Budoucnost je „asijská“ a jedná se o historicky nevyhnutelný proces stojící na základě propojenosti.
Komentátor Asia Times Pepe Escobar komentuje ve svém posledním článku novou knihu Paraga Khanny s názvem „Budoucnost je asijská“ (The Future is Asian). Je to příběh historické nevyhnutelnosti, který navíc nabízí asijský pohled na věc – dost odlišný od toho, co nabízejí západní experti ze svých vzduchotěsných kanceláří ve Washingtonu, uvádí Escobar.
Autor knihy Khanna je původem z Indie, ale žil také ve Spojených arabských emirátech, na Západě a nyní v Singapuru (jeho starší knihu „Connectography“ „si musíte“ přečíst). Khanna sleduje asijský vývoj z Asie, podobně jako Escobar, který se sem přestěhoval v roce 1994.
Že je Singapur hlavním městem Asie platí, ale ne vždycky. Například vývoj v Číně stojí za to sledovat spíše z Hongkongu. Escobar sám už v roce 1997 v Brazílii publikoval knihu o asijském století, založenou na třech letech nepřetržité reportérské práce. Asijská finanční krize v roce 1998 vyvolala zdání, že jeho argumenty už nejsou aktuální, nyní ale na aktuálnosti znovu získávají.
Zpátky ke Khannaově knize. Autor v ní tvrdí, podle Escobara správně, že asijské století nastane, až Asie vykrystalizuje do většího celku a překoná členění na jednotlivé části. A to se, dodává Escobar, už děje díky projektu Jednoho pásma, jedné stezky. V Khannaově pojetí znamená připojení se k tomuto projektu z hlediska asijských zemí „tiché uznání“ Číny jako globální velmoci.
Tento epický příběh není příběhem hegemonie, ale propojenosti, tvrdí dále Escobar. Především – neexistuje Východ a Západ. Britský literární vědec Edward Said vysvětlil, že tyto pojmy jsou dědictvím eurocentrismu a kolonialismu. Asie je slovo pocházející z asyrštiny, odvozuje se od „východu slunce“ (assu). Rozdíl mezi Východem a Západem se začal projevovat od konce 4. století. Východ, to byl Cařihrad, zatímco Západ byla Evropa s říší Karla Velikého. V kontrastu s Čínou, která se vždy považovala za centrum světa, „říši středu“, římská říše i islám vždy připouštěly existenci a byly si vědomy dalších civilizací.
Také pojem „světadíl“ či kontinent, upozorňuje pak Escobar, je západním vynálezem. Eurasie je ale ve skutečnosti obrovský, elipsovitý a sjednocený prostor. Francouzský zeměpisec Christian Grataloup argumentuje, že Eurasie je geohistorickou entitou, systémem křížem krážem propojených vzájemných vztahů, jak dnes Čína zdůrazňuje projektem Jedné stezky, jednoho pásma. Od 15. století sdílejí všechny její společnosti společné dějiny a jevy, jako města, písmo či peněžní výměnu, Grataloup mluví o „tvrdém uzlu světových dějin“.
Historicky se tu jednalo o soutok obchodních stezek, hedvábných v centru, stezek s kořením hlavně na jihu. V ústředním segmentu Eurasie se objevily zásadní inovace: první vesnice, první formy zemědělství, písmo, první formy státu. Velká říše Mongolů, která existovala kolem těchto stezek, se pak rozpadla, zatímco společnosti na okrajích Eurasie se staly námořními mocnostmi.
Khannnaova kniha nabízí řadu příkladů a detailů, jak se eurasijský prostor podél konkrétních koridorů nově organizuje a buduje díky hospodářskému rozvoji a v důsledku modernizace.
Jak dále Escobar upozorňuje, čínská strategie v současnosti představuje unikát – kombinuje strategie kontinentálních velmocí (říše Mongolů, Rusko) s těmi západními, námořními (Velká Británie). Stojí na ekonomice a kultuře, takže Čína musí ještě hodně pracovat na rozvoji své měkké síly. Čas je ale na straně Jednoho pásma, jedné stezky, zdůrazňuje článek dále. Námořní cesty na severu a na jihu (Severní mořská cesta, na jihu cesty v Jihočínském moři a v Indickém oceánu) Eurasii obklopí, zatímco jejím vnitrozemím povedou koridory dálnic a vysokorychlostních železnic.
V Pekingu hovoří o Euro-Asii, v Moskvě o Větší Eurasii. Celý proces je historicky nezadržitelný a už nyní utváří budoucnost – ať jí říkáte asijská nebo eurasijská.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.