Před půl stoletím byl publikován článek o právu SSSR vměšovat se do záležitostí socialistických zemí v rámci budování komunismu.
Před půl stoletím publikoval sovětský deník „Pravda“ článek, který byl považován za nový zahraničněpolitický vektor ve strategii SSSR, reagující na události v Československu. Výročí tzv. Brežněnovy doktríny si všiml Dmitrij Okuněv pro Gazeta.ru. Sovětské vedení na sebe takto vzalo pravomoc vměšovat se do záležitostí socialistických zemí v případě, že by se nějak odchýlily od výstavby komunismu. Západ to nazval Brežněvovou doktrínou.
Článek s názvem „Suverenita a mezinárodní povinnosti socialistických zemí“ poměrně suchým jazykem definoval zvláštní postavení SSSR v rámci Varšavské smlouvy a jeho právo vměšovat se do záležitostí socialistických zemí při výstavbě komunismu. Text tvrdil, že každá komunistická strana má odpovědnost nejen k svému lidu, ale i vůči ostatním socialistickým zemím – byl to důsledek událostí v Československu.
„Suverenita jednotlivých socialistických zemí nemůže být v rozporu se zájmy světového socialismu a světového revolučního hnutí“, psalo se v textu z roku 1968. A principy, které článek vyjadřoval, odpovídaly oficiálnímu kurzu sovětského vedení. Konkrétně potom zazněly v projevu Leonida Brežněva na sjezdu polské Sjednocené strany pracujících v listopadu 1968. Brežněv tehdy ve Varšavě řekl, že obrana socialismu je společným problémem všech socialistických zemí, hrozbu „restaurace kapitalismu“ v každé socialistické zemi označil za záležitost všech a hrozbu pro všechny.
I tak se ale Brežněvův SSSR vyhýbal zapojení do zahraničních konfliktů, zatímco „doma“ se snažil udržet nesporné vedení v socialistickém táboře. Možnost sovětské invaze tak hrozila Polsku, Rumunsku, Bulharsku, NDR a Československu, Albánii se podařilo uniknout přímému vlivu SSSR a na základě událostí v Československu z Varšavské smlouvy vystoupila. V případě Jugoslávie neměl SSSR jednoduše prostředky a sílu zasáhnout.
V rámci nového přístupu se vyžadovala maximálně těsná spolupráce se zeměmi socialistické orientace v dalších regionech. Během 60. až 80. let se vojenská a finanční pomoc týkala Kuby, KLDR, Alžírska a Angoly. Během druhé poloviny 20. století SSSR utratil v rámci pomoci „zahraničním spojencům“ na 150 miliard dolarů a postavil více než 3,5 tisíce objektů infrastruktury. Vedle operace „Dunaj“ a potlačení povstání v Maďarsku se SSSR účastnil v arabsko-izraelských válkách, v řadě afrických konfliktů a ve válce ve Vietnamu.
Na Západě pokřtili tuto strategii jako „Brežněvovu doktrínu“ nebo jako „doktrínu omezené suverenity“, jak ji definoval poradce prezidenta USA pro národní bezpečnost Richard Allen. Ovšem Konstantin Katušev, člen ústředního výboru v období Brežněvovy vlády, to dnes odmítá. SSSR prý žádnou takovou doktrínu „omezené suverenity“ neměl. Katušev je toho mínění, že s příchodem sovětské armády vždy souhlasilo vedení i prezident dotčené země a více než polovina členů vedení strany.
Válka v Afghánistánu v roce 1979 byla odklonem od Brežněnovy politiky nevstupování do zahraničních konfliktů. Později nazval prezident Ronald Reagan afghánskou kampaň SSSR „klíčem k našemu úspěchu“, tj. důvodem rozpadu velmoci, která byla protivníkem USA.
Obecně se míní, že Brežněvovu doktrínu nahradila ta Gorbačovova, která znamenala ústup SSSR, což vedlo k vyprázdnění Varšavské smlouvy, rozpadu socialistického tábora a následně i SSSR. V USA tuto novou doktrínu nazvali podle Sinatrovy písně „Moje cesta“, ale v Rusku ji řada historiků považuje za „útěk z Evropy“, končí článek.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.