Ivo Šebestík píše o tom, že snaha mocných o potlačení jiných, nehodících se názorů nás provází dlouho. Cenzura a další omezení jsou ale spíše projevem slabosti než síly.
Napoleon Bonaparte svého času údajně pravil, že on sám je příznivcem názorové svobody a mnohosti, ovšem za předpokladu, že ony mnohé názory vyjadřují podporu jeho politice. Toto jeho vyjádření úplně přesně ilustruje myšlení v podstatě každého člověka, který získal možnost něco řídit či dokonce něčemu vládnout.
Ostatně, v tomto mínění jest ukryta skutečně železná logika, s jakou se v životě setkal téměř každý člověk, a mnozí ji zažívají opakovaně. Každý člověk, který je přesvědčen o tom, že on sám ví co dělat (a někdy to ví samozřejmě nejlépe), snáší velmi nerad „demokratickou debatu“, která boří jeho úmysly a mnohdy nevede nikam, neboť kolik hlav, tolik nápadů a kolik lidí, tolik i partikulárních zájmů. Nehledě na to, že do každé „demokratické diskuze“ se zapojují též i chytráci, všeználkové, brouci Pytlíci a jiní rozumbradové, kteří se takto seberealizují, aniž mají na zřeteli samotný předmět onoho sporu. Dokonce, aniž by jej vůbec pochopili. Viz parlamenty mnohých a dost možná všech zemí.
Napoleon Bonaparte začínal svoji kariéru jako voják revoluce a skončil ji jako diktátor. Také pruský král Friedrich, přítel Voltairův, byl coby ještě princ velmi nakloněn osvícenství a liberálním myšlenkám. O tyto přišel ve chvíli, kdy usedl na královský trůn. Řekl bych, že proces přerodu svobodomyslného demokrata v diktátora bývá poměrně rychlý a pro samotného dřívějšího milovníka plurality názorů asi i překvapivý. Začíná patrně ve chvíli, kdy se liberál a demokrat v jednom balení pokusí prosadit nějaký svůj veledůležitý zájem, přičemž narazí na zbytky „revoluční“ názorové plurality. V té chvíli revolucionář krvácející na barikádách za právo na vlastní názor uhodí do stolu a nechá své bývalé spolubojovníky pozatýkat, případně, má-li tu možnost, se jich zbaví navždy.
V průběhu bolševické revoluce vyprodukovaly revoluční síly v Rusku rady, tedy sověty, které ale posléze představovaly alternativu nebezpečně lidovou, názorovou i politickou vůči nim samotným, tedy proti rodícímu se mozku a srdci revoluce, jenž sám sebe – jak také jinak- povýšil na arbitra ve věcech vkusu i ve všem ostatním. Proto bolševici sovětům jejich moc nejprve reálně omezili a potom v podstatě odebrali, až z ní zbyl jen název Sovětského svazu, a z idejí komunismu v podstatě nic. Dějiny lidstva jsou vskutku velký satirik.
S univerzální platností funguje ve všech společenských zřízeních snaha potlačovat mínění lidí, jaké překáží nositelům moci. Kdo má moc, chce vládnout neomezeně. Každý, kdo mluví a jedná jinak, je nepřítel, na kterého se ovšem v některých typech společností přátelsky usmíváme. To, že nehodící se názory potlačují autoritativní a totalitní systémy, je všeobecně známé. Ostatně, tyto systémy si počínají nesmírně průhledně a v podstatě se nesnaží omezování svobody a typy cenzury nijak skrývat. V tom jsou vlastně totality i svým způsobem „sympatické“. Chybí jim ona fantastická schopnost chameleónství a pokrytectví, k níž dospěly demokracie, jež vyprodukovaly takové spletité způsoby odstavování nepohodlných osob, až rozum zůstává stát nad tou vynalézavostí. Inu, takto se děje patrně všude tam, kde se mají navzájem spojit neslučitelné prvky, tedy odvěká lidská potřeba vládnout bez omezení, dědičně, věčně a bez cizí kontroly a demokratická pluralita názorů. Výsledkem bývají hra na schovávanou, Chytrá horákyně nebo maškarní bál. Vlk se má zkrátka nažrat a koza zůstat celá.
To, že je svoboda názorů nepříjemná také demokratickým stranám nacházejícím se u moci a lidem, kteří sebe sama povýšili na správce svědomí národa, nás ovšem při přechodu od pseudosocialistického systému k demokracii jaksi zaskočilo. Zvláště když se onen přechod nesl v duchu volání po pluralitě názorů. Vedle slov jako demokracie a svoboda byl pojem názorové plurality zmiňován nejčastěji. Jenomže, ona tato pluralita neměla být chápána v duchu Voltairově, tedy jako respekt k opačnému mínění, ale v duchu Napoleonově, tedy jako akceptovatelná jenom za předpokladu, že vyjadřuje totéž mínění, jaké si osvojil samozvaný strážce národního myšlení.
Pokud se ale vládnoucí struktury v demokratických zemích snaží v poslední době názorovou pluralitu omezit a následně ji zlikvidovat zcela, je ale na druhé straně zpráva velmi dobrá. Svědčí o tom, že se slovu pomalu vrací jeho ztracená schopnost hýbat lidmi, a že se vládnoucí struktury ocitají ve slabší pozici. Úplná názorová svoboda totiž nevadí pouze dokonale etablované moci, která se cítí být neotřesitelná a neohrozitelná nikým, a slovem už vůbec ne. Ve chvíli, kdy se moc začíná proti slovům bránit, prozrazuje svoji slabost. Ona by názorová svoboda ještě mohla nevadit lidem, kteří jsou opravdu zapřisáhlými a svobodomyslnými demokraty, kteří vždy raději ustoupí od prosazování svých vlastních zájmů, když zájem veřejný vyžaduje jiných postupů. Ale tito lidé patrně zaspali sametovou revoluci po boku blanických rytířů a dodnes se neprobudili.