Turecký prezident tlačí na Rijád v souvislosti s vraždou saúdského novináře. A to je velký problém pro Washington.
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan se snaží o zvětšení tlaku na Saúdskou Arábii v souvislosti s vraždou novináře v Istanbulu. Tím ale ohrožuje celou americkou strategii při zadržování Íránu v Jemenu, v Sýrii a v Iráku, píše pro Asia Times Stephen Bryen.
Erdogan celé kauzy využil ke zvýšenému tlaku na Saúdskou Arábii a učinil tak sérií poměrně silných obvinění, která míří k nejvyšším postům saúdské politiky. Jak Erdogan řekl, označit za odpovědné jen pár pracovníků tajných služeb mezinárodní komunitu nemůže uspokojit. Turecký prezident mluvil o konkrétních důkazech v podobě telefonátů, které směřují k šéfovi ochrany korunního prince Mohameda bin Salmána.
Prezident Donald Trump v pondělí 15. října hovořil telefonicky se saúdským králem Salmánem, který všechna obvinění v tomto rozhovoru odmítl. Jenže Trump záhy zjistil, že král k němu nebyl zcela upřímný. Následně Trump poslal do Istanbulu šéfku CIA Ginu Haspelovou, aby na případ dohlédla. Nicméně turecká strana se nepodělila s informacemi, která má v podobě telefonních rozhovorů a rozhovorů přes Skype. Je ale možné, že USA tyto hovory mají k dispozici s ohledem na své „globální“ sledovací schopnosti.
Z americké perspektivy je celá tato kauza masivním politickým problémem. USA se nyní snaží na Blízkém východě o zadržování Íránu a Saúdská Arábie byla klíčovým spojencem těchto snah. Írán rozšiřuje svůj vliv v regionu, působí v Sýrii i ve válce v Jemenu a také buduje silnější armádu.
USA svoji politiku vůči Íránu přestavěly: nyní se zaměřují na to, postavit se mu v Sýrii a v Iráku, explicitně vyzývají k tomu, aby Írán opustil Sýrii a také podporují saúdskou koalici v jemenském konfliktu. A konečně, a to je nejvýznamnější, Trumpova administrativa vypověděla jadernou dohodu s Íránem (JCOAP) a zavedla na něj sankce.
Nicméně Turecko dělá poněkud jinou politiku, píše dále Bryen. Sice Turecko není nutně „přítelem“ Íránu, vytvořilo s ním a s Ruskem volné spojenectví, které dává Turecko slovo v operacích v Sýrii. Turecko dokonce riskovalo vztahy s USA a nakoupilo od Ruska protivzdušný obranný systém S-400. I tak je ale Turecko velkým zákazníkem amerických zbrojovek, například v oblasti nákupů stíhaček F-35. V současnosti chce nakoupit v USA asi 100 strojů. Zůstává také nenahraditelným členem NATO na jeho jižním křídle a klíčovým pro přístup do Černého moře.
Otázkou pak je, proč Erdogan tak moc tlačí na Rijád, když Saúdové už svoji odpovědnost za Chašikdžího vraždu uznali? Erdogan jistě tuší, že to, co dělá, oslabuje pozice USA v regionu a potenciálně povede k povstání v Saúdské Arábii.
Nepokoje v Saúdské Arábii by k moci mohly přivést ještě radikálnější režim, míní Bryen dále. Což by asi vyhovovalo Erdoganovi s jeho vazbami na Muslimské bratrstvo. Z toho obviňuje Erdogana syrský Asad, zatímco Saúdové vidí Muslimské bratrstvo jako „hrozbu“ svého režimu. Ostatně zavražděný novinář Chašikdží byl obviněn z toho, že je členem Muslimského bratrstva.
Z toho tedy vyplývá, že Washington musí najít způsob, jak Erdoganův útok na Rijád zmírnit. Nicméně americké páky na Erdoganovo Turecko jsou umenšené. Fakt, že do Turecka byla vyslána šéfka CIA, je signálem, který se zdaleka netýká jen vyšetřování. Otevřenou otázkou zatím zůstává, zda se USA povede Erdogana umírnit.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.