Architektka Marie Švábová (ASORKD) píše o třech případech současných staveb, nad kterými zůstal rozum stát. Bohužel doslova.
Možná, že mnozí čtenáři mohou následující text považovat za úzce odborný, zaměřený na architekturu a urbanismus, ale není tomu tak. Architektura a urbanismus dávají přesnější obraz doby než kterákoli zpráva z tzv. kompetentních míst. Všiml si toho autor vynikajících dějin umění Kenneth Clark. Své dějiny nazval prostě Civilizace. V první kapitole napsal: Kdybych měl rozhodnout, co vypovídá pravdu o stavu společnosti, jestli řeč ministra vnitřního rozvoje, nebo současná výstavba – věřil bych výstavbě té doby. Takže následující kauzy je nutno číst i z tohoto hlediska. Vybrali jsme 3 příklady – nejzávažnějšímu – zástavbě u Masarykova nádraží – byl již věnován článek samostatný.
Péče o nemovité památky prochází nejen u nás složitým obdobím. Postmoderna a modernita zpochybnily tradici, neomezená pluralita názorů spolu s vypjatým individualismem vyloučily jakýkoli konsenzus názorů na způsobu, jak v péči o kulturní památky, a především o historická města a historické soubory postupovat. Výsledkem jsou kontroverzní projekty a bohužel i realizace, provázené sílícími protesty veřejnosti. Co je na věci nejpodivnější, projekty, proti kterým veřejnost protestuje, a realizace, které jí ve městě vadí, které nazývá posměšnými jmény, vesměs byly kladně projednány v rozpracovanosti Národním památkovým ústavem a potvrzeny odbory památkové péče při stavebních úřadech. Nejlépe problém osvětlí příklady.
Začneme Liblínem – je to malé půvabné městečko na Rokycansku s velkým s barokním zámkem s rozsáhlým parkem. Západní pohled na nádvoří zámku zprostředkuje atmosféru:
V zámku je Domov sociálních služeb (DSS) a ten potřebuje více prostoru. Zadavatel se rozhodl vše vyřešit novostavbou právě před výstupem ze zámku do parku – horší místo tu snad nebylo. Zadání kupodivu respektoval projektant, autorizovaný Ing. arch. Václav Drchal, a vypracoval při konzultacích s NPÚ Plzeň návrh – jehož vizualizaci vidíte na následujícím obrázku. Připomínáme, že tento objekt byl situován 17,8m od východní fasády, otevřené do parku:
Dva stateční občané protestovali, podpořila je řada odborníků z akademického prostředí. Národní památkový ústav sice uznal pochybení, ale správce DSS stačil rychle získat územní rozhodnutí na stavebním úřadě místní radnice, tamním úředníkům na návrhu nevadilo nic. Nakonec se přece jen podařilo protestujícím územní rozhodnutí zpochybnit. Nastala léta dohadů a různých úprav návrhu, která stála mnoho promarněného času a peněz. Návrh byl různě „vylepšován“, ale zásadní pochybení – situování novostavby mezi zámek a park – napraveno nebylo. Spojení s parkem je od renesance pro šlechtické sídlo charakteristické, spojení bydlení s přírodou znamená historický vývojový skok, musí být předmětem ochrany. Nikdo se ani nepokusil prověřit jiné možnosti v rámci zámeckého areálu, které by nabídly přijatelnější řešení.
Letos, po šesti promarněných letech bojem proti tomuto projektu, po hloupě proinvestovaných penězích a spoustě ztraceného času, se objevilo nové územní rozhodnutí na upravenou novostavbu ve stejné nesmyslné poloze. Nejlépe vše osvětlí situace z projektové dokumentace předložené k územnímu řízení:
Jde o hrubé pochybení, na první pohled srozumitelné nejméně pro 90 % laiků. Zajímavé je, že se na něm podílejí v podstatě všichni „profesionálové“. Celou situaci nelze vyhodnotit lépe a jinak, než učinil liblínský občan pan Zdeněk Struhovský: „Není potřeba být odborníkem, zdravý rozum stačí, aby bylo jasné, že žádná novostavba na navrhovaném místě v areálu Liblínského zámku nemá co pohledávat a že by tím došlo k trvalému poškození této kulturní památky. Vypadá to tak, že odpovědným orgánům státní správy v této věci chybí profesní hrdost a kompetence, když se proti tomuto špatnému politickému projektu od samého začátku rázně nepostavili.“
V současné době se celou kauzou již po druhé zabývá památková inspekce ministerstva kultury. Neztrácejme tedy naději!
Druhou podobnou kauzou je předimenzovaný bytový dům v těsném sousedství kláštera sv. Anežky České po celé Praze známý maršmeloun. V památkově chráněném prostředí megalomanský objekt převyšuje doslova přilehlou barokní dvoupodlažní zástavbu o 12,5m! Těsná blízkost národní kulturní památky jistě zhodnotí luxusní byty. Posměšná přezdívka sice připomíná barvy fasády v dokumentaci pro územní řízení, ale lidem i protestující odborné veřejnosti šlo o něco jiného, i když se barvu fasády autor projektu (děkan libereckého vysokého učení technického) snažil mazaně představit jako hlavní problém. Pro připomenutí přikládám obrázek z dokumentace k územnímu řízení:
Nemusíme být odborníky, zdravý rozum stačí, abychom viděli, že hlavní problém jsou přebujelé dimenze objektu a měřítko jeho vnitřního členění, které svou brutalitou doslova láme kružby gotických oken a šambrány kolem oken barokního špitálu, nacházející se v těsné blízkosti, které zatím udávají měřítko identity místa. Autor se dle svého tvrzení vyrovnal s geniem loci strašidelnými obličeji, které jsou hlavním motivem gigantických fasádních prvků. Chtěl tak připomenout staré pověsti české – najmě Golema, – i souvislost s nedalekými Stínadly (nepatrná pěší spojka mezi ploty, která dostala jméno zcela nedávno na počest Jaroslava Foglara bez jakékoli historické souvislosti.) Zdravý rozum tu vyšel opět zkrátka.
Pozoruhodné je i to, jak maršmeloun ke svému objemu vlastně přišel. Spor developera s veřejností se táhl téměř dvacet let. Po celou tu dobu maršmeloun kynul a kynul, aniž by tento nárůst hmoty byl přiměřeně zdůvodňován v závazných stanoviscích magistrátu. Zastavěná plocha vzrostla z původních 12×25 = 225m2 v roce 1999 na 50x 20 = 1000m2 – tj. 4násobně – v roce 2016. Nárůst umožnilo podivné odnětí 2 parcel z areálu kláštera. Objem vzrostl z původních 3 805 m2 v roce 1999 na 8862m2 v roce 2016. Výška podle památkářů zůstala nezměněna. Mají na to dlouhodobě osvědčený trik – sedlovou střechu nahradí střechou rovnou ve výši hřebene a výška je zachována, nic se neděje. Jenomže v ulicích střechu nevidíme, srovnatelné jsou fasády a tamají dva podle názoru památkářů stejně vysoké domy značný rozdíl v počtu podlaží. Na první pohled je jasný i rozdíl v objemu.
Maršmeloun má mnoho chyb z hlediska památkové ochrany – poškozuje urbanistické postavení národní kulturní památky, v lokalitě, kde řadová uliční zástavba je předmětem ochrany se uplatňuje jako solitér atd., ale člověk nemusí být odborníkem, jen zdravý rozum stačí, aby mu bylo jasné, že objekt je v daném místě příliš veliký.
Nárůst objemu stavby zdůvodnili magistrátní památkáři šalamounsky. V závazném vyjádření z 6. prosince 2016 Mgr. Jiří Skalický, ředitel odboru, dal přednost nedotknutelnosti autorského díla (tj. projektu arch. Fránka) před ochranou Pražské památkové rezervace. Není jasné, jestli si Mgr. Skalický uvědomil, že právě zpochybnil smysl památkové ochrany měst. Je ale i možné, že s tím počítá, že by zrušení veškeré plošné ochrany města s radostí uvítal. I když, kdo ví, možná že má možnost úředníka rozhodovat tam, kde mlčí zákon, své výhody.
Památková inspekce sice uznala, že toto odůvodnění není přiměřené, ale – mj. i vzhledem k novele stavebního zákona – není náprava již možná. Jak ale může zdravý rozum přijmout, že nesprávné, chybné závěry úředníků, které vedou ke znehodnocování národního kulturního dědictví, mají přednost před jeho ochranou?
Naštěstí sám developer po 20 letech vzdal úsilí zhodnotit svůj kapitál právě v ulici U Milosrdných. Projekt i s jediným drobným pozemkem při ulici Kozí prodal české akciové firmě V Invest CZ. Ta se rozhodla projekt přepracovat, takže dosavadní závazná vyjádření i stanoviska již nejsou závazná. Společnost má na svých stránkách uvedeno, že „rozvíjí projekty, které reflektují genius loci každého místa“. Máme tedy možnost věřit, že pochopí genius loci, tj. měřítko a prostorové vztahy v Haštalské čtvrti, ale budeme to prověřovat.
A jako třetí příklad se podíváme na slavnou “chobotnici”:
Sám autor Jan Kaplický se o vztahu svého návrhu k prostředí, kde měl být realizován, vyjádřil následovně: ,,Kontext existuje vždycky, ale je to případ od případu. Tady je park, stromy, to je jediný kontext, který tu je. Nejbližší budova je letohrádek královny Anny, 500m vzdálený. Já si myslím, že do toho parku ta budova zapadá. A my navíc okolo uděláme zahradu, o tom skoro nikdo nemluví… Špejchar je křižovatka tramvají a automobilů, to není kontext. Pak je tam dole jeden ošklivý stadión a jeden tunel… Ale tím já nepohnu.“
Takže se zjevně ani nepokusil kontext, harmonii s okolní zástavbou hledat, nebylo to jeho záměrem. Jedná se o typický přístup designera k mobilnímu artefaktu, který nevytváří pro jedno prostředí. Takhle jde dělat žehlička nebo konvice na čaj, ale ne budova pro určité místo. Nejde o přístup architekta, který je povinen integrovat svou stavbu do jejího prostředí. Pokud není vhodný kontext mezi budovou a prostředím a náprava není možná, budova tam prostě nepatří. Přesto se najdou pošetilci i na nejvyšší úrovni, kteří ve své hyperkorektnosti hájí neomezenou kreativitu a pluralitu názorů za každou cenu.
Při pohledu na přiložený obrázek nelze než konstatovat, že všechny tyto kauzy mají jedno společné. Není potřeba být odborníkem, zdravý rozum stačí, aby bylo jasné, že se navrhovaná stavba tam, kde je umísťována, vůbec nehodí. Protože se jedná o nemovitost, ne o volný artefakt, zdravý rozum říká, že ji tam nelze umístit.