Michael Kroh ve své polemické stati míní, že levice ještě neumřela, ale byla vlastní elitou uvedena do umělého spánku.
Propadák levicových stran ve volbách do Evropského parlamentu podnítil odborníky a komentátory k sérii článků, ve kterých se snažili nalézt příčiny jejich sestupu do zóny boje o holé přežití. Většinou na nich nenechali – lidově řečeno – nit suchou. Mnohé příčiny zaznamenali, některé z nich i detailněji rozebrali, někdy se pustili do příliš abstraktního filozofování o „novém člověku“ a podobných tématech. Já chci být poněkud shovívavější.
Být dnes levičákem není vůbec jednoduché, protože se již nemůžeme omezit jen na sociální otázky. Na příkladu ČSSD je tento fakt jasně viditelný. Může stokrát opakovat informace o svých úspěších v sociální politice, ale voliči ji stejně odmění nepřízní. Není to jen tak, že Babiš úspěchy umí lépe „zmarketingovat“, ale voliči považují přijatá opatření jako něco, co už mělo přijít dávno a sociální demokracie je měla prosadit již dříve, v době, kdy měla ve vládě mnohem silnější postavení. Většina občanů, pokud se jí vládní balíčky vůbec dotknou, nepovažuje zvýšení platů a důchodů jako „dar“, ale jako něco, co jim odjakživa patřilo. Vlastně je to v očích veřejnosti jakási malá splátka za předchozí nespravedlnosti.
***
Mnohem větší úlohu ve „velkých“ (celostátních) volbách začíná hrát mezinárodní faktor. Nejde jen o chování elektorátu, ale také kandidujících subjektů a jednotlivců. Slabinou některých statí (například Jana Májíčka) je, že jen málo reflektuje právě mezinárodně politické souvislosti. Jak se mají levicové subjekty stavět k Evropské unii s jejím závaznými „hodnotami“ pro členské státy, mezi něž patří právě moderní liberalismus (neoliberalismus) v podobě volného pohybu zboží, kapitálu a osob či kompletně privatizovaného ekonomického sektoru? A jak k NATO a jeho protiruské a protičínské politice v zájmu USA jako hegemona v rámci tohoto uskupení států, jak k jeho akcentu na rostoucí militarizaci společnosti?
Pro část české levice je to o to složitější, že do výše uvedených mezinárodních společenství republiku sama dovedla. Vstup do EU i do NATO byl široce zdůvodňován jejich přínosem pro Českou republiku, jakkoli část ČSSD a celá KSČM se stavěly k těmto krokům rezervovaně či dokonce s otevřeným nesouhlasem. To, co někteří považují za nutné zlo, je ale pro mnohé liberální levičáky příležitost ke kariéře. Nelze se divit, že se tito ctižádostivci chovají papežštěji než papež a ochotně naskakují na vlnu zbožňování Evropské unie a transatlantického společenství v roli pasivního vykonavatele „příkazů shora“. Že tím táhnou stranu ke dnu, je jim v zásadě jedno. Pro ně se teplé místečko v Bruselu, Černínském paláci, na ambasádách či v soukromé sféře vždycky najde.
Nahrává jim i zmíněný rozpor mezi domácí a nadnárodní úrovní. Přehnaný europeismus či ochota mýlit se raději s prezidentem USA než mít pravdu s Putinem sice odrazuje levicové voliče, ale lehce se zdůvodní našimi spojeneckými závazky a státotvorností. Naopak opačné názory se mohou jevit jako projevy proruských a pročínských trollů, kteří nás v rozporu s oficiální zahraničněpolitickou doktrínou „táhnou na Východ“.
Této atmosféře, která se v poslední době přenesla i do ulic a na náměstí, podlehnou i jinak poctivé osoby. Buď se přizpůsobí, nebo zalezou do kouta. Konečně, alibisticky si řeknou, Rusko i Čína jsou vlastně kapitalistické velmoci a kritika tamních poměrů z řad amerických i evropských „jestřábů“ je vlastně oprávněná, a proto musíme volit menší zlo v podobě transatlantického kapitalismu.
Tlak, spílání a dehonestaci vydrží jen nemnozí. I to je příčinou, proč jen málokdo je ochoten jít se svou kůží na politický trh, a do vedoucích funkcí jsou voleni neslaní nemastní Hamáčkové, kteří nikomu nepřekážejí, přičemž opačné příklady se jen těžko hledají. Snad jen komunistická europoslankyně Konečná může být považována za výjimku. V takových podmínkách se prosazují různí šíbři, mistři zákulisních machinací a klientelistických dohod, pro které jsou ideologie a programová vize neznámým pojmem.
***
O mnoho lépe na tom není ani mileniály vedená zelená levice s neposkvrněnou minulostí, ale omezující deklarovaný antikapitalismus na nezřídka sociálně necitlivé ekologické ochranářství. Jak jinak hodnotit tahanice o každý čtvereční metr národních parků, militantní boj proti jaderné energetice (hlavním argumentem „autentických“ bojovníků proti xenofobii je propagandisticky šířený strach, „že to bouchne“), neustále kladené překážky stavbám dopravní infrastruktury atd.? Ve všem ostatním jsou zelení středovými až pravicovými antikomunistickými liberály.
Naději na resuscitaci levice v nich spatřovat nelze, nicméně chybu dělají i ti, kteří romantizující a sociálně necitlivý odpor k vymoženostem průmyslové civilizace pokládají za záminku se ekologickým tématům vyhýbat. Je to totiž právě oblast životního prostředí, která nejviditelněji odhaluje rozpory soudobého globálního kapitalismu a jeho ideologického i praktického základu – individuálního ziskového motivu. Sílící popularita evropských zelených je výsledkem uvědomění si tohoto rozporu, ale i neschopnosti tradiční levice uchopit tento problém a udělat z něj jednu z vlajkových lodí svého programu.
K obnovení tradiční pozice levicových stran a hnutí nepomůže ani nekonečné rozjímání o její autenticitě, jejichž obvyklým výsledkem je konstatování, že autentický levičák je sám autor hlubokomyslných úvah, potažmo hrstka jeho nejbližších přítel a stoupenců. Nechtěným efektem je demonstrace myšlenkové impotence a další profanace levice jako takové.
***
Úlohu nositele autentických národních zájmů v této situaci přebírají populisté. Jsou to právě oni, kdo nazývají věci pravými jmény a odhalují nemilosrdně dvojí tvář, pokrytectví a licoměrnost současných elit. Mají výhodu, že ideologicky jsou také liberálové, nepoznamenaní „totalitní minulostí“ a nepředstavují hrozbu pro podnikatelské špičky. Levicové strany pozitivní stránku populistického nacionalismu okázale přehlížejí a jen hloupě papouškují nálepky z myšlenkového arzenálu pravicového politického mainstreamu. Tuto sebevražednou taktiku uplatnila ČSSD vůči Babišovi a dopadla jak sedláci u Chlumce. Lze jen kroutit hlavou, proč se jí drží stále. Babiše sice drží u moci, ale terčem se staly vlastenecké strany a hnutí v čele s SPD. Tím si odrazuje potenciálního spojence, který má programově k levici daleko blíže než k „náckům“. Stejně, možná ještě radikálněji si počíná i část KSČM.
Je jen málo rozdílů mezi deklarovanými požadavky levicových stran a populistů. Pokud ovšem za základ programové vize levice nebudeme považovat naivní europeismus, tj. alibistické spoléhání, že naše problémy za nás vyřeší Brusel, a otevřenou náruč migraci, bez ohledu na pohnutky a způsob příchodu. Chce-li se levice více odlišit od populistů, musí představit vlastní kritickou analýzu současného světa a na ní postavenou programovou vizi. Ta již nemůže jen spoléhat na tradiční konflikt mezi prací a kapitálem, potažmo mezi bohatými a chudými, ale musí reflektovat i konflikty ve světě. Bez kritického vymezení se vůči současné podobě evropské integrace nemá jakákoli, byť dobře myšlená iniciativa šanci na úspěch.
Deklaratorní přihlášení se k myšlence vyrovnávání ekonomické úrovně mezi členskými zeměmi, které prezentovali lídři na posledním summitu v rumunském Sibiu, může být dobrým východiskem. O to více je ale zapotřebí tvrdý tlak na konkrétní opatření, jakkoli by se to Angele Merkelové, Emmanuelu Macronovi či šéfům eurozóny nemuselo líbit. Splnit tento úkol, ať se to líbí nebo nelíbí, má větší šanci dehonestovaný Andrej Babiš než dobromyslní tatíkové v čele české levice.
Jasné stanovisko by měly levicové strany a hnutí vyslovit i k institucionálnímu uspořádání EU, zejména ve směru potlačení zbytnělé, byrokratické a nad členské státy se vyvyšující Evropské komise. V tomto smyslu mluví opět hlavně prezident Zeman a premiér Babiš. Levice mlčí. Namísto opatrnického, podlézavého a „slouhovského“ přístupu by měla z levicových kruhů zaznít jasná výzva k reformě EU, spojená s předpokladem vypsání referenda o odstoupení od Lisabonské smlouvy, pokud se evropské elity k reformám v dohledné době neodhodlají, a raději nechají problémy vyhnívat. Řekne-li to některý z politiků, bude mít zaděláno na úspěch v dalších volbách. Své musejí ale také vyslovit odborníci z akademické a výzkumné sféry. Zatím takto mluví ale jen Tomio Okamura a někteří další zástupci menších vlasteneckých hnutí.
***
S významem mezinárodního faktoru roste i důležitost problematiky války a míru. Už jsme vyrostli z naivního optimismu počátku 90. let, kdy se zhroutil tehdejší bipolární svět a mnozí si to vykládali jako počátek věčného míru. Zrušila se povinná vojenská služba, úkoly obrany převzali profesionálové. Jenže věčný mír nenastal, vojensko-průmyslový komplex potřeboval nové zakázky a jím sponzorovaní teoretici a politici si našli nové ideologické dělítko světa. Demokracie jako taková už nestačila, k té se hlásili skoro všichni, a tak se začalo filozofovat o „dobré“ a „špatné“ (iliberální) demokracii (Fareed Zakaria).
Politickým elitám Západu to stačilo jako záminka k novému dělení světa, dávno předtím, než došlo k připojení Krymu Ruskem. Nevídaný růst ekonomické i vojenské síly Číny, akcelerovaný původně západními investicemi, vyděsil liberální svět, protože proti všemu očekávání nebyl doprovázen politickým převratem.
Státně regulovaný čínský kapitalismus pod vedením komunistické strany prokázal přednost před tradičním pojetím „svobodné“ volnotržní konkurence a naboural dogmata neoklasického ekonomického mainstreamu. Unipolární svět pod hegemonií Spojených států se zhroutil, ale západní politické elity si to ještě nechtějí připustit a ve snaze zvrátit tento trend oprášily rezivějící nástroje studené války v podobě sankcí, obchodních válek, embarga, militarizace společnosti, balancování na hraně světové války.
Levice by měla v této situaci bít na poplach a svolávat demonstrace za mír jako v 80. letech minulého století. Namísto toho sociální demokracie jen papouškuje neprokázané povídačky o hrozbě čínských technologií, a dokonce se velmi ochotně zapojuje do trumpovského tažení proti Číňanům a Rusům. Co si od toho slibuje, těžko říct. Na popularitě mezi lidem toužícím po míru a spolupráci jí to nepřidá. Komunisté mají realističtější postoj, ale k organizování mírových iniciativ nemají dost sil ani vlivu. Navíc čelí neustálým obviněním z příliš proruských a pročínských postojů, a to i ze strany nekomunistické levice.
***
S globalizací souvisí i další téma, které čeká na zpracování, tzv. čtvrtá průmyslová revoluce. Zatím převládá technokratický přístup, který si neví příliš rady se sociálními dopady budoucích technologických změn. A tak se na jedné straně dovídáme, že zanikne cca 40 % současných pracovních míst, a na druhé straně zase, že práce bude dost pro všechny. Pravice si určitě nepoloží otázku, k čemu budou kapitalisté, když jejich fabriky bude řídit místo nich umělá inteligence. Právě tyto a podobné sociální dopady jsou tématem pro levici. Jenže ta namísto toho zatím preferuje hledání genderových aspektů v dětské knížce Ferda mravenec.
Svět se vyvíjí stále dynamičtěji a dramatičtěji. Lavina informací působí jakousi mlhu, ve které se ztrácejí jasné perspektivy. V ní bloudí a ztrácí se levice jakoby vláčena osudem směrem k nevyhnutelné katastrofě, podobná mýtickému Titaniku ženoucímu se v touze překonat vše minulé přímo k ledovci, který je ještě skryt ve tmě. Nejhorší je, že namísto, aby rázně otočila kormidlem, čeká na signál z Bruselu a čas do nárazu si krátí diskusí, zda není chyba, že na horní palubě není záchod pro třetí pohlaví.
Slíbil jsem, že budu shovívavější než autoři před mnou. Proto na závěr konstatuji, že levice ještě neumřela, jen to vypadá, že ji vlastní elita v sobeckém zájmu uchování zbytků ekonomicky realizovatelných pozic uvedla do umělého spánku.