Miroslav Tejkl píše o tom, proč zánik peněžní hotovosti může v podmínkách současného kapitalismus vést ke „třetímu nevolnictví“.
Úvahy „zrušit hotovost“ jsou výsledkem zoufalství dnešních mocenských garnitur.
Diskontní sazby (úrokové míry) emisních centrálních bank se už v mnoha zemích k nule přiblížily – nebo dokonce klesly i mírně pod nulu.
Současná situace v průměru, celkově (tzv. agregátně) trpí nedostatkem efektivní koupěschopné poptávky (což je chronické, jestliže ve Starém vyspělém světě vzrůstá desítky let nerovnost, když výrobní prostředky existují většinou – i když ne úplně – kvůli finální spotřební produkci, a jen takto je lze realizovat). Aby tuto situaci bylo možné účinně řešit, je nutno donutit lidi utrácet víc, než se jim ve světě nejistoty zítřka a nutnosti mít rezervy subjektivně chce. K tomu ale nestačí úrok nějaké „desetinky procenta pod nulou“, což by majitel pár desítek, nejvýše stovek tisícikorun nezaregistroval ani kdyby se záporné úrokové míry přelily z centrálních bank do těch komerčních.
K tomu je zapotřebí skutečně znatelné, výrazné („pořádné“) snížení úroků pod nulu.
Ale tomu výraznějšímu posílení záporných úrokových sazeb víc pod nulu brání možnost milionů lidí vyzvednout si peníze jako hotovost a schovat je někde doma – kde se nebudou sice zhodnocovat, ale ani – v dnešní době poměrně nízké inflace – ani příliš znehodnocovat.
……
Boháči mají majetek uložen v různých formách – například v kapitálových statcích.
Společenská většina má ale kromě různých nezbytných statků dlouhodobě spotřeby nebo trvalých jako bydlení, obvykle majetek v penězích na nějakém účtu, ze kterého si peníze může vybrat jako hotovost.
A pak má společenská většina (ostatně stejně jako elity) samosebou také dluhy.
Snaha znemožnit výběr hotovosti a nutnost bezhotovostně hradit jakékoli nákupy se nabízí jako řešení, kdy se bude co nejvíc utrácet a místo (beztak ani dnes nikterak oslnivých) úspor se cokoli většího (bydlení, vzdělání atd.) bude (ještě víc než dnes) hradit na dluh (místo z úspor, kde je občan motivován tyto úspory spíš nemít nebo co nejmenší).
Zadlužený člověk je pak mnohem poslušnější na pracovišti nebo v obchodních vztazích jako subdodavatel – jeho oslabená vyjednávací pozice negativně ovlivní v jeho neprospěch rozdělování vytvořeného produktu mezi něj a jeho zaměstnavatele nebo mezi něj jako OSVČ a jeho odběratele (keynesiánská kategorie Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla „společenská většina“ je širší než námezdní zaměstnanci, respektive proletariát a zahrnuje i OSVČ).
Racionálním prvkem u snahy zavést „třetí nevolnictví“ je úsilí výrazněji zesílit motivaci vydávat peníze, i kdyby se držitelům peněz moc nechtělo – donutit je víc utrácet, protože dlouhodobější spoření by mohlo vést k výraznější ztrátě hodnoty spořených peněz – podstatně větší než nějaké nemravné bankovní poplatky, což jsme si už zažili.
Podobně i to druhé nevolnictví po třicetileté válce mělo určitý racionální smysl (z hlediska vládnoucích vrstev) – a to ohledně ochrany výše renty a nadproduktu získávaného panstvem. Z hlediska vládnoucích sil byl důvod reagovat na stav značně vybitého obyvatelstva po třicetileté válce. Šlechtě hrozila ekonomicky logická větší vyjednávací pozice zmenšeného množství poddaných, kterých bylo méně, než bylo třeba, protože místo občasných konfliktů je vytloukala třicet let pokračující válka a mnoho těch, kteří se – v případě běžné intenzity konfliktů – narodit mohli, se nenarodili…
Proto bylo třeba místo stoupající osobní svobody (jako na západě Evropy) naopak z poddaných udělat na území střední a východní Evropy (především oblast východní části středověké římská říše a tedy i země České koruny, za hraniční oblast je považováno Labe) ještě více otroky než tomu bylo předtím, před válkou, na počátku 17. století.
……
Vedle všeho toho, co bylo uvedeno shora o atentátu na osobní svobodu volby příslušníka společenské většiny, navíc platí, že síla nejbohatších se naopak zvýší, když příslušník společenské většiny v roli spotřebitele bude více nucen (místo jen „oprávněn“) utrácet a tudíž bude usnadněno i samo zdražování zboží, zatímco pracovně úsporné technologie budou dál pokračovat v nahrazování lidí v práci – a posílí roli bohatých majitelů kapitálových statků zas na pracovišti…