Ivo Šebestík se vrací k tématu České otázky a ptá se po jejím současném smyslu v dnešním neurotickém a globalizovaném světě.
Tématem následujícího textu je, podle mého mínění, zásadní otázka. A sice, zda je možné i v současné době a pro nejbližší budoucnost formulovat něco, čemu se v minulosti ještě vcelku nedávné říkalo národní program, respektive program směřování státu.
Současná doba je totiž charakterizována už velice dominantním faktorem v podstatě kompletní planetární provázanosti států, jejich ekonomik, financí, obchodu, vlastně v podstatě téměř všeho. A to paralelně s rostoucí vzájemnou nevraživostí jednotlivých hospodářských kolosů, jejich nelítostným a všechna pravidla slušnosti opouštějícím soubojem o trhy, suroviny a o výhody. Podle mínění některých kritiků se svět dokonce už nachází uprostřed nepokryté války, jejímiž hlavními bojišti jsou kybernetický prostor, peněžní toky a vzájemné napadání sankcemi.
Současný svět vyhlíží neuroticky, většina států je řízena nikým nevolenými majetkovými a mocenskými strukturami, které na oficiálních místech vítají slabé až trapně vyhlížející figury s jedinou povinností, tancovat, jak ony hrají. Hlavně ale tento svět působí jako krajně nehostinné místo pro malé státy, málo početné národy, hlavně však pro každého, kdo nemá dostatečně velký kapitál na to, aby se mohl podílet na ovládání určitého prostoru a také se mohl účinně bránit proti těm, kteří kapitál mají. Takové státy a národy nejsou členy klubu vyvolených. Očekává se od nich, že se stanou ne zcela plnoprávnými „jednotkami“ uvnitř většího celku, který má jejich „autonomní“ chování pod kontrolou, jaká jim nedovolí činit významnější úkrok stranou od základní linie. A to ani takový, který by si přáli jejich občané. Ba právě ne takový. A tohle všechno se má vejít do právního a ideového rámce demokracie.
Jak je vidět smiřování základního rámce demokracie s praxí současného světa, ve kterém dominuje všechno ostatní jenom ne dobrá vůle, podtrhuje slabou pozici států a národů bez kapitálu, tedy bez příslušnosti k vyvoleným. Na první pohled by se tedy zdálo, že Masarykem nastolená Česká otázka postrádá v nových poměrech smysl. Že prostě musí stačit chytit se opět někoho většího za sukně či za kalhoty a nechat se vést. Poslouchat, nezlobit a užívat si všech drobtů, které spadnou onomu většímu pod stůl. Většinou je ale pod tím stolem už pohotově sbírají krajané mající lepší informace a alespoň jakýsi „český“ kapitál získaný z darů úmyslně nemravně koncipované privatizace.
Nic se ale nejí tak horké, jak se to uvaří. Takže na samotný konec tohoto textu se alespoň s malou nadějí pro „českou věc“ k Masarykově České otázce, tentokrát pro jedenadvacáté století, vrátím.
Osmičkový rok a polistopadové objednávky
Letošní „osmičkový“ rok přináší celou řadu výročí od událostí, které procházely českými či československými dějinami a významnou měrou je ovlivnily. Média mainstreamu se jim věnují individuálně a jejich význam podle polistopadové politické objednávky „elit“ buďto patřičně nadhodnotí a vylomí z širšího evropského kontextu, nebo naopak, podle téže objednávky, patřičně sníží, aniž by samozřejmě opět opomněla na jejich vyloupnutí ze souvislostí.
Jenom žádná kauzalita, žádné úplné obrazy a ani náznak pokusu o objektivní uchopení. Ať je tomu v médiích tak či onak, pro objektivnějšího posuzovatele se při každém z těchto výročí otvírá základní problém, a to přesně ten, který se v roce 1895 snažil zodpovědět T. G. Masaryk ve své České otázce. A sice: Jaké je vlastně postavení českého národa ve vztahu k ostatním národům Evropy (světa), především ve vztahu k sousedům (hlavně asi k Němcům)? Přičemž s touto otázkou souvisí celá řada jednotlivostí, jejichž formulování prochází českou literaturou (krásnou i historickou) od časů Jungmannových, Kollárových, Palackého a Havlíčka-Borovského, přes Nerudu a Svatopluka Čecha, dále Masaryka a Beneše až po autory vskutku podivné knihy, jež sluje Podiven: Češi v dějinách nové doby (1948 až 1939), jež přivítala český národ svým prvním vydáním brzy po listopadu 1989, v roce 1991, aby jej poučila o tom, že špatné či směšné a ubohé bylo vše, co doposud národ chválil a k čemu se vztahoval. A samozřejmě i přesně naopak. Co haněl, to bylo jeho správnou cestou a osudem.
Asi tak stručně by bylo možno definovat úmysl trojice autorů „Podiven“ (Příhoda, Pithart, Otáhal). Leč budeme v následujícím textu ve vztahu k této práci mnohem konkrétnější, neboť se jedná o transparentní esenci „národního směřování“ ne nevýznamné části polistopadových vůdců národa. Kam? No přesně tam, odkud se Češi a Moravané snažili po celá staletí uniknout a kam se do jisté míry nyní, díky těmto svým vůdcům znovu dostávají. [1]
+++
Jiní vůdcové sice neusilovali tak přímočaře, ba možná tak nezamýšleli vůbec, aby se české země poznovu ocitly v závislosti na Německu či v obecnější míře v náručí velkých korporací, jejichž matky sídlí v některé zemi Západu. Leč tito ekonomové vymysleli a uvedli v život takovou cestu privatizace československého kapitálu, že jeho velká část zmizela, jsouce prodána hluboko pod cenou, v kapsách dobrodruhů nebo nakrátko nepatrně pozvedla životní podmínky drobných akcionářů, kteří ovšem neměli dost informací ani kapitálu k tomu, aby se právě oni stali novou českou podnikatelskou elitou. A tak se majetku českého státu (a samozřejmě nejenom toho) zmocnili ti, kteří jedině za tímto účelem vedli finančně nákladnou studenou válku proti Sovětskému svazu – velké korporace. Ty prostřednictvím veškerého potenciálu Spojených států a jejich spojenců dovedly studenou válku k vyčerpání Ruska doslova za pět minut dvanáct. Vyhnuly se tak samy krizím, které se dostavily přibližně o dvě desetiletí později. Ale to je samostatný příběh, s naším tématem sice související, nikoliv však nezbytně.
Má vůbec smysl zabývat se otázkou malého národa existujícího v současných podmínkách?
Nejprve tedy k formulování české otázky, jak téma nastínil Masaryk, a to s ohledem na národní vývoj od počátku obrození na sklonku 18. století. Leží před námi již výše zmíněné dilema, zda v době tak změněné oproti předcházejícím dvěma staletím, dokonce výrazně odlišné od počátku let osmdesátých 20. století, má vůbec význam zabývat se otázkou národa? Zejména národa početně nevelkého obývajícího malé území. Ale hlavně národa (a státu), kterému chybí vlastní kapitál a který postrádá své přímluvce a tutory mezi světovou oligarchií a své zástupce ve světových bankách a dalších institucích, jež řídí západní svět a usilují o vládu nad světem celým.
Nebo bylo správné už dávno – jak to v celém textu své knihy zřetelně naznačují autoři píšící pod pseudonymem „Podiven“ – rezignovat na malé češství a přijmout účast na větším národním celku, rozumí se na celku německém? De facto tedy přijmout raději osud Lužických Srbů a rozplynout se v okolním moři pruském, saském, rakouském a bavorském a ponechat si pouze národní folklór složený z pohádek, pověstí, říkadel a písní? Vždyť národní probuzení bylo – jak soudí „Podiven“ – směšné a trapné. Němci měli Goetha a Češi neobratné skládání Puchmajerovy školy. [2]
Dnes by Češi „ve smyslu böhmisch“ [3] byli zbaveni svého komplexu malosti a problémům, které se s malostí ve smyslu velikosti státu, početnosti národa a hlavně mezinárodního vlivu, pojí v našem tak propojeném (globalizovaném) světě.
Ano, skutečně celými českými dějinami prochází toto dilema. Vymezit se proti německému (dříve východofranskému) vlivu a získat samostatnost a nezávislost, nebo se poddat a na obojí rezignovat? Odměnou za rezignaci by bylo (možná?!) zrovnoprávnění Čechů s Němci na velkém území většiny střední Evropy. Posílení Němců o přítok české (slovanské) krve a vymizení Čechů coby národa zoufale se zmítajícího ve své slabosti a bezvýznamnosti, jež se v různých dobách stávala jeho osudem a znamenala jeho porážku.
Národní buditelé, jimž se „Podiven“ vysmívá a často jim přisuzuje přívlastky „dětinskosti“, se ale pokusili vzdorovat rozplynutí v německém moři. „Podiven“ na rozdíl od T. G. Masaryka v České otázce nevidí v jejich úsilí nic obdivuhodného. Spíše jen dětský vzdor. Zcela zapomíná na to, že sami Němci prodělali svou formu „národního obrození“ jen krátce před Čechy a že ještě rakouský kancléř Metternich [4] mluvíval raději a lépe francouzsky než německy. Pocit kulturní a národní nedostatečnosti vůči Francouzům nebo Angličanům byl u Němců, kteří byli nota bene rozdrobeni do množství států a státečků, obdobný jako u našich předků vůči nim.
Cizí inspirační zdroje německé i české kultury a literatury
Ikona německé literatury, Johan Wolfgang Goethe, se narodil ve Frankfurtu roku 1749 a jeden z prvních národních buditelů, Josef Dobrovský, přišel na svět o pouhé čtyři roky později. Ani Josef Jungmann, narozený roku 1773, nestojí časově daleko od Goetha. A ještě méně let jej dělí od Friedricha Schillera, který se narodil roku 1759.
Na německé národní probuzení (a později i na české) měla vliv další významná osobnost německé kultury, Johann Gottfried Herder, který se narodil roku 1744, takže i on je svými životními daty velmi blízko k první generaci českých národních buditelů. Zkrátka a dobře, evropská éra osvícenství připravila půdu nejenom sociálním pohybům uvnitř evropských států, ale také urychlila vlnu národního sebevědomí. To, že slovanské národy, do ní vstoupily o něco později než Němci, nemění nic na situaci, že procesy národního uvědomování byly v principu analogické.
Autoři píšící pod pseudonymem „Podiven“ neopomenou na mnoha místech své knihy (se zjevným uspokojením) patřičně zdůraznit nadřazenost německé kultury, jazyka a literatury nad českými obdobami. Činí tak ovšem i s despektem. Národem, který v Evropě skutečně s výrazným předstihem před mnoha jinými vytvořil rozsáhlé básnické, beletristické, dramatické a filozofické dílo psané v národním jazyce, byli Francouzi. Osobnosti jako Villon, Ronsard, Rabelais, Montaigne, Montesquieu, Diderot, Voltaire nebo Rousseau představovaly vydatný inspirační zdroj, ze kterého se napájela konkrétně německá kultura, básnictví a literatura. Pravda, Němci k tomuto francouzskému, ale i anglickému a italskému [5] prameni přišli o něco dříve než Češi a je také pravda, že čeští vzdělanci starší vyspělou kulturu francouzskou objevovali často v německých překladech.
Německý kulturní a jazykový (literární) náskok před českým není možné opomenout. Bylo by však v zájmu objektivity vhodné připomenout, že Němci sami prošli úplně stejným procesem nacházení cizí inspirace za hranicemi jako po nich Češi a další slovanské národy. „Podiven“ zaujímá negativní postoj k Rusku, takže neudivuje, že se ani slovem nezmiňuje o „slovanské kulturní zvláštnosti“, kterou představuje ruská kultura v období klasicismu a romantismu, tedy v době, která časově spadá do stejného období jako vznik a rozvoj českého národního obrození. „Podiven“ by si patrně nevěděl rady s faktem, že francouzská kultura a jazyk „oplodnily“ ruskou literaturu přibližně ve stejnou dobu a stejným způsobem jako německou, takže v národním jazyce, v ruštině, vznikají dodnes živá a čtená díla například ruského historika Karamzina nebo básně Děržavinovy. Obrovité básnické, dramatické i prozaické dílo Puškinovo (nar. 1799) nebo Lermontovovo (1814) pak není možno zasunout za díla velikánů německého klasického a romantického písemnictví (Goethe, Schiller, Heine, Jean Paul, Klopstock, Hoffmann a jiní).
Můžeme jistě namítnout, že německé kultura byla činná již mnohem dříve, než kdy nastoupilo hnutí Sturm und Drang, jehož představiteli Herder, Goethe i Schiller byli. Ano, jistě. Je zde například Gottfried Wilhelm Leibniz, který žil v letech 1646 až 1714. Nicméně, on sám své nejslavnější dílo zvané Theodicea napsal francouzsky [6]. Jeho o půl století starší skoro současník, Moravan Jan Amos Komenský, psal jiným jazykem evropských vzdělanců, latinsky, ale některé své spisy napsal i česky. V době, kdy čeština svou slovní zásobou i gramaticky dokázala uspokojit i jazykově náročného spisovatele období baroka.
Teprve později začal český jazyk stagnovat, především ve slovní zásobě, která nevstřebávala nové pojmy. Bylo zapotřebí Jungmanna, aby i za cenu četných výpůjček z jiných jazyků tento handicap českého jazyka napravil. Podobným způsobem ovšem postupovala většina evropských jazyků. Němčina ovšem disponuje schopností cizí výpůjčky dovedně maskovat. V moderních časech jen málokdo dokáže například pod německým slovem Geschichte objevit staré dobré latinské slovo „gesta“ ve smyslu činy, jež byly vykonány. [7] Vysmívat se Jungmannovým výpůjčkám z jiných jazyků do češtiny, jak to činí „Podiven“, je proto absurdní.
Závěrem k tomuto tématu je možno připojit ještě takovouto poznámku. A sice, že údajná zaostalost češtiny jako literárního jazyka se jeví méně problematickou, když uvážíme, že její předchůdkyně, staroslověnština, v jednom ohledu, předběhla němčinu o více než šest století. A to, pokud se jedná o překlad částí Bible, konkrétně evangelií, který v 9. století pořídil už Konstantin a jehož větší část se ztratila. Zachován nám zůstal Proglas a některé zlomky. Bibli v německém jazyce přeložil až Martin Luther a její části vydal v letech 1522 (Nový zákon) a 1534 (Starý zákon). Dá se říci, že právě tento jeho počin připravil půdu pro mnohem pozdější velmi pozvolný rozmach němčiny, kdy cestu k rozvinuté německé literatuře v národním jazyce, důsledně vedené francouzskými, italskými, anglickými a španělskými vzory otvírá Gotthold Ephraim Lessing (1729 až 1781).
Národní obrození Čechů jako omyl?
Problém česko-německých vztahů (v rámci rakouské monarchie i mimo ni) měl především podobu kvantitativních rozdílů. Německý jazyk a kultura obklopovaly obnovující se kulturu a jazyk český ze tří stran a v početní převaze. Je nesporné, že na německé straně byl evidentní náskok politický, který existoval už v období feudalismu a vyplýval z těsného kontaktu germánských kmenů s vyspělou západořímskou říši.
Němci čerpali své zkušenosti z kulturně vyspělejších oblastí římského světa, z Itálie i Galie. Slovanské národy tuto bezprostřední zkušenost se Středomořím neměly. Čeští králové si skutečně pozvali německé osadníky a řemeslníky do nově zakládaných měst, aby sem s sebou přinesli znalosti, které Němci sami získali jinde. A samozřejmě podstatně dřív. Především díky těmto příchozím se části Čech a Moravy stávaly postupně smíšenými a dvojjazyčnými. „Podiven“ poněkud licoměrně upřednostňuje Bolzanovu koncepci dvojjazyčného nekonfliktního ba přátelského soužití Čechů a Němců v českých zemích, aniž by vzal pochopitelně v úvahu, že konfliktnost tohoto soužití nastávala periodicky už v minulých staletích (viz Dalimilova kronika či spory o Karlovu univerzitu za krále Václava IV.), ale naplno se začaly rozvíjet právě v důsledku preferencí německy mluvících osob v blízkosti císařského dvora a na jeho úřadech a expoziturách. Trojici „podivených“ musí být zřejmé, že Bolzanem jistě dobře míněná vize by dříve či později nutně vyústila v pohlcení českého národa jazyka národem a jazykem německým. Zkrátka na základě kvantitativních rozdílů a také rozdílů ve faktickém postavení obou národů.
Ačkoliv se „Podiven“ diví národnímu probuzení Čechů a chápe je plně v souladu s německou optikou jako omyl, musí mu být zřejmé, že jiné cesty Češi za oněch časů neměli. Bylo to hamletovské dilema být či nebýt.
„Podiven“ tedy německé civilizační přednosti a německý kulturní náskok nevykládá jako odvozený odjinud, ale jako původní, čímž jen dále zdůrazňuje rozdíl mezi německou vyspělostí a českou nedostatečností. Jak by obojí bylo organickou součástí národních charakteristik. Na straně jedné civilizačně vyspělý Němec (či Rakušan), na straně druhé zbytečně se vzpírající nekulturní Čech, jehož národní probouzení vzbuzuje útrpnost.
Konec první části
Poznámky a vysvětlivky:
[1] Kritice této knihy se zevrubně věnovala přední česká historička, profesorka Věra Olivová. Část jejího textu naleznou čtenáři zde: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/prof-phdr-vera-olivova-drsc-manipulace-s-dejinami-prvni-republiky-III.html. Čísla stran, ze kterých autorka cituje nebo k jejichž textu má kritické výhrady, se vztahují k prvnímu vydání knihy Podiven: Češi v dějinách nové doby (1848 až 1939) z roku 1991.
[2] K pramenům českého národního probuzení se „Podiven“ vyjadřuje takto: „Zatímco nacionalismus německý, italský, polský, maďarský ba i jihoslovanský se ujímá bohatšího dědictví a může tedy působit jinými prostředky, vyznačují se česky mluvící Češi specifickým handicapem, který sdílejí už jen se Slováky, Lužickými Srby a národy Pobaltí – kromě jazyka tu není už nic. Není tu dějin, v nichž by bylo možno nějak pokračovat. Není tu státu, jehož ústrojí by bylo možno obnovit nebo vymanit z cizího područí (někdejší český stát byl český ve smyslu böhmisch).“ Tento text je chybný nejenom v tom smyslu, že kopíruje úmyslně deformované pojetí českého národa, jaké vždy vyhovovalo německému nacionalismu, ale i po stránce věcné. Český stát byl královstvím nejprve s vlastní dynastií Přemyslovců, později s panovníky, kteří na trůn přicházeli – stejně jako tomu bylo všude v Evropě – sňatkovou nebo jinou dynastickou politikou tehdy i dnes „internacionální“ šlechty. České království bylo ve smyslu právním týkajícím se feudálního státu úplně stejně chápané jako království uherské nebo polské nebo i císařství římské či království Francie a Anglie. Snaha znevážit tradici českého státu, a to přesně optikou německou nebo katolickou (zejména ve vztahu k husitství vnímanému coby hereze) je zde evidentní. Navíc české království formálně existovalo i v době habsburské monarchie. Jednotliví panovníci přijímali českou korunu spolu s tím, jak jim holdovaly české a moravské stavy. Česká státnost tedy měla kam se vrátit!
[3] Německý výraz „böhmisch“ ve smyslu zemském (země Čechy tedy Böhmen¨) používá trojice autorů v celé své knize.
[4] Vyprávělo se za oněch časů ve Vídni, že se Metternich v Paříži zúčastnil zvláštní zábavy, kdy byl francouzským šlechticům v blízkosti krále nediktován jakýsi text. Metternich byl jediným pisatelem mezi rodilými Francouzi,, který francouzský diktát zvládl bez chyby.
[5] Zmíníme-li anglickou literaturu psanou v národním jazyce, pak jsou tu jednak dramatičtí spisovatelé alžbětínského období, jejichž jména jsou notoricky známá, ale vedle nich i filozofové jako Thomas Hobbes (1588 až 1679), který své nejvýznamnější dílo, Leviathana, napsal anglicky, stejně jako o něco mladší John Locke (1632 až 1704) Esej o lidském chápání (An Essay Concerning Human Understanding). Stejně tak v renesanční italské literatuře spisovatelé nejprve střídají latinu a italštinou se zřejmým úmyslem vznešenější cicerónské latině věnovat díla odborné, zatímco „lehčí“ prózu nebo i básnické díla psát v italštině. Jsou to autoři jako Petrarca, Boccaccio, Dante, ale i Bandello, Tasso, Metastasio, Ariosto a mnozí jiní. Ostatně i španělská literatura „zlatého věku“ časově výrazně předchází literaturu německou. Patří sem, vedle Cervantese, Lope de Vega, Calderón de la Barca. Rodnému jazyku dával přednost i Komenského vrstevník, filozof Balthazar Gracián (1601 až 1658), autor děl, jakými byli El héroe, El Criticón, Oráculo Manual y Arte de Prudecia a jiných.
[6] Immanuel Kant, který se narodil roku 1724, už píše svá filozofická pojednání německy. Zde se projevuje onen osvícenský německý kulturní náskok vůči českému obnášející přibližně půl století. Důležitý fakt, ale nikoliv takový, jaký by opravňoval české národní probuzení jakkoliv zesměšňovat.
[7] Viz například Res gestae divi Augusti, nebo-li Činy božského Augusta. Slovo „gesta“ se objevuje i ve staré francouzštině, odkud dost možná přišlo do němčiny. A to konkrétně v pojmu chansons de geste, který označuje písně o hrdinných činech.