Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak spory o samostatnost ukrajinského pravoslaví souvisejí s politikou a jak mohou ohrozit vztahy ve světovém pravoslaví.
Politika současné Ukrajiny, která fakticky představuje přebudování jednotného národního státu v kontextu mnohonárodní společnosti, se v posledních týdnech vážně dotkla světového pravoslaví. Hlavním důvodem je snaha současné ukrajinské politické elity ustanovit samostatnou, autokefální (auto – samo, kefalus – hlava), národní pravoslavnou církev. To znamená církev, jejíž kanonická samostatnost sleduje obrysy ukrajinského národního státu v čele s hodnostářem, který se nezodpovídá žádnému dalšímu církevnímu hierarchovi (protože pravoslaví nemá papeže a není univerzální církevní organizací).
Na dnešní Ukrajině jsou celkem tři pravoslavné církve s přízviskem „ukrajinská“. Tou první je Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu. Jde o místní církev, která nemá postavení autokefální, samostatné „národní“ církve. Tato církev je tradičně ve svazku s Ruskou pravoslavnou církví s patriarchou moskevským v čele, byť má značně autonomní postavení. V principu dnes představuje jeden z posledních nespálených mostů mezi Ruskem a Ukrajinou.
Druhá církev, která na Ukrajině nese přídomek pravoslavná (a ukrajinská), je Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu. Jejím problémem je to, že její „autokefalie“ nebyla v pravoslavném církevním světě nikým uznána. Církev vznikla v roce 1992 jako „dítě“ nově samostatné Ukrajiny a je považována za církev rozkolnickou (z hlediska Moskvy, ale i dalších pravoslavných církví). Jejím členem je například prezident Petro Porošenko.
Třetí církev se jmenuje Ukrajinská autokefální pravoslavná církev a její kořeny sahají do 20. let 20. století, kdy se ukrajinské pravoslaví po rozpadu ruské říše pokoušelo osamostatnit, tj. oddělit se od Moskevského patriarchátu. Opět je to církev, jejíž autokefalie není uznána ostatními kanonickými pravoslavnými církvemi.
Z toho všeho vyplývá příběh se složitým dějem – rozkol, stav nejednoty pravoslaví na Ukrajině, který očividně jde ruku v ruce s politikou a je také politicky využíván. Nyní se zdá, že tento rozkol uvnitř Ukrajiny se rozšíří, podobně jako před tím ukrajinská krize s dopady na celou Evropu, na celé světové pravoslaví. Ekumenický konstantinopolský patriarchát, který má v pravoslavném církevním světě výsadní postavení, dal jasně najevo, že je připraven autokefalii na Ukrajině uznat. Moskevský patriarchát dává najevo, že uznání autokefalie na Ukrajině pro něj bude znamenat překročení červené čáry, tj. „invazi“ Konstantinopole na moskevské „kanonické území“ (pozn.autorky: kánon znamená v tomto případě církevní právo).
Znovu ve stejné řece?
Historicky bylo téměř každé podobné uznání autokefalie v dějinách pravoslaví sporné. Jak známo, patriarchát je nejvyšší hodností v pravoslavné hierarchii, i když v čele autokefálních církví mohou stát i metropolité. Neexistuje jedna pravoslavná církev, ale církví hned několik (těch autokefálních je celkem 15), často jsou to církve, které částečně odpovídají národním státům (i když většina z nich má přeshraniční přesahy, často vzniklé historicky).
Dějiny dnešní Ruské pravoslavné církve jsou dobrou ukázkou toho, že autokefalie zdaleka nebyla otázkou automatickou. Jsou tu ale i další „národní“ nuance, které je nutné brát v potaz.
Dnešní Ukrajina v rámci své historické politiky vede imaginární boj o „kyjevské dědictví“ s Ruskem, které se k němu také hlásí (viz památník velkému knížeti Vladimirovi v Moskvě). Ukrajinští nacionalisté tvrdí, že kyjevský stát byl státem ukrajinským a že exkluzivně náleží současné Ukrajině, přestože se v podstatě jedná o novodobou konstrukci, další z řady příkladů přepisování dějin. V souladu s tím by pak fakticky nešlo o „pokřestění Rusi“, ale Ukrajiny, a odtud se pak lehko dojde k dedukci, že si ruské pravoslaví nárokuje něco, na co mají výlučná práva jen Ukrajinci, a ne „Moskalové“.
Z Kyjeva do Kyjeva
Je všeobecně známo, že kyjevský veliký kníže (a předtím kníže novgorodský) Vladimir přijal v roce 988 pravoslavné křesťanství z rukou byzantské Konstantinopole. Tím byly také v podobě úřadu kyjevského metropolity (brzy s přídomkem vší Rusi) položeny základy kyjevské pravoslavné církve, která patřila pod jurisdikci, a tím i politický vliv, Konstantinopole. Změnu přinesla tatarsko-mongolská nadvláda, která tvrdě zasáhla Kyjev (ležící v těsném sousedství stepi) a přesunula těžiště staroruského státu (spíše států) na severovýchod. Metropolita vší Rusi se v důsledku tohoto vývoje nejprve přesunul v roce 1299 do Vladimiru a v roce 1325 do Moskvy, nového a sílícího politického centra regionu.
Od toho okamžiku se už formovaly dějiny ruské pravoslavné církve. Ruské odmítnutí Florentské unie (a tím i autority konstantinopolského patriarchy), která měla zacelit Velký rozkol (schizma) mezi východní (pravoslaví) a západní (římský katolicismus) církví z roku 1054, vedlo de facto k autokefalii v roce 1448. K jejímu uznání ze strany východních patriarchů (tj. kanonicky) došlo až v roce 1589.
Byzantská říše sice v roce 1453 padla, ale Konstantinopolský patriarchát existoval i nadále, což znamenalo, že nadále vedl vlastní církevní politiku, i když už ne v „harmonii“ s byzantským císařem (císařství padlo). V roce 1620 Konstantinopol založila na tehdejší „levobřežní Ukrajině“, tj. na území Rzeczypospolitej (polsko-litevského státu, konkurenta Moskvy), nový úřad kyjevského metropolity pod jurisdikcí Konstantinopole. Takže Kyjev měl znovu svého metropolitu (zatímco ten původní pobýval v Moskvě) a Konstantinopol znovu získala vliv v Kyjevě. Když byla k Rusku připojena i levobřežní Ukrajina, byl Úřad kyjevského metropolity předán v roce 1688 pod jurisdikci Ruské pravoslavné církve a přejmenován na Úřad metropolity kyjevského, haličského a Malé Rusi. Takto se, ve vší stručnosti, vyvíjely starší dějiny ruského a ukrajinského pravoslaví.
Konstantinopol znovu zasahuje
Dnes je to znovu konstantinopolský ekumenický patriarcha Bartoloměj, kdo vstoupil na současné ukrajinsko-ruské kolbiště, obdobně jako v 17. století a hlavně ve 20. letech 20. století, což logicky budí v Moskvě značnou nelibost. Ta vidí kroky Bartoloměje jako porušení církevního kánonu, a především vstup do hájemství Moskvy. Bartoloměj, po zřejmě neúspěšném jednání s patriarchou vší Rusi Kirillem, vyslal na Ukrajinu svoje exarchy (pozn.autorky: v podstatě vyslance), aby autokefalii začali připravovat. Je jasné, že tento krok rozkol na Ukrajině ještě prohloubí.
Navíc ale hrozí i tím, že způsobí rozkol uvnitř světového pravoslaví, protože Moskevský patriarchát už dal najevo, že celou záležitost nebere na lehkou váhu a že bude ochoten zajít i tak daleko, že rozváže vztahy s Konstantinopolí. To by se fakticky rovnalo novému rozkolu. Na stranu Moskvy už se přidali patriarcha jeruzalemský a arcibiskup Řecké pravoslavné církve, takže Moskva není zatím diplomaticky izolovaná. Problém se samozřejmě dotýká prestiže. Konstantinopol je v pravoslavné hierarchii první mezi rovnými, ale Moskva má za sebou největší pravoslavnou církev na světě a konstantinovské vměšování vnímá i jako otázku moci a politiky. Navíc ukrajinský příklad by mohl být vzorem pro další, například v Bělorusku (kde je dnes de facto exarchát Ruské pravoslavné církve), zatímco estonský příklad už ukazuje na neřešitelnost takové situace (zde jsou dvě pravoslavné církve, jedna pod jurisdikcí Konstantinopole a druhá Moskvy).
Ukrajina proti “ruskému světu”(?)
Ukrajinská strana je motivována hned několika ohledy. Na prvním místě jde o nacionalistickou agendu, kterou ještě posiluje rozjezd volební kampaně na Ukrajině a potřeba prezentovat poslední čtyři roky jako národní úspěch v rámci narativu o válce s Ruskem a rozchodu s ruským impériem i SSSR. V tomto ohledu je to v podstatě součást politiky budování (nebo spíše přebudování) národního státu, která rozhodně není liberální svým obsahem, i když se stylizuje proevropsky (tedy je v realitě do značné míry v rozporu s tím, co se dnes formuluje jako „evropské hodnoty“). Z tohoto hlediska je požadavek autokefalie velice logický, i když jde bezpochyby o konsolidační nástroj z doby, o které si někteří mysleli, že globalizací skončila.
Slibovaná autokefalie ukrajinského pravoslaví by byla ale nepochybně úderem koncepci „ruského světa“, který byl vždy spojen s Ruskou pravoslavnou církví, s jejím přeshraničním vlivem a organizačním přesahem (fakticky v celém postsovětském a postimperiálním prostoru). Jinak řečeno, jedná se o chytrý krok, který míří přímo do srdce „ruského světa“ jako nástroje ruské měkké moci a ideologie ruského univerzalismu. Proto asi nepřekvapí, že Ukrajina má ve své snaze o samostatnou církev podporu ze Spojených států.
I když o faktické, a nejen imaginární a marketingové, existenci „ruského světa“ se dá pochybovat. Poslední výzkum ruského Ústavu pro SNS totiž ukázal, že ruská diaspora dnes čítá kolem 15 milionů lidí, z nichž většina v nových zemích zakořenila, má jejich občanství a nepociťuje blízké vztahy k Rusku, přestože se v některých oblastech potýká s diskriminací. Výsledek výzkumu tvrdí, že „ruská vláda pro konsolidaci ruského světu prakticky nic podstatného nedělá“.
Tak či onak je celkem jasné, že spor o autokefalii ukrajinského pravoslaví jen těžko zlepší život a perspektivy obyčejných Ukrajinců. Ovšem politika identity je dnes mocná čarodějka – i když žaludky nezaplní.