Jaroslav Bašta píše ve svém komentáři v souvislosti s posledními WikiLeaks o tom, že hybridní zpravodajství se zdroji z tajných služeb je dnes neodmyslitelným projevem postdemokracie.
Možná by vůbec nebylo od věci, kdyby některá z agentur věnující se sledování médií statisticky vyhodnotila, jaké procento z politického zpravodajství a komentářů představují materiály pocházející z produkce tajných služeb. Já osobně mám pocit, že od loňského léta (z doby, kdy vrcholily americké prezidentské primárky) přicházely každý den k snídani i k večeři informace buď označené za úniky ze zpravodajských služeb, nebo získané metodami, které tyto instituce obvykle používají – odposlechy telefonních hovorů, či prostorové, virtuální vloupání se do databází (zejména e-mailů), případně rovnou celé složky vyrobené špiony na zakázku.
Je příznačné, že velmi brzo se v médiích hlavního proudu v USA, EU i v České republice nastavil systém dvojího metru v posuzování takto získaných materiálů. U těch, které se týkaly Demokratické strany, H. Clintonové a G. Sorose, se nikdo nezabýval jejich relevancí (natož aby je někdo analyzoval), zdůrazňovala se pouze nelegálnost jejich získání. Vše přece dostatečně vysvětlovalo (nedoložené) obvinění, že šlo o akci ruských hackerů, kteří tak ovlivnili prezidentské volby.
Na druhé straně ani média, ani některé instituce (třeba FBI a CIA) neměly nejmenší problém zveřejňovat utajované skutečnosti, měly-li pocit, že to D. Trumpa poškodí. Dokázaly tak vytvořit hysterickou atmosféru, ve které jsou telefonáty s velvyslancem Ruské federace důvodem k rezignaci. Kainovo znamení ulpělo i na ministrovi spravedlnosti, protože jako člen výboru Senátu se účastnil společné oficiální schůzky tohoto výboru s velvyslancem Velkého Satana. Proto je také vyzýván k odstoupení.
Logika dvojích standardů je neúprosná a nepotřebuje pro svá tvrzení žádné důkazy. Známe to i od nás – stačí když někdo (bez jakéhokoliv mandátu) vypracuje seznam novin a lidí, označí je bez důkazů za lháře a spolupracovníky cizí moci a média hlavního proudu s tím nadále pracují jako s nezpochybnitelnou pravdou. Na ministerstvu vnitra dokonce vznikl útvar, který má dát této svěží myšlence institucionální podobu, aby ty hanlivé nálepky měly kulaté úřední razítko.
Varovnější příznak toho, že žijeme v postdemokracii snad ani neexistuje. Hranice mezi zpravodajskými aktivitami tajných služeb a fungováním médií hlavního proudu se ztrácí. Služby notnou část své činnosti zaměřují na získávání kompromitujících materiálů na politiky a média je s chutí (někdy jen poslušně) zveřejňují. Cílený únik tajných materiálů má jedno kouzlo – není třeba ho ověřovat, pověst zdroje stačí jako záruka. A hybridní zpravodajství je na světě, jen podupaná svoboda a demokracie v koutku tiše pláčou.
Tvůrcům této hybridní svobody slova dle mého názoru nedochází jedna věc – ono to nemůže fungovat dlouho. Zvláště když přicházejí taková odhalení jako 9 000 stránek WikiLeaks upozorňující, že žijeme ve světě, kde zřejmě kdekdo fízluje kdekoho. Občas tak činí pod cizí vlajkou. Logickým důsledkem bude ztráta víry v autority, v média hlavního proudu, v politiky a politiku jako takovou. Ne že bych současné politické garnituře takovou hybridní postdemokracii nepřál. Jen se bojím toho, že z popela a trosek politiky a médií povstane někdo, pro koho i těch 140 znaků na Twitteru bude příliš dlouhých…