Spolehlivých údajů o tom, kdo tito pracovníci jsou, jak jsou pro svou roli vybaveni a jakým rizikům jsou vystaveni, je minimálně. Jsou považována za obchodní tajemství. Co víme?
Debata o privatizaci války v Afghánistánu se opět rozohňuje a veřejnost si postupně uvědomuje její globální rozsah a skryté náklady, míní Ori Swed a Thomas Crosbie pro The Conversation.
V roce 2016 tvořili soukromí vojenští kontraktoři čtvrtinu amerických ozbrojených sil v Iráku a Afghánistánu. Operují skrytě, mimo účinnou veřejnou kontrolu, a tudíž zákonodárci mohou působit dojmem, že jsou vojenské síly stahovány, a přitom ponechávat soukromé dodavatele jako náhradní síly na bojišti.
Spolehlivých údajů o tom, kdo tito kontraktoři jsou, jak jsou pro svou roli vybaveni a jakým rizikům jsou vystaveni, je minimálně. Autoři jako první osvětlili některé aspekty těchto téměř neviditelných pracovních sil ve studii z prosince minulého roku, která vyšla v časopisu Armed Forces & Society.
Data o privátních vojenských dodavatelích je obtížné získat zejména kvůli obchodním tajemstvím. Soukromé vojenské firmy operují namísto státu, přesto však nemají legální povinnost sdílet s veřejností informace o své organizaci, činnosti, ani o pracovních silách. Vzhledem k centrální roli, kterou tyto firmy hrají v zahraničněpolitických debatách, mohli by Američané předpokládat, že jejich zákonodárci jednají na základě detailních informací o kontrahentních pracovních silách, aby mohli posoudit jejich přednosti oproti uniformovaným silám, o nichž je veřejnost plně informována.
Kongres si uvědomil, že skutečnost je jiná a pro nedostatek informací o metodách, pracovních silách, kontraktech a přečinech v soukromém vojenském odvětví dal Ministerstvu obrany pokyn shromáždit data o osazenstvu soukromých bezpečnostních organizacích.
Kontraktoři v bezpečnostním odvětví však tvoří pouze 10–20 % všech soukromých vojenských dodavatelů ministerstva v Afghánistánu a Iráku; ostatní plní důležité technické, komunikační, dopravní a další úkoly a jsou vystaveni obdobným rizikům jako vojáci.
Pro nedostatek informací vyhledali autoři jen vzorek z těch záznamů, které jsou k dispozici. Vzorek tak není reprezentativní, ale představuje zběžný pohled na pracovní síly v tomto odvětví.
Údaje pocházejí ze stránky iCasualties, která obsahuje základní údaje o zahynulých vojácích a soukromých najatých pracovnících. Pomocí těchto dat jsme získali demografické informace z nekrologů a novinových článků týkajících se 238 kontraktorů, kteří zemřeli v Iráku mezi lety 2006 a 2016. Většina z našeho vzorku byli převážně bílí čtyřicátníci s předchozí kariérou, většinou značně zkušení veteráni.
Údaje v tabulce (čtenáři ji najdou v anglickém originále) porovnávají pohlaví, rasové složení, úroveň vzdělání a rodinný stav najmutých pracovníků a typických příslušníků americké aktivní služby. Z údajů vyplývá, že mezi najatými pracovníky je podstatně vyšší procento mužů, a to bílých, ženatých s rodinou. Mnozí, kteří dříve sloužili v armádě, byli důstojníky a přibližně polovina veteráni zvláštních jednotek. Vysokou školu jich absolvovalo více než vojáků v aktivní službě, ale méně než veteránů v populaci obecně.
Tito pracovníci pak pocházeli převážně z těch oblastí Spojených států nebo Británie, kde je vyšší úroveň nezaměstnanosti a méně pracovních příležitostí – nikoli nejsilnější tradice vojenské služby.
Další údaje o pozadí kontraktorů, kteří zahynuli během služby v Iráku, naznačují, že většina (82,5 %) měla určité vojenské zkušenosti, kolem 22 % bylo v civilu ve státní službě a více než 16 % v oblasti logistiky a údržby. Téměř 54 % najatých pracovníků bylo ve službě méně než jeden rok; 28,5 % jeden až dva roky. 62 % jich mělo kontrakt bezpečnostní, 29 % kontrakt v odvětví logistiky nebo údržby.
Většina zemřelých v našem vzorku sloužila krátkodobě, jejich nasazení trvala jeden týden až měsíc. Většina z nich rovněž plnila bezpečnostní, tedy obzvláště nebezpečné úkoly. Životy těchto najatých pracovníků byly obvykle více ohroženy nepřátelskou akcí než životy členů pravidelných amerických jednotek, s nimiž pracovali, píší autoři.
Tito pracovníci soukromých vojenských dodavatelů byli zabiti spíš v Bagdádu nebo na silnicích, než ve službě na základnách. Často jim totiž chyběla ochranná opora jiných jednotek a v případě náhlého ohrožení nebyla podpora dostatečně organizována ani účinná. Obvykle se přitom nevěnovali bojovým úkolům. Spíše se jejich práce na místě týkala logistiky, údržby a bezpečnosti.
Autoři považují svoje zjištění za důležitá, nicméně skromná. Mapují jenom méně než čtvrtinu soukromých vojenských kontraktorů, o nichž veřejnost neví téměř nic. Navíc, mnozí kontraktoři jsou příslušníky třetích zemí a mají rozdílné zkušenosti, výcvik a schopnosti: rekruti z Iráku a Afghánistánu, veteráni z Peru, Kolumbie, Fidži, Ugandy a jiných zemí. Někteří, například dětští vojáci ze Sierry Leone a bývalí bojovníci z FARC, mají méně organizačních zkušeností.
Jsou zde nezodpovězené otázky. Slouží tito najmutí pracovníci soukromých dodavatelů politickým záměrům Spojených států lépe než členové pravidelné armády nebo naopak? Jsou využíváni efektivně? A jak jsou kompenzovány jejich nedostatky? Jaké jsou nezamýšlené následky z hlediska lidských práv, právních komplikací a zodpovědnosti?
Zodpovědět tyto otázky není v zájmu soukromých vojenských a bezpečnostních firem, končí článek. Veřejný zájem je ale jednoznačný: pro informované rozhodování o tom, zda a jak privatizovat vojenské závazky, veřejnost vyžaduje přinejmenším obecné porozumění na straně těch, kteří jsou řízením amerických sil v zahraničí pověřeni.