Adam Votruba se ve své eseji zamyslel nad problematickým vztahem mezi sekularismem a islamismem a nad chybnými předpoklady liberálů ve vztahu k reformě islámu.
V posledních letech se bylo možné často setkat s větou, že islám je v krizi. Tuším, že lidé, kteří ji pronáší, si to představují tak, že svět islámu se dostal do krize kvůli konfrontaci se západními liberálními hodnotami a že muslimové ve skutečnosti touží po tom žít v liberální společnosti. Proto jejich vousatí duchovní ztrácí půdu pod nohama a cítí se znejistěni. Nicméně plynulý vývoj k modernizaci je nezadržitelný, takže islámské náboženství se tomu bude muset přizpůsobit.
Pozoruhodné je, že tomuto scénáři momentálně nic nenasvědčuje. Lze dokonce říci, že pokud by se měl takový scénář realizovat, pak by to bylo něco poměrně výjimečného, neboť hladký přechod k modernitě jsme zatím v žádné kultuře nepozorovali. Nástup modernity ve všech společnostech, včetně té západní, provázely ničivé konflikty. To, co je dnes označováno za liberální demokracii, ostatně funguje až na výjimky jen v zemích původního západního křesťanství.
Připomeňme si, jak reagoval na nástup modernity západokřesťanský svět. Její nástup tu neproběhl jednorázově, ale nejméně ve dvou základních etapách. První etapa byla renesanční, druhá osvícenská. V obou těchto obdobích bylo dosaženo velkého pokroku v oblasti vědeckého poznání i politicko-společenských názorů.
Reakcí na první vlnu byla reformace. Podstatou reformace bylo to, že tváří v tvář pokrokům ve vědeckém poznání trvala na doslovném chápání Bible. Chtěla křesťanský svět očistit od náboženských úchylek a přinést mu tak spásu. Tato doba byla provázena náboženskými válkami, upalováním čarodějnic a expanzí do dalších světadílů ve jménu šíření křesťanství.
Teprve druhá vlna znamenala určitý odklon od náboženského myšlení. Mnozí osvícenci propagovali ateismus s odůvodněním, že náboženství vede k válkám. Věřili, že ateismus jakožto racionální doktrína zajistí lidem mír. Ústup od náboženství zdůraznil význam národa a umožnil demokratickou a nábožensky tolerantní společnost. Nová demokratická společnost však nemohla být organizována ani na náboženských principech, ani na loajalitě k panovníkovi, byla tudíž založena na loajalitě ke společnosti/národu. S tím souvisí nárůst nacionalismu, bez nějž by se demokracie nejspíš neprosadila. Přestože však nástup sekularismu započal již v 18. století, setkáváme se ještě i ve 20. století s režimy nesekulárními, např. v podobě režimů klerofašistických.
Mluvíme-li tedy dnes o ideologii islamismu, nesmíme zapomínat, že islamismus je reakcí na modernitu. Jeho síla bude patrně stejně mocná, jako byla síla reformace nebo nacionalismu. Je to ideologie, která bude natolik přitažlivá, že jí nelze zdiskreditovat. Jediná naděje na její diskreditaci je, že se znemožní sama poté, co ovládne část světa a pokusí se realizovat své myšlenky. Nějaká racionální diskuze tu nemá smysl, resp. je asi tak smysluplná, jako byla smysluplná diskuze s komunismem a fašismem. Ideologie spolu nediskutují v tom smyslu, že by v důsledku diskuze přehodnocovaly své myšlenky.
Je tedy možné, že svět islámu je v krizi, jenže krize je vždy zároveň příležitost. Takto to ostatně chápou i islamisté.
Občas se ze strany liberálů argumentuje tím, že není jeden islám, ale různé druhy islámu a že nelze poměřovat náboženství doslovným čtením svatého textu. Tyto argumenty používány v rámci kritiky tzv. islamofobie. Jak jim máme rozumět? Zopakujme si hlavní argument: „Existují různé interpretace islámu, tyto interpretace nelze vyčíst z Koránu.“ Až potud je to pravda. Ovšem, pokud chce někdo tvrdit, že fundamentalisté islám zneužívají, pak zároveň popírá to, co bylo v předchozí větě řečeno o různých interpretacích islámu. Jaký islám zneužívají? Neexistuje jeden islám a přitom je jedna jeho verze správná a druhá špatná? Podle čeho se pozná správná verze od špatné, když svatý text není dostatečnou autoritou? Liberálové na sebe prozrazují, že bezděčně hodnotí islám jako správný a špatný (což je v rozporu s jejich vlastní doktrínou), přičemž za ten správný islám považují pouze ten, který odpovídá jejich (liberálním!) hodnotám. Jejich argumentace je tak nekonzistentní, jak je to jen možné.
Liberální rétorika zdánlivě odpovídá duchu postmoderní doby, který chápe různé kultury jako stejně hodnotné. To je ovšem velké nedorozumění, jak je patrno již z předchozího příkladu. Ústřední myšlenka postmoderny je ve skutečnosti pro liberály největším tabu. Ta myšlenka zní, že člověk je kulturně podmíněná bytost a že to, jak vidí a chápe svět, je ovlivněno jeho kulturou. Řeknete-li podobnou myšlenku před liberálem, riskujete obvinění z rasismu. Pro liberály není člověk kulturní bytostí. Kultura je povrchní nátěr, pod kterou se skrývá liberální bytost – jakýsi homo liberalis s vrozenou ideou lidských práv a liberální demokracie. Liberalismus nemá být výsledkem historické zkušenosti, je vnímán jako produkt čisté racionality, která je dostupná jakékoliv rozumně uvažující bytosti bez ohledu na její zkušenost. I tato představa je v naprostém rozporu s postmodernou.
K paralelám mezi dnešním islamismem a evropskou reformací patří i to, že stoupenci radikálního náboženského myšlení se často podíleli na kolonizaci nových území. Angličtí puritáni odcházeli do Ameriky, aby tam mohli žít nerušeně podle svých náboženských zásad. Dnešní muslimští imigranti v Evropě jsou často radikálnější než jejich souvěrci v arabských zemích, kde politická moc vymezuje náboženskému životu jasné mantinely. Radikalizaci evropských muslimů nelze primárně vysvětlovat pocitem vykořeněnosti, chudoby a nezačlenění do majoritní společnosti, jak to donedávna rádi viděli bijci islamofobů. Je tu ten aspekt, že evropský vzduch absence systematické státní kontroly náboženského života může lákat právě ty radikály, kteří se cítí doma ve své víře omezováni vládami, jež jsou sice muslimské, ale ne dostatečně pravověrné.
Teď přichází důležitá otázka. Západní liberálové soudí, že islamismus či radikální islám je z podstaty nedůvěryhodný, protože zneužívá své náboženství k politickým cílům. Skrývá se zatím nevyřčený předpoklad, že všichni lidé cítí v jádru liberálně. Pokud tomu tak není, pak jde buď o lidi zlé (extrémisté, kteří zneužívají náboženství pro své mocenské cíle), nebo zmanipulované. Otázka ovšem je, proč by neměli prostí muslimové věřit fundamentalistům?
Fundamentalisté tvrdí, že jejich cílem je šíření islámu za každou cenu. K šíření islámu dochází, mj. i díky masové migraci muslimů do Evropy. To, co se děje je v naprostém souladu s tím, co islamisté do budoucna předpovídají: Ovládnutí Evropy islámem. Je jasné, že moc a vliv islámu roste. Někdo vám říká: „Tohle je správné, já to dělám a funguje to.“ A nejen, že to říká, vy i vidíte, že se to děje. Jaký máte důvod považovat takového člověka za lháře? Odmítnete snad věřit někomu, jehož slova jsou v souladu s fakty? Mimoto důvěryhodnost ideologie stoupá úměrně tomu, jak roste její moc, nikoliv tím, jak roste její logika či lidskost. Politická hnutí a jejich představitelé mohou být maximálně zkažení a nelidští, bez ohledu na to však platí, že čím více moci získají, tím více získávají na důvěryhodnosti a úctě.
Má-li se islám časem reformovat, pak se to musí odehrát uvnitř společností, které se k islámu hlásí. Je naivní myslet si, že by mohli Evropané nějakým způsobem napomoci reformě islámu.
Evropané by měli chránit sami sebe a pomáhat lidem pronásledovaným z náboženských důvodů. V poslední době mají problém s obojím. Mají problém ochránit své občany před nábožensky motivovaným násilím, jakož i přijímat uprchlíky pronásledované z náboženských důvodů. Namísto toho se orientují na ochranu náboženské svobody a tolerance. To v praxi znamená, že upravují své zákony a normy tak, aby nevyvolávaly negativní reakce muslimů.
Je to pochopitelně to nejhorší, co mohou udělat. Porušují tím jeden z nejzákladnějších právních principů, na kterých stojí západní společnost od konce 18. století. Tento princip zní: Zákony jsou tu od toho, aby chránily společnost, nikoliv náboženství. Pokud má být společnost nábožensky tolerantní, pak musí být nenáboženská (sekulární). V takové společnosti nemohou být náboženské důvody nikdy přijatelným důvodem pro změnu zákona či jiné normy. Je jedno, jestli jde o náboženství většinové, či menšinové. Mnoho lidí se v této věci plete, proto pro jistotu dodávám: To, že někdo nemůže praktikovat náboženské úkony, které jsou v rozporu se zákonem, není náboženská diskriminace.
Kroky, které se nyní činí ve jménu tolerance, jsou kroky, které nás navrací do středověku.
To ještě nemluvíme o vymahatelnosti práva, resp. o tom, že doktrína náboženské tolerance je překážkou, která brání státní moci zajistit, aby určité zákony nebyly porušovány a obcházeny (např. zákaz polygamie, zákaz ženské obřízky).
Dochází zde tedy k zásadnímu nedorozumění: Úkolem demokratického sekulárního státu by mělo být chránit lidi před náboženským pronásledováním! Podle liberálů je tomu jinak, ti tvrdí: Úkolem demokratického sekulárního státu by mělo být chránit náboženskou toleranci! Zdánlivě je to skoro totéž. Ve skutečnosti však jsou obě teze ve vzájemném rozporu. Liberální levice i další podstatná část společnosti dává v tomto konfliktu přednost druhému principu. Vyjadřuje to slovy, že na terorismus si musíme zvykat, neboť terorismus je menší zlo než vzdát se náboženské tolerance.
Důsledkem je, že západní státy chrání ideologii (každé náboženství je ideologie) místo toho, aby chránily lidi. Kritika a zesměšňování islámu jsou systematicky omezovány, aby to neuráželo city věřících. (Aby nedošlo k omylu: City jedněch nejsou totéž co životy druhých. Po státu oprávněně chceme, aby hájil naši bezpečnost, ne citovou pohodu. Chránit lidi neznamená chránit jejich pocity.) Satirikové mají být podle mnohých novinářů a politiků dokonce spoluzodpovědni za nábožensky motivované násilí ze strany islamistů. Pokud máte alespoň elementární cit pro psychologický aspekt věci, pak by vám mělo být jasné, že to je totéž jako dát islamistům za pravdu: Pokud západní státy zakazují urážení islámu, pak to znamená, že urážení islámu je špatné. Pravověrný islamista a západní liberální politik se liší už jen v názoru na to, co je přiměřený trest. Dalo by se říci, že západní státy tím, že začínají trestat zesměšňování/urážení islámu, se vlastně k náboženskému pronásledování „bezvěrců“ přidávají. Trest za rouhání byl ze západních zákoníků vyškrtáván postupně od francouzské revoluce 1789. Dnes se do nich pod změněným jménem vrací.
Je pravděpodobné, že moc islámu a islamismu nadále poroste. Obojí je pochopitelně navzájem propojeno. Oddělování islamismu a islámu, jak se s ním setkáváme v liberální interpretaci současného dění, je účelově přehnané. Islám se šíří díky islamismu a islamismus posiluje díky šíření islámu. Ve prospěch další expanze hovoří především demografická situace, neboť podíl muslimů dlouhodobě stoupá jak v muslimských zemích, tak v evropských zemích, USA i Izraeli. (Mimochodem v minulosti při střetávání různých kultur bylo nakonec vždy populační přečíslení důležitější než vojenská síla, hospodářská moc, nebo civilizační přednosti.)
Vraťme se ještě k potenciální reformě islámu, která by měla učinit islám slučitelný s moderní demokracií. Pro islám je typická představa jednoty náboženství, společnosti a zákona. To ovšem znamená pro podobnou reformu zásadní překážku. Otázkou je, jestli vzdát se této představy neznamená vzdát se i podstaty, na níž stojí dnešní muslimské společnosti.
Boj mezi sekularismem a islamismem v muslimských zemích pochopitelně probíhá. Zdaleka by nebyl nelogický scénář, podle nějž by většího reformního pokroku bylo nakonec dosaženo spíše v muslimských zemích než v rámci muslimských komunit v Evropě. Podle všech historických zkušeností je zjevné, že diaspory mají tendenci být v mnoha aspektech kulturně konzervativnější než kultura, od níž se oddělily (přestože zároveň vždy přejímají i z kultury okolní). V Evropě mimoto chybí možnost pozorovat negativní důsledky náboženského řízení státu, což umožňuje věřícím, aby si tento stav idealizovali. Kolize mezi státonáboženským uvažováním a platnými sekulárními principy naopak posiluje ve věřících představu útlaku. Případná reforma islámu by se tudíž zřejmě projevila v Evropě mnohem později než v islámských zemích. (Můžeme porovnat i s příkladem USA, které v porovnání s evropskými zeměmi nejsou zdaleka sekulární společností.)
Konflikt mezi islamismem a sekularismem je bezpochyby reálný a má své objektivní příčiny. Je třeba odmítnout tvrzení, že konflikty, které pozorujeme, jsou důsledkem zlé vůle. Představa, že za něj mohou na jedné straně islamisté zneužívající islám a na druhé straně nenávistní xenofobové, stejně jako i představa, že stačí mocenskými prostředky eliminovat „lidi zla“, aby zavládl všeobecný mír a tolerance, patří do říše pohádek. Konflikt vychází z odlišné konstrukce společnosti, z odlišného politického myšlení.
Mezi sekularismem a islamismem není možný smír. Mohou být teoreticky odděleny pevnou státní hranicí (možná na způsob železné opony), nemohou však fungovat v jedné společnosti zároveň. Nejsou to politické strany, které se mohou střídat po proběhlých volbách. Jde o nesmiřitelné protivy. Pevná hranice je možná jedinou cenou, za niž se dá koupit mír. Mnoho lidí ovšem rádo věří opaku.
Je pozoruhodné, jak se veřejné mínění na západě, zejména to liberální, snaží duchovní podstatu celého konfliktu popřít. Raději vidí příčinu v nacionalismu, fašismu, nebo zcela nelogicky v rasismu. Nedává to úplně dobrý smysl. Pokud by Západ uznal duchovní podstatu sporu, pak by se musel přiklonit ke strategii ideologické diverze, tj. k něčemu podobnému, co prováděl za studené války proti komunismu. Přesvědčoval by lidi v muslimských zemích, aby se zřekli přinejmenším islamistické ideologie. Tam by měl teoreticky šanci na úspěch. Místo toho se vyhýbá pojmenování protivníka. Bushova „válka s terorem“ byla uhnutím od nazývání věcí pravými jmény. Je to asi tak smysluplný pojem jako „válka s pěchotou“ nebo „válka s letectvem“. Kdo tu „pěchotu“ vyslal? Logická odpověď je, že ten, jehož jméno nesmíme vyslovit. Zajímavá otázka je, proč Západ uznal komunismus za hodný ideové polemiky, zatímco islamismus nikoliv.
Je možné, že 21. století bude zpětně vnímáno jako věk islamismu, podobně jako 20. století bylo věkem fašismu a komunismu. Pokud bude islamismus poražen a islám reformován tak, aby byl v souladu se sekulárním státem, pak k tomu jistě nedojde v dohledné době. A pokud k tomu dojde, tak to nebude zadarmo, tj. bez lidských obětí. Neměly by nás mýlit takové věci jako blížící se porážka Islámského státu. Ta není ještě porážkou náboženského fundamentalismu. Z hlediska dalšího růstu moci islamistů může být i zcela bezvýznamná, podobně jako porážka Pařížské komuny v roce 1871 nebyla porážkou komunismu.