Ivo Šebestík píše o tom, že zákaz plošného zákazu drezúry a vystupování zvířat v cirkusech ve skutečnosti řeší “lidské” zacházení se zvířaty jen velmi selektivně.
České ministerstvo zemědělství nejspíš ve snaze vyjít vstříc jednomu aktivistickému požadavku beroucímu v ochranu zvířata před jedním typem podnikání s nimi a lidského chování vůči nim, navrhlo zakázat drezúru a vystupování zvířat v cirkusech. A to plošně.
Proti tomuto rozhodnutí se ze zcela pochopitelných důvodů postavili ředitelé cirkusů Berousek, Humberto i dalších, neboť drezúra zejména velkých šelem a jejich výstupy patří už tradičně k páteři cirkusových programů, a bez nich zůstanou šapitó jen pro artisty a šašky i s jejich „pány šiditeli“.
Odmítavý postoj cirkusů k ministerskému rozhodnutí chápeme. Vnímají jej jako tvrdý zásad do jejich podnikání, na který mohou reagovat v podstatě logicky, tedy nucenou emigrací svých „firem“ do ciziny. Údajně je totiž plošný zákaz drezúry cirkusových zvířat a jejich vystupování v Evropě i ve světě ojedinělý.
Podívejme se ale na celou věc z poněkud jiného než ryze podnikatelského úhlu. Je nesporné, že drezúra například velkých kočkovitých šelem a jejich chov v cirkusech včetně výstupů před publikem obnáší řadu stresových faktorů. Je to nesporné narušování nejenom svobody zvířat, ale i jejich práva, řekněme, trávit celý čas nerušeně v kleci o rozměrech několika málo metrů čtverečních, přibližně asi tak jedné vězeňské cely, jakou mají tygři, lvi, levharti, pumy, jaguáři a jiná teritoriální zvířata zvyklá na mnohakilometrový lovecký revír ve volné přírodě k dispozici v zoologických zahradách.
Je totiž otázka, k jejímuž zodpovězení by byli kompetentní jenom cvičitelé zvířat včetně psů, nakolik je bezútěšné přežívání v kleci pro takové velké a svobodymilovné zvíře méně stresující, nežli pokud je cvičitelem či cirkusovým drezérem přivedeno (přinuceno) k nějaké činnosti? A je samozřejmě také otázkou, jakých prostředků a postupů je při tom použito. Toto jsou skutečně specifické otázky vyžadující odpověď odborníků. A pouze na základě odborného posudku, podle kterého je situace šelmy v cirkuse skutečně horší nežli její pouhé fyzické přežívání v těsné kleci, by mohlo být přikročeno k rozhodnutí řešit výběrově otázku ochrany zvířat na tomto konkrétním případu cirkusových manéží.
Jinak se totiž jedná skutečně o příklad typického „aktivistického“ selektivního přístupu, neboť tento opomíjí další příklady zacházení se zvířaty, dokonce konkrétně se šelmami. Pokud by totiž chtěli ministerstvo zemědělství a příznivci jeho rozhodnutí řešit a vyřešit otázku zacházení se zvířaty komplexně, a to konkrétně s velkými šelmami, pak by museli zavřít dost možná většinu pavilónů zoologických zahrad v České republice.
Kočkovité šelmy, stejně jako medvědi nebo vlci, mají své přirozené prostředí v rozlehlých teritoriích, která si hlídají. Každé omezení jejich přirozeného prostoru je pro ně frustrující, nota bene vězeňská cela jejich klecí. Snad každý člověk byl několikrát v životě v zoologické zahradě a viděl, že i velkoryse koncipované výběhy pro lední medvědy s bazénem uprostřed se sotva mohou vyrovnat arktickým pláním s ledovými krami. Nehledě na teplé letní počasí, které je pro medvědy stejně nepříjemné jako pro Středoevropana polární zima. Nehledě na skutečně malé klece, ve kterých chodí pro změnu zase třeba tygr stále jen sem a tam, než znechucen tou jednotvárností sklouzne u mříží k zemi, aby se ještě chvíli díval na houfy povykujících školáků, které do zoo přivedl nešťastný pan učitel, aby děti konečně přesvědčil, že tygr ve skutečnosti je něco úplně jiného než tygr na počítači.
Takže, ať se to vezme jakkoliv, zvířata chovaná člověkem v zajetí, ať už v běžných zoologických zahradách nebo ve zvěřincích či cirkusech jsou z hlediska jejich svobody omezována a týrána dokonalým vyprázdněním jejich životů. Nemohou lovit, nemohou se proběhnout, nemohou sežrat turistu na safari. Příroda je však naštěstí obdarovala potřebou dlouhého špánku, čímž jim pobyt v lidském zajetí jaksi a priori pomohla snášet. Ale to je vše.
Aktivisté, kteří se selektivně zaměřili na cirkusy, tedy zapomínají na problém „zvířecích práv“ jaksi globálně. Zoologické zahrady stejně jako cirkusy obvykle disponují vysokou mírou znalosti těchto zvířat, čímž jsou do jisté míry schopny jejich úděl ulehčit. Na druhé straně existují tisíce soukromých chovatelů, kteří jsou většinou natolik bohatí, že vedle domu a luxusního auta jim už chybí jenom lev na vodítku. Takže si pořídí aspoň levharta nebo pumu, kterou pochopitelně zazdí do ubohé ohrady. Pokud se levhartovi podaří potrhat pletivo a následně svého bohatého pána posvačí, pak se oběma dostalo, čeho zasloužili.
Ještě mnohem hrozivější než tyto viditelné formy porušování zvířecích práv, k jakým dochází v zoo nebo v cirkusech, jsou pak laboratoře, ve kterých se provádějí farmaceuticky nebo kosmeticky využitelné pokusy na zvířatech. Dost často na primátech, kteří jsou člověku svým původem a DNA až nebezpečně blízko. Tyto pokusy se dějí jaksi s vyloučením veřejnosti. Nikdo je (raději) nevidí, málokdo o nich píše, lidstvo je chápe jako prospěšné a tudíž nezbytné. Ale v těchto laboratořích tato zvířata (u primátů se pojem „zvíře“ snad už ani nehodí) umírají a často hodně bolestivým způsobem.
Proč padl výběr „humánního chování“ nyní právě na cirkusy, je otázka. Popravdě řečeno, téměř všechno, co se v našem světě děje, je svým způsobem už selektivní. Některým prokazatelným zločinům nevěnujeme žádnou pozornost, jiné (neprokázané) bychom trestali exemplárně. Vyznat se v pravidlech selektivního chování lidí začíná být skutečným dobrodružstvím.