Veronika Sušová-Salminen zkoumá, o čem vypovídají pirátské výroky o „překonaném konceptu levice a pravice“ a proč Pirátům ujíždí vlak?
Předseda Pirátů Ivan Bartoš v rozhovoru pro IDNES definoval Piráty jako „liberálně demokratickou stranu“ a řekl, že koncepty levice a pravice jsou podle něj překonané. Bohužel tak dal najevo, že svoji politickou stranu řadí k celé plejádě politických stran minulosti s programem „stále totéž, ale lépe“.
Být „liberálně demokratickou stranou“ opravdu není nic populistického, jak se nás snaží zcela zbytečně Bartoš vzápětí v rozhovoru přesvědčit. Současný populismus je totiž odpovědí na přesně to, co Bartoš očividně hájí. Reaguje na dosavadní politickou praxi, ve které se rozdíly mezi levicí a pravicí ztratily. Politika je fakticky otázkou konsensu, nikoliv střetu alternativ, možností a zájmů, a především bojem o moc, který ovšem probíhá ve sdíleném rámci a uznává vymezení pravidel hry a hranice hrací plochy. Probíhá mezi protivníky, ne mezi nepřáteli. Zastánci současného statu quo v krizi (krize znamená nefungování) se mylně domnívají, že to nějak uhrají, v realitě jejich politika rozděluje plochu tak, že ohrožuje legitimitu demokracie jako systému.
Bartošovo doložení přežilosti levice a pravice na příkladu nepodmíněného základního příjmu je docela výmluvné. Je toho mínění, že pokud ospravedlníme nepodmíněný příjem argumentem větší efektivity sociálních podpor, tj. argumentem jejich ekonomické levnosti (v duchu levného a malého státu), nebo naopak argumentem o materiální (slovu třídní se Bartoš vyhnul) podstatě svobody – je to jen věc „výkladu“ či dokonce nálepky. Ne podstaty a zřejmě ne politických hodnot a postojů ke společnosti a ekonomice. Prostě je to jenom sémantika a nálepka. Bartoš tak snad i nevědomky zcela vyprázdnil smysl nepodmíněného základního příjmu, redukoval ho na úkon, který lze jen různě vykládat.
Přesně tento styl konsensuální, technokratické politiky je ústředním problémem současné krize liberální demokracie. A tady nestačí se prostě definovat „liberálně-demokraticky“. Za prvé, liberalismus a demokracie jsou dva pojmy, které obsahují přirozené napětí. Liberalismus klade důraz na „jedince“ a jeho práva, demokracie naopak stojí na kolektivní vůli „lidu“, respektive na tezi o suverenitě lidu. Nejde mít jedno (liberalismus) a přitom nemít to druhé (suverenitu lidu). Pes je zakopaný v tom, že v současných poměrech došlo k značnému okleštění suverenity lidu, částečně zvenčí (neoliberální globalizace) a částečně zevnitř (depolitizace). Odtud pramení populistická revolta, která má v Česku podobu především pravicově konzervativní. Není divu, když vyrůstá z neoliberální nadvlády posledních tří desítek let. Za druhé, přihlášením se k neoliberální poučce „levice a pravice jsou přežité“ se Bartoš a s ním i jeho Piráti přihlašují na stranu „establishmentu“, nikoliv na stranu nějaké obrozující alternativy, která by si uvědomovala, že žijeme v době lámání chleba – v období interregna a krize, která rodí novou hegemonickou formaci (tj. obnovenou společenskou smlouvu). Jde o to, zda se neoliberalismus obrátí už plně antidemokratickým a autoritářským směrem, či bude konečně poražen.
Bohužel, Bartošovi Piráti, přes svoje jméno, zatím při pobytu v nejvyšší politice spíše ukazují, že jim je bližší obhajoba dosavadního statu quo, včetně jeho „nepravo, nelevé“ sterility. Jen takzvaně v lepším provedení. Nestačí to. Zcela klíčové totiž je, že tento status quo produkuje podmínky, které likvidují demokracii či její společenskou základnu v podobě sociálních i politických práv, kvalitní vzdělanosti a politické gramotnosti i kolektivního občanského rámce (demos). Liberalismus bez demokracie lze mít jenom těžko.
Mluvčí neoliberální depolitizace, jako v tomto případě Bartoš, nepochopili, oč tu běží, a to je špatná zpráva a špatná politika. Česká (a evropská) politika je dnes bohužel ukázkou toho, že se za demokracii a svobodu „bojuje“ nástroji, které demokracii a svobodu roky systematicky likvidují a znemožňují. V případě Pirátů je to škoda. Na rozdíl od jiných našich hlasitých zastánců „liberální demokracie“, kterým už lidé nevěří ani nos mezi očima, měli při vstupu do politiky čistý štít.