Na středeční události byl také !Argument, který přináší nejvýznamnější momenty a názory z panelové diskuze.
Nadace Železná opona ve středu 30. ledna 2019 uspořádala v Evropském domě konferenci s atraktivním názvem: Paradoxy zpravodajských služeb. Zájem byl obrovský a sál zcela zaplněn. Konference měla zhruba tři okruhy: pohled do minulosti, současnost a budoucí výhled. Panelisté měli na každý okruh okolo pěti minut, po každém následovala diskuse.
Konferenci moderoval Milan Syruček, který příspěvky jednotlivých vystupujících prokládal svými vzpomínkami, zážitky a bohatými zkušenostmi. Sestavu panelistů tvořil Jaroslav Bašta, který sám uvedl, že má se zpravodajskými službami zkušenosti jako objekt (za minulého režimu), byl ovšem také náměstkem ředitele FBIS i ministrem bez portfeje, veřejnosti je znám jako bývalý velvyslanec v Rusku. Dalším vystupujícím byl generál Andor Šándor, bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby, Jaromír Novotný, bývalý první náměstek ministra obrany, bývalý velvyslanec v Indii a Japonsku, Jan Schneider, bývalý ředitel kanceláře Rady vlády pro zpravodajskou činnosti, Jiří Růžek, bývalý šéf BIS, a Vadim Petrov, který se představoval jako novinář, ale byl také ředitelem kanceláře Rady vlády pro zpravodajskou činnost.
Pohled do minulosti
Jaromír Novotný připomněl řadu změn po roce 1990 s tím, že Rusko bylo vnímáno jako partner pro mír. Na chvíli nastala situace, že „už nejsou nepřátelé.“ To, že nebyl nepřítel, mohlo pro některé zpravodajské služby vytvářet problém. Zlomovým bodem podle něj bylo bombardování Jugoslávie. Vadim Petrov se nevěnoval tak moc minulosti, ale zmínil aktuální rozložení: halasný bojovník za transatlantickou vazbu kontra ruský šváb. Rusko je velmoc globálního charakteru, válka se dnes nevede o území, ale o to, co si lidé myslí.
Andor Šándor se zase vrátil k tématu první části a ke krátkému pohledu po změnách v roce 1989. Zdůraznil to, že zpravodajské služby a jejich činnost je vymezena zákonem. Na vlastní kůži po zkušenostech z Velké Británie pochopil zásadní roli geopolitiky. Při „řešení krizí“ se běžně nejde k podstatě krize, ale kšeftuje se s jinými otázkami. Jako příklad uvedl Bosnu a Hercegovinu, Velká Británie ji měla uznat pro to, aby dostala výjimku a nemusela zavádět euro. Běžnou součástí je dvojitý standard a značná míra pokrytectví. Položil si také jednu ze zásadních otázek: jak mají zpravodajské služby plnit své úkoly, když v jedné zemi existují velmi různé názory na zásadní bezpečnostní otázky?
Jan Schneider připomněl počátky 90. let jako „gentlemanskou dohodu“, což dokumentoval mimo jiné tím, že sovětský lídr Michail Gorbačov tehdy nechtěl písemné záruky, že NATO se nebude rozšiřovat. Zásadní změnu atmosféry nepřinesl Ronald Reagan (zde se věnoval Schneider rozbíjení mýtů o tom, že Reagan uzbrojil Sovětský svaz), ale George Bush starší, který byl šéfem CIA. Dobrá atmosféra počátku 90. let by nebyla podle Schneidera možná bez „ruského zpravodajského realismu.“ Naopak, již tehdy zaznívaly americké názory, že ponížené Rusko v koutě je nebezpečné. Jasný nepřítel se vypařil, nebezpečí bylo možné definovat jevově. Na chvíli ustalo hledání vnitřního nepřítele.
Jiří Růžek vzpomínal na nové budování zpravodajských služeb u nás. Vadily mu řízené úniky ze svazků i chaotické zveřejňování z nich, chyběl podle něj jasný architekt bezpečnostních architektury. Chaos ve zpravodajských službách v počátcích ohrožoval národní bezpečnost.
Jaroslav Bašta vzpomněl na to, že již při volbách v roce 1990 tajné služby ovlivnily volby. Od té doby trvá propojení mezi zpravodajci a novináři, úniky, kterým se říká „investigativní žurnalistika.“ Politické vedení neumí služby úkolovat a pracovat s nimi.
Přítomnost ve znamení nové studené války
Nové kolečko k tématu současnosti zpravodajských služeb začalo u bývalého velvyslance v Rusku, Jaroslava Bašty. Hlavním (a společným) tématem byl boj proti mezinárodnímu terorismu. Zlom přichází v roce 2012, potvrzen v roce 2014, kdy se obnovuje studená válka s Ruskem. Tajné služby se začínají mediálně prezentovat jako „šou“, působí vyhošťování velvyslanců. Americké tajné služby se zapojují do volebního boje. Rozšiřuje se obviňování bez důkazů, k odsouzení stačí obvinění. Baštovi situace připomíná 50. léta i s novou vlnou mccarthismu. Bašta nevynechal ani častý dotaz posluchačů – starost BIS o výuku dějepisu a češtiny, což je podle něj groteskní.
Jiří Růžek vzpomněl změnu pohledu na zpravodajské služby po 11. září 2001, podle něj by se služby měly věnovat latentním rizikům, kterým lze předejít.
Jan Schneider se vrátil k tomu, jaký zmatek způsobilo vymizení teritoriálních nepřátel. Věnoval se především „mesalianci“ mezi médií a zpravodajskými službami. Médiím stačí dát „utajený zdroj“ a hotovo. Tím ovšem dělají často špinavou práci. Jako největší „fake“ označil válku proti Iráku.
Andor Šandor uvedl, že problémy, které byly diskutovány u civilních rozvědek, se ve vojenské rozvědce neobjevily, směr byl jasně dán: do NATO. Dle svých zkušeností si poopravil kategorii „spojenec“ či spřátelené služby, neboť vždy jde o boj zájmů, nejde o boj dobra se zlem. Kritizoval silně prezidenta Miloše Zemana za to, že plošně dehonestuje tajné služby.
Vadim Petrov se domnívá, že politici si smysluplnost tajných služeb neuvědomují. Vrátil se k pojmu informační válka, 80 % se prý odehrává přes aktivity: od studentských výměn po zahraniční vojenské mise a ekonomickou pomoc.
Jaromír Novotný spatřoval překročení červené linie pro Rusko v bombardování Jugoslávie. Fakem podle něj již byla prezentována role kosovské UCK. Ještě v roce 2011 pozoroval snahy o „usmíření“ mezi Ruskem a NATO, například u společného ponorkového cvičení. Ale od konfliktu na Ukrajině je možno hovořit o nové studené válce. Vracel se také k úvahám, že by se Rusko mohlo stát členem NATO a citoval slova ruského politika Dmitrije Rogozina: velmoci nepřistupují do aliancí, velmoci je vytvářejí.
V diskusi reagoval Jan Schneider tím, že by občané měli číst o tom, co skutečně obsahuje zakládající smlouva NATO – zjistili by, že vypadá jinak, než se obvykle o ní hovoří. Vadim Petrov se domnívá, že klíčová otázka je důvěra veřejnosti vůči tajným službám, na což navázal Růžek – důvěra ve vládu by měla být taková jako je důvěra ve zpravodajské služby. Je to vláda, kdo je zodpovědný. Uvedl také, že zpravodajské služby mají řadu informací, které ale nemají komu předávat, tj. nedostatečné množství lidí na ministerstvech i na Úřadu vlády má prověrku na přísně tajné.
K debatě nad rolí Ruska jako „nového nepřítele“, připomněl Milan Syruček, že Rusko je jednou z nejkapitalističtějších zemí na světě a dále připomněl, kolik miliard dolarů z Ruska každý rok odplouvá pod taktovkou oligarchů. Novotný v souvislosti s konfliktem v Jižní Osetii připomněl, že tehdejší prezident Michail Saakašvili byl varován, aby nic nepodnikal a Rusko neprovokoval.
Žádní přátelé, jen zájmy!
Poslední blok, věnovaný pohledu do budoucna a také zveřejňování výročních zpráv zpravodajských služeb, zahájil Jaromír Novotný.
Pro budoucnost je si třeba pamatovat, že země nemají přátele, ale jen zájmy. V rámci činnosti zpravodajských služeb je potřeba se zaobírat všemi, i „přáteli.“ Zásadní je dnes hospodářská rozvědka. Novotný také zdůraznil roli nadnárodních firem, podle něj by je právě měla hlídat zpravodajská služba. Tajná služba podle něj nic publikovat nemá.
Vadim Petrov se podíval dále do budoucnosti. Zásadní stopa je podle něj rovněž ekonomická: stopa peněz po světě vypovídá nejvíc. Věnoval se zejména tzv. „dataismu“, tedy absolutní volnosti dat, protože někteří se domnívají, že právě tato volnost povede k tomu, že data nebude moci nikdo řídit a kontrolovat. Pozastavil se také nad nebezpečím počítačových algoritmů a umělé inteligence.
Generál Andor Šándor rovněž kritizoval veřejné zprávy. Domnívá se, že velkým problémem je nedostatek kvalifikovaných lidí pro zpravodajské služby. Nutnosti znalosti cizích jazyků (arabština, farsí…) je klíčová pro budoucnost.
Jan Schneider se vrátil k příspěvku Vadima Petrova. Souhlasil s tím, že „ekonomika zájmu“ patří ke klíčovým tendencím současnosti. Schopnost vzbudit zájem je v záplavě informací důležitý kapitál. Zmínil také „synergický efekt“, kdy se navzájem posilují vojensko-průmyslové komplexy znepřátelených zemí a publikum pobavil úvahou, že generál Pavel je možná ruský agent, neboť jeho působení posiluje právě ruský vojensko-průmyslový komplex.
Varoval také před manipulací strachem, přál by si, aby se média nesměla odvolávat na zdroj tajných služeb a aby neinformovala o teroristických útocích. Tajné služby se měly vrátit k tomu, že jsou součástí exekutivy, a ne vděčný mediální subjekt.
Jiří Růžek uvodil poslední část bonmotem: jde o posun od státní bezpečnosti k bezpečnosti státu. Domnívá se, že zpravodajské služby mají příliš svázané ruce, jako příklad uvádí Brusel jako ohnisko islámského extrémismu. Stačí, aby vláda probrala zprávy na Bezpečnostní radě státu.
Jaromír Bašta by také omezil vydávání veřejných zpráv a snažil se zamezit zneužívání zpravodajských služeb ve veřejném prostoru. Znovu se vrátil ke kauze BIS a její změny výuky dějepisu a češtiny, který vzbudil mezi diváky velké rozhořčení.
V diskusi zazněla řada námětů, na které nebylo vždy panelisty reagováno, například komu slouží skutečně tajné služby s odvolávkou na případ novináře Uda Ulfkotteho. Jako zásadní hrozba pro demokracii se jeví elektronické volby, které prý prosazují Piráti – ozval se ovšem přítomný člen Pirátské strany, který to popřel a řekl, že strana něco takového již neprosazuje.
Vzhledem k zájmu účastníků se má další seminář konat na konci února.
Fotografie nám poskytl Jiří Skupien.