři a existují uprchlíci a existuje všechno možné mezi nimi. Nepřijel jsem z válečné zóny, ani jsem nepřijel s armádou dobyvatelů. Nepřijel jsem z děsivé chudoby, ani jsem nepřinesl bohatství. Neutratil jsem za cestu své celoživotní úspory a nikdo mi (ani George Soros) za můj čin nezaplatil. Nemám nárok na azyl, ale nikoho nevyháním. Mám rád České země a českou kulturu, byť někdy více a někdy méně. Ale pokud byste mě obvinili z toho, že chci rozbít homogennost vašeho národa, pak bych se přiznal: Tím jsem vinen, promiňte. Tohle je můj příspěvek k budování národa.
Ne že bych se chtěl od společnosti oddělit. Zúčastním se na jejím životě a nárokuji si právo účastnit se i nadále. Avšak v jistých chvílích se podílet nechci. Nárokuji si právo na nekonformnost, právo na odstup, právo na to, abych se díval na společnost zevnitř ale také zvenku, abych se ji naučil kritizovat. Žádám o to, abych se stal Čechem. Zatím moje žádost nebyla přijata. Přeji si ale také, abych se plným a čistým Čechem nikdy nestal. Nezřeknu si své cizí minulosti. Přináším svou minulosti do české současnosti. Přináším ji, pokud mě mezi sebe vezmete, a možná i, pokud mě mezi sebe nevezmete
Netvrdím, že nás imigranty česká společnost nutně potřebuje. Společnost, která stůně vlastními rozpory, která si nechce přiznat své problémy a nedokáže je řešit, nezachrání imigrace. Společnost se zachrání jen tehdy, pokud najde vlastní cestu kupředu. A společnost, která se považuje za homogenní a snaží se jen zachovávat svou homogennost – společnost, která neumí přijmout v sobě prvky cizoty a snaží se být jen tím, čím momentálně je – těžko tuto cestu najde. Společnost, která se cítí být jen pohodlně doma, lehce si zvykne na hnilobu a plíseň, jež roste v jejich zdech.
Dvanáct let jsem jako dítě spával v ložnici celé infikované plísní. Přestal jsem kýchat, až když jsem se z domu odstěhoval.
Neříkám, že nás nutně potřebujete. I kdybyste nás všechny vyhostili, vytvořili byste si sami vlastní cizince. Když nebudou Ukrajinci a Vietnamci, Syřané a Američané, budou anarchisti a disidenti, kacíři a prokletí básníci. Byli už u vzniku národa. Byli to ti, kteří si opovážili postavit represi a aroganci tehdejších kulturních elit. Jsou to ti, kteří si opovažují postavit ustrnulosti dnešního národa, kteří ho nutí k tomu, aby konfrontoval vlastní nedostatky a měl šanci sám sebe překonat. My jim a Vám, jen ulehčujeme práci.
Kulturně homogenní společnosti by ovšem mohly být docela pěkné, kdyby vůbec nějaké byly. Chci říct, je to krásná myšlenka – že by lidé žili spolu v harmonii, pěstovali spolu svoje unikátní tradice, nikomu se nepodřídili a nikoho neobtěžovali. Kdyby takové společnosti existovaly, mohli bychom se ptát, jestli za to stojí, abychom je hájili a zachovávali. Poněvadž ale každá společnost neustále vytváří v sobě heterogennost, jde o něco jiného. Nejde o to, jestli je to pěkný ideál, ale o to, co tento ideál dělá. A jak to bývá s krásnými ideály, problém není v tom, co ideál opěvuje, ale v tom, co skrývá.
Kulturní prvky v dané společnosti mohou být úspěšněji nebo méně úspěšně začleňovány do celku. Dočasně dosažené zdání homogennosti bude ale vždy konfrontováno s novými prvky, které lze buď znovu začlenit do celku, nebo negovat, nebo potlačit, nebo ignorovat, ale jen těžko vymýtit. Nová semínka můžete zalévat, nebo pohřbít pod zeminou, nebo nechat na suché zemi. Ale jsou semínka, jež rostou i v poušti.
Ideál harmonické společnosti se tak stává ideologií, která disharmonii zakrývá, ale ničím ji neuhlazuje. Společnost, která neuznává heterogennost, ji neeliminuje, pouze ji neuznává. Společnost, která tvrdí, že harmonie je už dosažena, ale nedokáže vyjádřit rozdílnost, vytváří pouhou iluzi jednoty. To, co se do obrazu nehodí, vyloučí ze svého zorného pole, ale vyloučené se vrací s přídavkem spravedlivého hněvu proti těm, kteří ho vyloučili.
Mokrá hlína se přetvařuje. Suchá hlína praskne. My se na vás vléváme jako déšť.
*
Adam Votruba chce, aby národ byl homogenní, protože chce, aby národ byl silný. Vidí, že svět je silný a že svět je zlý a chce, aby národ se světu postavil. Vidí tak věci obráceně.
Adam Votruba dělá rovnítko mezi kulturní světovostí – multikulturalismem – a ekonomickou globalizací – kapitálem. Proč ne? Idea multikulturalismu je zajisté ideologií neoliberalismu. Co je však ideologie? Ideologie nefunguje proto, že je špatná, ale proto, že je dobrá. Ideologie nefunguje proto, že je lží, ale proto, že je pravdou. Problém je v tom, že je jen pravdou částečnou, která se ale vydává za všeobecnou. Je tudíž falešná ve všeobecnosti; pravdou však částečně zůstává. Moment pravdy neoliberálního multikulturalismu je v tom, že vyjadřuje skutečnou globalizaci dnešní společnosti. Nabízí ovšem afirmaci globalizace – afirmaci globálního kapitálu ale také afirmaci globálních obětí kapitálu.
Ideologie funguje, protože obsahuje rozpor. A selhává kvůli stejnému rozporu. Obsahuje afirmativní moment, který je opravdu dobrý a krásný. Ale tento moment je spjat také s nadvládou, kterou legitimizuje, a která podkopává svůj krásný ideál. Ideál samotný však není příčinou nadvládou, ale její reflexí. V této reflexi, uvnitř samotné ideologie, je moment možné kritiky.
Multikulturalismus je plný rozporů. Neoliberalismus propagoval vizi spolužití a snášenlivosti všech obyvatel světa. Ale protože se zakládal na vykořisťování, hierarchii a válkách, neumožnil realizaci oněch ideálů, které propagoval. Proto představuje neoliberální multikulturalismus stejně falešnou kulturní jednotu, jak je ta, kterou nabízí autoritářský nacionalismus (byť je to první v mnohých ohledech méně děsivé, než to druhé). Zkratkovitý nacionalismus odmítá existenci heterogennosti. Zkratkovitý multikulturalismus ji otevřeně pochvaluje, ale neumožňuje její skutečnou integraci do celku. Přiděluje jí místo v společnosti, ale ne rovnost. Místo neoliberální heterogennosti je pečlivě ohraničeno, aby okrášlilo dominanci a bylo začleněno do všeobecné asimilace. Za této podmínky je heterogennost tolerována a využívána k účelům sloužícím většinové homogennosti. Není dovoleno, aby heterogennost vnikla do jádra společnosti a změnila ji. Neoliberální heslo se proto stává „tolerance“. Neoliberalismus toleruje kosmetickou diverzitu a předpokládá nejužší konformitu nezměnitelných společenských základů. To je tolerance, jež netoleruje přeměnu.
Ideály neoliberálního multikulturalismu – pluralita kulturních vzorů, rovnost, vzájemná úcta a výměna idejí mezi všemi kulturními skupinami – by šlo realizovat jen překonáním samotného neoliberalismu. Ale společenské systémy nejdou překonat pouhým odmítnutím jejich ideálů. Systémy jdou změnit jen systematicky, v celku. A samotné systémy, skrze své rozpory, nabízí možnost svého překonání. Multikulturalismus coby reflexe neoliberalismu podporuje globalizaci kapitálu i globalizaci práce. Globalizace práce umožňuje globální odpor. Ale reakce na globalizaci, které míří k rozdělování práce do uzavřených národních celků, způsobí, že odpor bude jen místní. Kapitál přitom nepřestane být globálním. Reakce na globální multikulturalismus, která prosazuje národní monokulturalismus, prosadí jen odvrácenou tvář toho, čemu chce oponovat.
Národní státy, jak je známe, nejsou překážkou kapitálu. Kapitál je globální síla, která se realizuje prostřednictvím národních států. Národní státy vznikly díky potřebám kapitálu a ještě nepřestaly sloužit těmto potřebám. Vytvářejí podmínky pro pohyb kapitálu a práce. Regulují pohyb tak, aby kapitál byl vždy pohyblivější, a tím pádem mocnější než práce. Aby se pracovní síla sice přesouvala tam, kde ji kapitál potřebuje, ale za podmínek, které zvýhodňují kapitál. Aby se pracovníci sice – když je kapitál potřebuje – přistěhovali, ale nejraději aby se přistěhovali ilegálně, aby nedisponovali stejnými právy a stejnou schopností bojovat za své zájmy, jakými disponují občané. Kapitalismus nejen podněcuje imigraci, ale zároveň ji „ilegalizuje“. Snaha přitvrdit podmínky imigrace, která dává kapitalistům co nejslabší pracovníky, není ničím antikapitalistickým. Stejně jako odpor na úrovni národa ničím nepodkopává mezinárodní kapitál.
Pokud se někomu zdá, že svět je kapitalistický, přičemž antikapitalismus je jen lokální, může to být jen proto, že antikapitalismus v jeho očích rezignuje na světovost. Já však nechci rezignovat na světovost antikapitalismu.
*
Adam Votruba však nechce změnit jen současný ekonomický systém. Chce změnit i stav vojenský. Říká, že během celých dějin lidské civilizace se vždy opakovaly etnicky motivované konflikty. Představuje si tudíž, že bychom měli separovat etnika, aby mezi nimi mohl konečně pánovat mír. Tím opět obrací příčinu a následek.
Ovšem, vojenské konflikty se často odehrávaly a odehrávají mezi lidmi, kteří nesou odlišné etnické nálepky – z toho však logicky nevyplývá, že by byly tyto konflikty etnicky motivované. Častokrát jsou konflikty vysvětleny a zdůvodněny v etnických termínech, aniž by se vyskytovaly důkazy o tom, že za nimi stojí etnická motivace. Ještě důležitější je skutečnost, že onen typ etnického konfliktu, o němž je teď řeč, neexistuje od úsvitu civilizace, ale zhruba od konce 19. století, tj. právě od té doby, kdy se pevně nastolil princip národně homogenních států. A ani v tomto času nelze jednoznačně říct, že vášeň spojená s etnickou identitou způsobila války. Zabíjet nebo vyhánět etnicky odlišné lidi se stalo výsostně praktickým rozhodnutím, na němž záležel úspěch, nebo neúspěch daného státu. Jen tehdy se národnostní menšiny staly „otázkami“ pro národní většiny, protože jen tehdy, po prvé ve světových dějinách se stalo, že samotná existence národnostní menšina hrozila rozpadem státu a mezinárodním zneuznáním jeho teritoriálních nároků. Beneš nemusel nenávidět Němce, aby je chtěl odstěhovat. Atatürk nemusel nenávidět Řeky, ani Venizelos Turky, ani Ben-Gurion Palestince. Lidé se nezabíjeli proto, že se nenáviděli. Začali se nenávidět proto, že se zabíjeli.
Ano, existují různé možné odpovědi na tento stav věcí. Existuje konzervativní odpověď, že věci jsou takové, zlo je zlo, nastavme jisté limity a pak je nechme být. Lidé by se v stavu přirozenosti neustále zabíjeli, proto potřebují, aby je státní moc zkrotila a od sebe oddělovala. Nebo je levicová odpověď: snažme se, abychom stav věcí změnili. Když vidíme, že určitý princip sociálně-politického uspořádání nás opakovaně tlačí k nehorázným činům, změňme tento princip. Protože víme, že člověk ve společnosti se neustále mění.
Adam Votruba si představuje systém národních států navzájem si mezi sebou rovných, v každém z nich je ale jeden národ nadřazený jako národ státní. Mír má být zachován tím, že obyvatelstvo každého státu zodpovídá národu, v jehož jméně je stát řízen. Pokud každý národ má svůj stát a žádný stát nemá příliš velké národnostní menšiny, co by mohlo spustit konflikt? Všichni by mohli spokojeně žít tam, kde jsou. Že?
Toto byl model, podle něhož se velmoci snažily po rozkladu Osmanské říše a Habsburské monarchie přepsat mapu Evropy a Blízkého východu. Rozkrojily prostor do nových národně definovaných území a souhlasily s vystěhováním milionů lidí v zájmu budoucího míru. První velký pokus, provedený po první světové válce, spektakulárním způsobem selhal. Pokusily se tedy znovu. Místy se zdálo, že nové uspořádání funguje (ač ho museli v devadesátých letech v bývalé Jugoslávii nebo na Kavkazu ještě zdokonalit). Tento systém narazil na svoje meze až teď, kdy si lidé všimli něčeho, co architektům této poválečné mapy údajně uniklo: že systém homogenních národních států se může zachovat jen potud, pokud všichni lidé najdou svoje vlastní státy a lidé bydlící v nových státech zůstanou tam, kde byli, nebo kam byli posláni.
Tato vize ohlašuje formální rovnost mezi národními státy z hlediska mezinárodního práva, ale fakticky neprosadila rovnost sociální. A pokud neexistuje mezi státy rovnost sociální, lidé z hůře postavených států budou mít dobré důvody na to, aby se stěhovali do těch států, jež jsou lépe postaveny. Vize separovaných národů by mohla být emancipační jen v případě, že už existuje předem rovnost mezi vytvořenými státy, aby se jejich obyvatelé nechtěli a nemuseli stěhovat. Ale tato vize ohlašuje za svůj cíl to, co předpokládá. Vytvořila mapu jasně rozdělených národů, které předtím nežili na ucelených a jasně rozdělených územích. A tato mapa musí být neustále obnovována novými konflikty. Protože pokud lidé mají dobré důvody na to, aby se stěhovali – a pokud se vytvářejí uvnitř etablovaných národů neustále nové heterogennosti – nikdy nemůže být dokonalá mapa čistě separovaných národů a nikdy nemůžou žít všechny kulturně identifikovatelné skupiny ve vlastních národních státech. A národní státy, s cílem obejít se bez předpokládaných budoucích konfliktů, se opakovaně vyčišťují od cizích živlů, které podkopávají princip jejich legitimity. Jenže, právě toto vyčišťování vytváří nové uprchlíky, kteří znovu ruší mapu.
Já jsem cizím živlem a chci podkopávat princip národního státu. Považuji to za svou (ne-)občanskou povinnost.
*
Chci, aby se národy nemusely uplatňovat exkluzivní dispozicí státní moci. Chci, aby se státy nemusely legitimizovat exkluzivní oddaností jednomu státnímu národu. Protože chci změnit celý světový systém, a změnit systém znamená změnit všechny jeho části, změnit svět a také změnit všechny národy, které byly tímto světem vytvořeny.
Protože chci, aby se kulturní partikulárnost zachovala tváří v tvář globální homogenizaci. A vím, že se žádný partikulární kulturní celek nikdy nezachoval pouhou vnitřní homogenizací. Protože homogenizace není totéž, co sjednocení. Jednota je výsledkem procesu sjednocování heterogenních prvků. Každý kulturní celek – a mezi nimi každý národ – rodí se tím, že vytváří rámec, do něhož mohou ty různé prvky patřit. Celek přesvědčuje pak své příslušníky a potenciální příslušníky, že by se měli pod jeho jménem sjednotit. A kulturní celek se rozkládá tehdy, když už své příslušníky nepřesvědčí o hodnotě této účasti. Kulturní jednota se nezachovává díky hranicím, ale díky centrům, kolem nichž se lidé a jejich kulturní projevy shromažďují. Pokud je centrum silné, je jen posilňováno tím, že k němu noví lidé přicházejí. Pokud je centrum slabé, nejsilnější hranice ho nezachrání.
Živý kulturní celek neustále integruje do sebe nové prvky. Ustrnulý a ohraničený národ nutí ke konformitě a vytěsňuje ze sebe ty prvky, které se ustanovené konformitě nepodřizují. Vytváří kolem sebe a uvnitř sebe cizotu. Společnost, která dosahuje kulturní jednoty, konfrontuje svou vnitřní diferenciaci, a konfrontuje napětí mezi svým vnitřkem a svým vnějškem, dospívá k novému celku. Ale jednota, která vzniká jen potlačením a vyloučením heterogennosti, je jen obraz jednoty.
Fotograf ořízne nedokonalé okraje svého obrazu. Ale společnost není fotografií. Žije před snímkem a po snímku a oříznuté okraje se neustále vracejí k centru.
Právě tehdy, když je národ slabý, je nejméně schopen si uvědomit vlastní slabost. Heterogennost vidí jako cizotu, a vlastní problém vidí jako cizí problémy, vnitřní hrozby jako vnější hrozby. Právě tehdy nejvíce potřebuje slyšet hlas nesouladu. Já se hlásím. Já vykřikuji: Ne, není vše u vás (u nás) v pořádku. Nebylo by to v pořádku, ani kdybychom byli sami na světě. Není čas sedět jen na pohovce. Kýchám! Plíseň roste ve zdích! Necítíte to? Dům hnije zevnitř!
Hodiny trávím na úřadech. V Centru pro integraci cizinců mi říkají, ať pár let ještě počkám. Nechci čekat. Nechci se integrovat. Chci být tím, co do celku zcela integrovat nikdy nelze. Nechci čekat. Pusťte mě k sobě. Ne tak, abych byl stejný jako vy, ale tak, abych mohl s vámi hlasovat. A hlasovat znamená nesouhlasit. Počkejte, nezavírejte okénko! Jsem ještě tady! Dejte mi hlas! Čas se krátí, něco je ve zdech, cítím to. Neslyšíte mě, jak kýchám?