Politika dostává nové rozměry mimo levo-pravou škálu, která už nestačí. Nyní jsou to pesimisté – optimisté či centrum – periferie.
Populismus vytváří nová uskupení na radikální levici i pravici, napsaly noviny Financial Times (vydání 11/1/2019).
Příkladem rostoucího populismu v Evropě se stal výsledek španělské nacionalistické strany, která uspěla ve volbách v Andalusii. Potvrdil se tím trend fragmentace elektorátu. Roztříštění politických stran zachvátilo téměř všechny země, je mnohem těžší vytvářet koalice. Tím se posiluje politická nestabilita a slovo dostávají radikální uskupení na levici i pravici.
V politice se objevují nové dimenze, uvádějí FT, pesimisté – optimisté, centrum – periferie. Není to už ta jednoduchá levo-pravá škála, ale není to nutně ani chaos, prostě vzniká jiná politická krajina.
Andaluská strana Vox zamíchala španělskou politickou scénou, která byla považována za imunní vůči silně pravicové politice. Španělské scéně dominovaly čtyři politické strany: socialisté, radikální levice, středopravice a liberálové. A také katalánští či baskičtí nacionalisté. Podle průzkumů by žádná ze stran nezískala víc než 24 %.
V Belgii trvalo 541 dní, než se v roce 2010 vytvořila vláda. Po volbách v roce 2014 uspělo osm stran a trvalo pět měsíců vytvořit koalici, která se zase rozpadla (o rozpadu belgické koalice jsme informovaly zde).
Je možné, že i Švédsko půjde k předčasným volbám, protože sestavení vlády (volby proběhly 9. 9. 2018, pozn. red.) blokují Švédští demokraté.
Nejvíce na fragmentaci evropské politiky doplatily sociálnědemokratické strany, v Německu uspěla nejen AfD, ale i Zelení, kteří přebírají voliče sociální demokracii.
Dá se očekávat, že fragmentaci ukáží hlavně volby do Evropského parlamentu, středolevice a středopravice nejspíše ztratí většinu.
Za tímto trendem jsou tři hlavní faktory, píší FT. Společnosti se více individualizují, velké organizace jako odbory, církve a politické strany ztrácejí schopnost spojovat jedince “obdařené konkrétní identitou”. Politická debata dostává více dimenzí a mainstreamové strany nejsou schopné rychle reagovat na nové obavy. Jsou trošku jako staré obchodní domy, které soutěží s novými butiky.
Nejextrémnějším příkladem fragmentace je Nizozemsko. Má velice silný proporční systém, takže v posledních volbách uspělo 13 stran a sestavení čtyřčlenné koalice trvalo 225 dní. Fragmentace souvisí i s tím, že staré strany jsou menší a nově vznikající větší. A póly se od sebe vzdalují, což potvrzuje obtížnost sestavení vlády.
V Evropě jsou i výjimky, ale za těmi stojí jiné politické systémy. Třeba Francie. Dvoukolová volba fragmentaci eliminuje. Stačí vzpomenout, že Macron získal v prvním kolem jen 24 % hlasů. Někteří Macronovi spojenci dokonce chtějí, aby Žluté vesty šly do evropských voleb, protože by tímto krokem mohly oslabit Marine Le Penovou.
Britský volební systém, vítěz bere vše, politickou fragmentaci zastírá. Ano, 82 % voličů v roce 2017 podpořilo buď labouristy, nebo konzervativce, ale to nijak nezmenšuje hluboké rozpory uvnitř stran samotných.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.